Polární Škvár 8

 

8

 

Pobyt na střeše světa se chýlil ke konci. Co na to Henrik? Namísto flow cítil tok myšlenek a pochyboval nad sebou samým. Že by nebyl až takovou superhvězdou, za jakou se považoval? Že by se všechno netočilo jen kolem něj? To se Seddy ho ale upřímně mrzelo. Byla to fajn holka ...

Zádumčivě zíral na okenní rám a přál si, aby se tam opět zjevila. Něco za rámem mu však nehrálo. Co to bylo? Inu, kde se vzala, tu se vzala … TMA. Henrika to překvapilo, třebaže to mohl již vyčíst z otcových slov. Nicméně nepamatoval si to a dost možná ho ani neposlouchal. Buď jak buď, hodil na sebe právě jeho bílou péřovku a poté vyběhl ven.

Zem pokrýval nános čerstvého sněhu, s nímž v péřovce splýval. Tentokrát kráčel nesměle a po vyšlapané stezce. Potkával Inuity, Dány a dokonce i vojáky, jakoby se snad všechny domy vyprázdnily.  Zanedlouho minul dětičky, co dobrovolně padly do sněhu, kde pak spontánně kreslily andělíčky, ačkoliv ještě neskončilo léto. Sotva ten paradox spatřil, upřímně se mu zvedla nálada. Kalendář jim očividně nic neříkal. Žily ze dne na den. Henrik se nostalgicky pousmál, neboť jím svým způsobem záviděl. Nato se zasněně zadíval na západ. Zaregistroval, jak nad Kanadou mizí poslední paprsky Slunce. V Buffalu běžný  ukaž, v Thule vzácnost.

Výčitky svědomí ho přesměrovaly Henrika k molu. No a koho to nespatřil! Seddy. Upřímně to čekal. Seděla na kraji mola, u toho zírala k obzoru a znalecky kouřila cigaretu. Henrik se zhluboka nadechl, upravil si vlasy, upravil si kapuci, načež rozkreslil nohama svou vlastní dráhu. Zatímco se přibližoval, nesměle se šinul.

,,Není krásná?ʺ pověděla Seddy, jakoby ho očekávala a aniž by se otočila.

,,Se ...Je,ʺ připustil Henrik a jakmile vstoupil na molo, to pod ním zavrzalo.

,,Pssst!ʺ zarazila jeho kročeje a poklepala vedle sebe. Poslušně se posadil.

,,Dáš si?ʺ podala mu cigaretu. Šedé oči hledaly ohnisko. Jenom aby bylo jasno. HeJo42 nepil ani nekouřil. Nechtěl být však za nazdárka. Potáhl si a zakuckal se.

Seddy tím rozesmál. ,,Padavko!ʺ řekla mu s groteskním úsměvem. Nato si vzala cigaretu zpátky a okázale si potáhla, jak to dělávaly herečky v černobílých filmech. Nekuřák v tom kupodivu spatřoval cosi přitažlivého.

,,Za tmy se nemusím skrývat!ʺ řekla a přiznala s k tomu, že tehdy, když jí viděl prvně, kouřila daleko od domu ve skrytu. ,,Far by mě hnal!ʺ obávala se otce.

Jenže mu přišlo na mysl jediné. ,,Seddy odpusť, já...ʺ omlouval se jí, jenže ona mu skočila do řeči. Měla k tomu pádný důvod.

,,Polární noc!ʺ pravila rozkošně. ,,Údajně ona má na svědomí nejvíc sebevražd. Mě však přijde krásná,ʺ zabila jeho omluvu.

Henrikovi nezbylo nic jiného, než souhlasit. ,,V tom nejsi sama.ʺ

Na západ zírali unisono. Brzy nachová zčervenala a oba sledovali, jak v celé té nekonečné prázdnotě, jen tu a tam zajiskří hvězdička. Čím větší tma byla, tím víc vynikla jejich svítivost. Henrik byl okouzlen. Neměl ponětí, jak jsou staré, neměl ponětí, jak jsou vzdálené. ,,Naštěstí jsem z Dánska,ʺ zmínila se Seddy.

