Tábor - I. Příjezd

Autobus se kodrcal po rozbité silnici prastarou alejí mohutných lip, dubů a kaštanů. Řidič jel místy doslova krokem, aby nepřišel o jediný zdroj obživy. Některé díry byly tak hluboké, že do nich spouštěl kola tak, jako kdyby převážel vzácný porcelán.
„Tahle silnice trhá stupnice,“ procedila mezi zuby drobná dívka sedící u okna. Jednou rukou se držela sedáku sedačky, druhou se opírala o okno.
„Tohle není ani trojka,“ souhlasila její spolujezdkyně. „I polní cesta je kvalitnější.“
Drobná dívka měla černé rovné vlasy na ramena rozčísnuté uprostřed na pěšinku. Měla snědou pleť a černé oči, které se jí nyní zlostně blýskaly.
Dívka sedící vedle ní měla vlasy světlé, spletené do silného copu, pleť měla světlou jen trošku opálenou a hnědé oči. Svou spolucestující převyšovala více než o hlavu.
Obě byly oblečené do stejnokroje, který vypadal trochu jako vojenské maskáče, jenže se nedalo určit, která armáda byla autorovi inspirací. Na nohou měly lehké vysoké šněrovací boty, jaké se v dnešní době nosily u většiny evropských armád. Kalhoty se také netajili vojenským původem, přestože nikdy nemohly být armádě určeny. Tak drobné vojáky evropské armády neberou. K tomu patřily blůzy stejného vzoru a na krku měly dívky klasické vojenské známky.
Stejně byli oblečení také ostatní cestující včetně řidiče, který si za volantem tiše hvízdal, místo aby hlasitě klel a nadával.
Na dalším výmolu nadskočila drobná dívka takovým způsobem, že se uhodila hlavou o věšák na sloupku mezi okny a dopadla na plavovlasou dívku vedle sebe.
Ta ji zachytila a hned se zajímala, zda je vše v pořádku. „Dobrý, Radko?“
„Jo, dobrý,“ zavrčela Radka vztekle a tlačila si dlaň proti rostoucí bouli. Posadila se zpět na své místo.
„Kam mě to rodiče poslali? Proč jsem s nima nemohla k moři?“
Plavovlasá dívka se na ni udiveně podívala. „Tobě taky nic neřekli?“
„A tobě snad jo, Lucko?“
Lucka zavrtěla hlavou. „Řekli jen, že mi našli prima tábor na celé léto. Stany, les, koupání, zřícenina za bukem.“
„A taky jsi jim to věřila, co?“ zabručela Radka.
„Jo,“ přikývla Lucka. Obrátila se dozadu. Tam seděli dva kluci. Stejně jako dívky, i oni se drželi, čeho jen mohli. Zprvu měli ze stavu cesty srandu, ale jen do chvíle, kdy Petr, seděl na krajní sedačce, se neudržel na sedáku a skončil v uličce.
„Kluci, řekli vám doma něco o tom místě, kam nás poslali?“
„Co je ti do toho, blondsko,“ ucedil kluk sedící u okna. Měl modré oči, statnou postavu a ještě světlejší vlasy než Lucka.
„Klid, Marku,“ řekl Petr. Ten měl černé vlasy, hnědé oči a oproti Markovi byl mnohem štíhlejší. „Mně doma neřekli vůbec nic. Jen mi oznámili, že mi sehnali tábor na celé prázdniny.“
„Aha,“ odvětila Lucka.
„To vypadá jako spiknutí,“ ozvala se Radka.
Kontrolní otázky sousedů před nimi a přes uličku nepřinesly nic nového. Každý věděl stejné nic, jako všichni ostatní.
„Proč jsme si museli obléknout ty vojenské hadry?“ bručela Radka a snažila se podrbat na několika místech současně. „Koušou.“
„Vyprala sis je?“ zeptala se Lucka.
„Ne. Protože dorazily jen pár hodin před srazem u autobusu.“
„Tak to tě lituju,“ řekla Lucka soucitně. A hned pokračovala: „Máme bydlet ve stanech po dvou. Nechceš bydlet se mnou? Pomůžu ti je vyprat.“
„Jsem pro,“ přikývla Radka a podaly si ruce.
„Za minutu výsadek!“ ozval se bez varování hlas od řidiče.
Všichni sebou vylekaně trhli a podívali se dopředu.
Stála tam Lenka, která se jim představila na autobusovém nádraží. Přebírala je od rodičů a kontrolovala osobní papíry. Nyní stála v uličce, oběma rukama se držela madel pod stropem a tvářila se tak přísně, že i ti dva kluci, co se polovinu cesty pošťuchovali na zadním sedadle, schlípli uši a přikrčili se.
„Nic tu po vás nesmí zůstat. Takže si zkontrolujte sáčky od jídla, lahve od pití, zatoulané bonbony a nalepené žvýkačky. Před odjezdem autobusu ho osobně zkontroluji a ten, kdo po sobě nechá bordel, uklidí celý autobus, rozumíme si?“
Nikdo neodpověděl. Pětačtyřicet párů očí jí sledovalo stejně udiveně, jako kdyby mluvila jakýmsi nesrozumitelným jazykem.
„Je tu někdo, kdo mi nerozuměl?!“ zeptala se zvýšeným hlasem a v očích se jí blýsklo.
Několik bystřejších dětí začalo chvatně přikyvovat a rychle uklízeli do batohů to, co během několikahodinové cesty vytahali.
„Čemu jste nerozuměli?!!“ zahromovala velitelka na adresu těch, co na ni dosud nechápavě civěli.
Nikdo si nedovolil ani pípnout. Ale nyní už uklízeli věci do batohů všichni. Naštěstí pro ně se tu stav cesty výrazně zlepšil.
Najednou autobus prudce zatočil doprava a sotva chytili rovnováhu, stočil se doleva. Zmateně se rozhlíželi na všechny strany v domnění, že se každou chvilku zřítí do nějaké díry.
Ukázalo se, že je nic takového nečeká. Jen dorazili na konec cesty. Cesta tu končila pláckem právě tak velkým, aby se tu autobus dokázal obrátit do protisměru.
„Vystupovat, mládeži, vystupovat!“ popoháněla je Lenka.
Popadli batohy a tlačili se ke dveřím. Stačila minuta a autobus byl docela prázdný.
Jenže venku je čekalo další překvapení. Byl tu les, trávník, autobus a oni. Ale nebyl tu tábor ani zřícenina.
„Nástup pro bagáž!“ zavelela Lenka. Zmatení táborníci si uvědomili, že řidič už otevřel dveře zavazadlového prostoru a vytahuje kufry a batohy na zem.
„Kdo má batoh, vyhrává první cenu!“ volala Lenka. „K táboru je to třináct kilometrů pochodu!“
„Si dělá prdel?!“ ulevil si kudrnatý mladík stojící vedle koženého kufru s okovanými rohy, jež snad pamatoval tatíčka Masaryka.
„Každý si vezme své zavazadlo a uvolní místo těm za ním!“ instruovala je Lenka klidně. „Ti, co mají své zavazadlo se postaví tady pod tu břízu!“ Ukazovala přitom na statný strom po své levici.
Radka s Luckou se dostaly ke svým krosnám téměř současně.
„S mámou jsem se kvůli té krosně děsně chytla,“ bručela Radka. „Jestli si ta vedoucí nevymýšlí, tak se mámě omluvím a celý měsíc budu mýt nádobí.“
Lucka se zasmála a hodila si na záda vlastní krosnu. Společně odešly na určené místo, kde shodily zátěž na zem a posadily se do trávy.
Hemžení kolem autobusu rychle sláblo a během slabých deseti minutek zůstal u autobusu jen řidič a zavíral zavazadlový prostor.
„Takže mládeži!“ ozvala se znovu Lenka po té, co prošla autobus od předu dozadu a zpět, nahlédla pod každou sedačku a do všech poliček.