Pokusil se najít paralelu mezi ním a otcem, neboť z Dánska pocházela i jeho matka. Potkali se taky v Odense? ,,Opravdu je nejšťastnější zemí světa?ʺ

Seddy pokrčila rameny. ,,Nemůžu soudit. Nebyla jsem všude!ʺ

Pár naslouchal tichu, které jen tu a tam vyrušil praskající led. Nicméně ti dva neplýtvaly slovy. Zanedlouho přituhlo, neboť zima měla na Thule monopol.

Šlo o příležitost? Henrik dal průchod své spontánnosti. Nenuceně se protáhl a ruka mu jakoby náhodou zabloudila za její krk, kde nechtíc nahmatal korálky.

,,Takhle se balí holky v Americe?ʺ zubila se Seddy. Ovšem on si to přebral jako potupu, takže se chladně odtáhl.  Seddy vycenila zuby znovu. Ukázalo se totiž, že si ho jen dobírala. Poté se k němu dobrovolně přitulila jak tulení mládě.

,,Znáš souhvězdí?ʺ pošeptala zhola nic. Z jejího sametového šepotu mu přejel mráz po zádech. Nějakou dobu mu trvalo, než se vzpamatoval a bodl prst k obloze. ,,Znám! A támhle to je Polárka!ʺ prohlásil a čekal, jak ocení jeho důvtip.

,,Není,ʺvysmála se mu.  ,,To je Vega! ʺ uvedla věc na pravou míru. ,,A je to hvězda a ne žádný souhvězdí!ʺ  

Na první dobrou ho napadlo, že se urazí nanovo. Za okamžik byl však nenucenost sama. ,,Na tom stejně nesejde!ʺ

Seddy ho pozorovala. Líbil se jí stejně jako ona jemu? ,,Když to říkáš eso.ʺ  

Z neurčité věty vydedukoval, že jí to zajímá. Umínil si, že nebude řešit jen a jen sebe. Vytasil se s úvahou k tématu. ,,Myslíš, že hvězdy mají také vlastní světy?ʺ ptal se.

,,To jo,ʺ nepochybovala o tom Seddy.

,,Říkám si, jestli tydle světy také nemají své vlastní oči, co zírají na hvězdy, třeba i na tu naši,ʺ pokračoval. Seddy mu zmáčkla ruku. Trefil se, bavilo jí to. Úvahu tedy dokončil. ,,Co myslíš? Jaké ty oči vidí souhvězdí?ʺ

Seddy dokouřila, nedopalek uhasili o sníh, načež si ho pro něj nelogicky schovala do kapsy. Nedumal nad tím, neboť  se sladce jeho směrem usmála, ale protentokrát bez zubů. Proč se mu chvělo srdce? Cítil to. Ale co? Měl dojem, že se zastavil čas. Měl dojem, že zamrzl, jakoby byl hrdinou retro videohry, kterou někdo odpausoval. Iniciativy nebylo třeba. Seddy se k němu přiblížila a její mandlové oči v tom moment zrcadlily hvězdy. Sotva cítil její dech, smyslně pošeptala. ,,Já říkala, že jsi Andersen.ʺ Poté ho políbila.

Henrik se jí nemohl nabažit, i když chutnala po tabáku. Nemotornost ani jednoho z nich neodradila. Šlo o něco nového, něco opravdového. Věděl, že na ni nezapomene.

,,Co říkáš na zápletku?ʺ utrousila Seddy.

,,Škvár!ʺ zachechtal se on, jako starý dobrý HeJo42 a poté jí frnkl do bambulky.

,,Nech si to!ʺ okřikla ho Seddy, tehdy, když se všechno ponořilo do tmy. Tehdy, když opona padla.

 

- Naalliuutit -