„Tábor je třináct kilometrů odtud. Dojít k němu se dá jen pěšky. Cesta tam sice vede, ale projede po ní jen terénní auto. To sice máme, ale je určeno pro zásobování. Kromě toho je ta cesta dvakrát tak dlouhá než pro pěší. Takže batohy na záda, kufry do rukou a seřadit do dvojstupu. Jdu první a nikdo mě nebude předbíhat. Současně se nikdo nebude flákat někde vzadu. Ten, koho budu muset hledat, má celý první týden službu v kuchyni a v noci hlídku od půlnoci do čtyř. Nějaké otázky?!“
Kudrnatý kluk, který se před chvílí vyděsil, že má táhnout svůj kufr třináct kilometrů, zvedl ruku.
„Ano? Ivan, pamatuji se správně?“
„Ano, paní vedoucí.“
„Lenko. Stačí Lenko. Vedoucí mi budou říkat jen ti, kteří mě naštvou.“
„Omlouvám se,“ pokračoval Ivan. „Lenko, mohla byste mi poradit, jak odtáhnout kufr třináct kilometrů?“
„Nemáš ruce?“
„Mám, ale nejsem Barbar Conan.“
„Ale hlavu máš, ne?“
Ivan mírně znejistěl. „Mám, ale kufr se nosí v ruce.“
„A když je ruka slabá, měla by nastoupit hlava, nebo ne?“
Ivan otevřel pusu, aby něco řekl, ale pak ji zavřel, protože netušil, co se od něho očekává.
„Může mu někdo poradit, jak si usnadnit cestu s takovým zavazadlem?!“ obrátila se Lenka na ostatní.
Chvíli se nic nedělo, ale pak Radka nesměle zvedla ruku.
„Ano? Radka, že?“
„Ano, Lenko. Ehm, někde jsem viděla, že lidé těžká zavazadla uvazovali na tyč, kterou pak nesli na ramenou dva lidé.“
„Výborně!“ vykřikla Lenka takovým hlasem, že se všichni přikrčili. „Takže uděláme co?“
„Ulomím si větev a uvážu na ni kufr?“ zkusil to Ivan nejistě.
„Správně. A to platí i pro ostatní s kufry!“ zvedla hlas. „Najít si někoho do dvojice, zajistit dostatečně silnou větev, naložit zavazadla a jedem, jedem, ať se to hýbá!“
Majitelé kufrů, celkem deset kluků a dívek, se rozprchlo po okraji lesa a hledali v mlází vhodné stromky. To byla ta jednodušší část. Rychle zjistili, že zlomit kmínek o průměru nějakých pět centimetrů není jen tak.
„Co bylo v seznamu povinné výbavy?“ ozvala se znovu Lenka.
„Pila tam nebyla,“ dovolil si slabě protestovat Ivan.
„Byl tam nůž!“ usadila ho Lenka.
Desítka mladých táborníků se nevrhla nadšeně ke kufrům pro nástroje a nepustila se do dřevorubeckého cvičení. Místo toho se zamyšleně zadívali na vybrané stromky a zkoumali je pohledem znalců, kteří mají napsat právně závazný posudek o jejich stavu a přitom si je mohou prohlédnout jen jednou jedinkrát.
„Tak co bude?!“ popoháněla je Lenka
Jeden z chlapců sáhl pomalu do kapsy a vytáhl švýcarák. Vyklopil pilku a sledován zpytavými pohledy svých kolegů v neštěstí se sklonil ke svému stromku.
Všichni se zájmem pozorovali, jak se drobná pilka pomalu a pracně prohlodává napříč zdravým kmínkem.
„Takhle si představujete tábornické vybavení?!“ houkla na ně Lenka, když se pilka dostala do poloviny kmínku. „Takhle bychom tu stáli ještě za soumraku!“
Sáhla si na záda pod kabát a vytáhla… v jejích rukách podobných medvědím tlapám to vypadalo jako nůž. Ovšem kdyby to jen tak leželo na stole, považoval by to kolemjdoucí za zapomenutou mačetu.
Přikročila k nešťastnému dřevorubci.
„Ondra, že jo?“ oslovila ho.
„Ano, Lenko,“ přikývl.
„Uhni.“
Ondra chvatně vstal od rozdělané práce.
Lenka jen chytila kmínek, mírně ho ohnula, zvedla ruku s nožem do výšky a pak se nástroj mihl vzduchem takovou rychlostí, že se divákům rozmazal před očima.
Ozvalo se jen čisté cinnnnk a kmínek byl rozdělen řezem tak hladkým, že by ho pro lepší výsledek museli strojově leštit.
Podala uťatý kmínek Ondrovi, který si ho vzal s výrazem hluboké úcty. „Odvětvit, upevnit bagáž a tak dále. To už snad tím pižlátkem zvládneš. Další!“ zavrčela Lenka.
Během chvilky usekla pět stromků jen těsně nad zemí a předala je k dalšímu opracování.
„Mládeži,“ řekla poté, co uťala všechny stromky a vrátila se ke své krosně, „když se v seznamu píše tábornický nůž, myslí se tím nůž, nikoli perořízek.“
Mlčky přikývli.
Pak sebou trhli, protože se jim za zády ozvalo hlasité rachocení. Ohlédli se. Ale to jen řidič nastartoval letitý autobus, mávl jim na rozloučenou a pomalu se rozjel na zpáteční cestu.
„Na co vejráte?!“ vyštěkla Lenka na kluky a dívky držící budoucí přepravní hole. „Řekla jsem odvětvit!“
Všech deset obětí kufrové pasti se dalo do práce. O dvacet minut později se všichni táborníci seřadili do dvojstupu a vykročili směrem k táboru.
Lenka nasadila ostré tempo a na nikoho se neohlížela. Táborníci museli pořádně natáhnout krok, aby jí stačili. Jako by to nestačilo, udávala jim vedoucí tempo rázným počítáním, ráz - dva, ráz - dva, levá - pravá, levá - pravá, neflá-kám se, držím-tempo, a tak podobně.
„Naši mluvili o táboře, ale neříkali, že je výcvikový,“ prohlásila Lucka.
„A to máš delší nohy,“ kontrovala Radka, statečně dupající po jejím boku.
„Holky,“ ozval se Petr jdoucí za nimi, „nevsadíme se, jestli nás čeká výcvik ve střelbě ze samopalu?“
„Ráno bych tě poslala do háje,“ odvětila Lucka pobaveně, „ale teď fakt nevím.“
„Kde máš toho bručouna?“ zeptala se Radka.
„Myslíš Marka? Jde až docela vzadu. Brzdí ho ten kluk, co spolu táhnou tyč s kufry.“
„Vy jste kamarádi?“
„Vůbec ho neznám. Prostě jsme si sedli vedle sebe a začali si povídat.“
„Zná tady vůbec někdo někoho?“ nadhodila Radka.
„Možná ti dva, co se vzadu kočkovali,“ odvětil Petr.
„A ty jsi?“ zeptala se Lucka chlapce šlapajícího vedle Petra.
„Jirka,“ odvětil hnědovlasý kluk s vlasy na ramena, zhruba stejně vysoký jako Lucka a trochu statnější, než Petr.
„Odkud jsi?“ zeptala se Radka.
„Z Liberce.“
„A ty?“ zeptala se Petra.
„Zlín.“
„Prima. Já jsem z Budějovic,“ řekla Radka.
„Já z Varů,“ přidala se Lucka. „Tady je snad celá republika. Odkud je ten Marek, co s tebou seděl v autobuse?“
„Někde od Děčína. Jeho rodiče tam mají penzion.“
„No fakt, že jo, celá republika. A to počítám jen nás pět,“ zasmála se Radka.
Brzy se dali do řeči a vyprávěli si o škole, rodičích, zájmech, filmech a knížkách. Každý byl docela jiný a snad proto, že si v žádném z bodů nekonkurovali, se docela snadno shodli.
Lenka jim sice zakázala předbíhat ji osobně, ale o předbíhání unavenějších táborníků nepadlo ani slovo. Stačily tři kilometry a zástup pochodujících se zcela přeskupil.
Radka, Lucka, Petr, Ivan, Jirka a Marek, ten po prvním kilometru vyměnil svého spolunosiče za zdatnějšího, spolu s dalšími čtrnácti chlapci a dívkami drželi krok a tempo s Lenkou. Ostatní se propadli za ně a mezi oběma skupinami se vytvořila mezera, která se každou minutou pochodu pomalu ale jistě zvětšovala.
V polovině cesty zvedla Lenka ruku a zavelela ke krátké pauze.
„Pět minut pauza. Napít, odfrknout si a pak jdeme dál. Polovinu máme za sebou.“
Přitom rychle přehlédla táborníky pochodující za ní. Skupině jdoucí přímo za ní věnovala odhadující pohled, za to loudaly počastovala pohledem plným politování.
Zatímco se všichni občerstvovali, chodila Lenka od jednoho k druhému, s každým prohodila pár slov a poplácala ho po rameni nebo zádech.
„Hele, bando,“ řekla Radka a mnula si rameno, „bacha na ni. Je to nějaká srandistka.“
„Myslíš, že má v dlani bzučák?“ nadhodila Lucka a mnula si levé rameno.
„Ten snad není tak silný, nebo jo?“ bručel Petr. „To byla šlupka, div jsem nevyskočil z bot!“
„Mně brní ruka od ramene až k lokti,“ mudroval Jirka.
„Jenom?“ ozval se Marek. „To bylo jak rána taserem. Brní mě i špičky prstů.“
„Taky bych se teď asi nepodepsal,“ souhlasil Ivan.
Skupina sledovala Lenku procházející mezi loudaly odsuzujícími pohledy. Vedoucí nebo ne, tohle jim dělat nemusela. Tím spíš, že ji měli poslouchat celé dva měsíce.
Pauza trvala přesně pět minut.
„Ta ženská má snad v hlavě stopky,“ prohlásil Ivan tiše, aby ho Lenka jdoucí jen deset kroků před nimi neslyšela. „Díval jsem se na hodinky. Jestli nám přidala čtvrt minuty, tak jí ještě fandím.“
„Vypadá trochu jako naše tělocvikářka,“ řekl Petr. „Jestli má stejný odhad na čas jako ona, tak ty stopky ani nepotřebuje.“
„Ale tak ono se nejde zase tak ostře,“ řekla Radka. „Když chodím sama jen tak lesem, držím i rychlejší tempo.“
„S touhle krosnou?“ rýpla si Lucka.
„No, to zase ne,“ uznala Radka pobaveně. „Ale jinak padesát kiláků za den, to je přece normální výlet, ne? Bolí z něj jen chodidla. Tady je blbý, že s sebou táhneme těžký krosny a můžeme zastavit jenom na její pokyn.“
„Dvakrát jsem s našima šla pochod Praha – Prčice,“ přidala se Lucka. „Jak říkáš, bolela jen chodidla. Ale taky jsem měla jsem jen malý batůžek. Ta krosna se fakt pronese.“
„Království za krosnu,“ ozval se Ivan. „Viď, Jirko?“ zeptal se svého spolutrpitele. Honza, se kterým se dělil o tyč na začátku, se zařadil mezi loudaly a Ivan vděčně přijal Jirkovu nabídku, aby se prohodili. Jeho kolega také na třetím kilometru odpadl a stejně jako Ivanovi, i Jirkovi akutně hrozilo, že si kufr ponese úplně sám.
„Jo. Chtělo by to polštářek pod ten klacek. Ale jinak pohoda.“
Po devadesáti minutách ostrého pochodu lesními cestami, podél potoka, po svazích nahoru i dolů, přes spadané kmeny stromů i mezi balvany uvolněnými ze skalních stěn, se před nimi konečně objevilo rozcestí. A na něm stála trojice oblečená do stejných maskáčových stejnokrojů, jaké dostali táborníci před odjezdem. Nebylo pochyb o tom, že tu čekají právě na ně.
Dva muži a žena. Sledovali přicházející táborníky s takovým zájmem, že je to uvedlo do rozpaků.
„Zastavit, stát!“ zavelela Lenka, když jim k čekající trojici zbývalo nějakých dvacet kroků. „Pauza!“
Poslušně se zastavili a vyčkávavě sledovali, co se bude dít dál. Ti tři jim totiž vůbec nevyšli vstříc. Naopak, Lenka zamířila k nim.
„Jestli to počítám správně,“ prohlásil Petr s pohledem upřeným na hodinky, „je tábor někde za bukem.“
„Tábor netábor, hlavně jídelna,“ zavrčel Marek otráveně.
„Taky bych si dala oběd, i když pozdní,“ souhlasila Lucka.
„Myslíte, že nám dovolí malou sváču?“ zeptal se Ivan, ale krosnu si ze zad nesundal. Lenka uměla udělat dojem.
Marek se ohlédl. „Hernajs, těm to dnes nějak nešlape,“ prohlásil na adresu druhé skupiny táborníků.
Neohlédla se jen skupina jeho nových kamarádů, ale i všichni ostatní, kteří udrželi s Lenkou krok.
„Doufám, že nám Lenka nenařídí, abychom nesli i jejich bagáž,“ prohlásila Radka s netajenou obavou v hlase.
„To by snad neudělala,“ zhrozil se Marek. „Můj kufr mi úplně stačí!“
Obrátili se zpět ke skupince vedoucích. Ti spolu tiše debatovali a tu a tam mrkli na táborníky.
Najednou se od nich Lenka oddělila a vracela se k dětem.
„Mládeži!“ řekla dost hlasitě, aby ji slyšel i ten nejpomalejší loudal vlekoucí se daleko za ostatními. „Došlo k menší komplikaci.“
„A tábor je v kelu,“ prohlásil hlasitě a zřetelně Marek. „Čelem vzad a pochodem v chod.“
Lenka se na okamžik odmlčela a upřela na něho pohled, pod nímž se Marek zřetelně přikrčil.
„Jak víte,“ pokračovala Lenka, když si byla jistá, že ho spolehlivě umlčela, „v posledních dnech nám trochu pršelo. Tábor je na břehu potoka, který mu přináší pitnou vodu. Ten se bohužel trochu rozlil a přinutil nás přijmout jistá opatření.“
Teď ji poslouchali naprosto všichni. Polovina z nich vyděšena představou, že se tábor ruší a oni se musí vrátit domů k rodičům. Druhá polovina na ni hleděla stejně vyděšeně, ale důvodem byla představa, že tu samou trasu půjdou ještě jednou, v opačném směru a stejným tempem.
„Museli jsme tábor zmenšit, aby zabíral jen suchou část louky a snížili jsme riziko na přijatelnou mez. Tábor se tedy neruší, ale bude se konat na dvou od sebe oddělených místech.“
Všichni táborníci si částečně oddechli. Nepřestali ji však obezřetně sledovat. Byl jim slíben les, potok a hradní zřícenina a ani jednoho se nehodlali vzdát.
„Část z vás stráví léto na původně plánovaném místě. Druhá část se přesune do náhradního tábora. Nemusíte se obávat, je tam všechno, co potřebujete. Loni tam jeden tábor byl a tak jsme měli stěhování výrazně usnadněné.“
Úleva v obličejích táborníků byla nyní téměř dokonalá.
„Nyní vás rozdělíme na dvě skupiny. Ti, které si zavolám já, půjdou se mnou a vedoucím Karlem do původního tábora. Všichni ostatní budou následovat vedoucí Michala a Jitku do náhradního tábora. Nachází se na opačné straně kopce. Nikdo tak o nic nepřijde.“
Teprve nyní se k ní přidali také ostatní vedoucí. Rozdělili se na dvojice a každá se postavila k jednomu východu z rozcestí.
Lenka začala vyvolávat jména. Jeden po druhém se u ní shromáždilo dvacet táborníků. Zbylých pětadvacet se odebralo na druhou stranu rozcestí.
„Takže dvojstup a držet se mnou krok!“ zavelela Lenka na svou skupinu. S Karlem po boku pak vyrazila ještě ostřejším tempem dolů ze svahu.
Ti, co zůstali na rozcestí, sledovali jejich odchod s hrůzou v očích a úlevou ve tváři.