Tábor - II. Zabydlování

Nikomu ze skupiny jdoucí za Lenkou a Karlem neušel fakt, že rozdělení proběhlo přesně podle rychlosti chůze. Kdo vydržel Lenčino tempo, šel s ní i nyní. Loudalové mířili do náhradního tábora.
Jako první na to upozornil Marek, ale ostatní jen pokrčili rameny. Nic jiného k tomu ani nemohli říct.
Po třech kilometrech ostrého pochodu sestoupili do malého, malebného údolí, kterým protékal široký potok, u tábora přehrazený takže tu vznikla sice malá, v dnešních letních vedrech velice vítaná nádrž, kde se mohli táborníci osvěžit.
Kromě potoka a jezírka se sem vešlo už jen dvanáct stanů pro táborníky, dva stany pro vedoucí a další dva pro kuchaře. Ti jim nešli naproti. Otáčeli se v otevřené kuchyni a chystali pro všechny pozdní oběd.
Táborníci se zastavili na okraji tábora a s očima na vrch hlavy si ho prohlíželi.
Všechny stany byly podsadové. Pro táborníky menší, pro vedoucí a kuchaře větší. Tábornické stany byly pro dva obyvatele, avšak vedoucí měli každý svůj. Rozevřenými celtami bylo vidět dovnitř. Na každého táborníka čekal kavalec a mezi nimi proti vchodu skříňka s poličkami. Podle zašlosti dřeva podsad stany pamatovaly desítky táborů.
Stany táborníků stály tak, že tvořily třičtvrtěkruh se stožárem na vlajku a ohništěm ve svém středu. Uprostřed proluky stály dva stany vedoucích. Stany kuchařů stály hned vedle kuchyně.
Kuchyni a současně i jídelnu tvořil přístřešek z kulatiny. Menší část zabírala kuchyně, kde se vařilo na peci typu udělej si sám. Příprava jídla probíhala na stolech stejného druhu a nádobí se mylo ve dřevěných škopcích. Jedlo se u hrubých stolů a sedělo se na lavicích vyrobených z rozpůlených klád statných smrků.
Vchod do tábora tvořila typická brána z kuláků ozdobená chvojím. Ale Jirka si jako první všiml, že tam chybí znak a jméno tábora.
Louka a tábor byly tak maličké, že všechny stany stály pod korunami stromů a kuchyně se zcela skrývala mezi stromy. Pouze ohniště vedle stožáru bylo na volné ploše.
„Tak jsme na místě,“ prohlásila Lenka. Zastavila se za bránou a postavila se za pravý sloup. „Kdo se už s někým dohodl, může se nastěhovat. Dívky se zabydlují z levé strany, tedy od kuchyně, chlapci z pravé strany. Je tu přesně osm chlapců a dvanáct dívek. Dva stany tedy zůstanou prázdné a budou to ty dva uprostřed.“
Lucka mrkla na Radku a ta zase na ni. Společně zamířily jako první k prvnímu stanu vlevo.
Jak už tomu zpravidla bývá, vytvořily dívky dvojice buď už v autobuse nebo po cestě do tábora. Chlapci však postávali před branou, dívali se pátravě jeden na druhého a váhali.
„Tak co se děje, mládeži?“ přistoupil k nim Karel.
Ukázalo se, že Lenka je vedoucí dívčí částí tábora a odešla s poslední dvojicí, aby dohlédla na jejich zabydlování a vysvětlila jim, co a jak.
„My se vůbec neznáme,“ řekl Petr popravdě.
Karel se usmál. „Pět hodin v autobuse a třináct kilometrů pěšky. To vám nestačí ke zjištění, kdo komu sedne?“
„Ono je to trochu o hubu,“ ozval se Marek pesimisticky. „Dva tejdny, dejme tomu, ale bejt dva měsíce v jednom stanu s pitomcem, to je na palici.“
„Dá se zvyknout na ledasco. I na pitomce,“ řekl Karel a Petr s Jirkou se okamžitě rozkašlali.
„No, tak tady vidím první dvojici,“ pokračoval Karel a kývl na ně.
„Proč ne,“ pokrčil Petr rameny.
„Jo, proč ne,“ souhlasil Jirka.
„Plavte do stanu,“ kývl Karel hlavou k bráně.
„A musíme od začátku?“ ozval se Jirka.
„Za odměnu, že jste první, můžete do posledního.“
Petr zvedl dlaň a Jirka mu bez váhání odpověděl hlasitým placákem.
Marek sledoval jejich odchod vyloženě nevraživě.
„Tak co, kdo bude další?“ nedal jim Karel čas k dlouhému přemýšlení.
Téměř okamžitě se zvedly dvě ruce. Patřily Ivanovi a Romanovi. Ti dva sice šli spolu jen ty poslední tři kilometry, ale ukázalo se, že mají spoustu společných zájmů.
„Druhý stan od konce,“ řekl vedoucí a kluci se rozeběhli ke stanu.
Ze zbylých čtyř se rychle oddělila další dvojice. Honza a Ondra. Seděli spolu v autobuse.
„Tak do posledního stanu jste zbyli vy dva,“ řekl Karel a díval se na Marka a Jardu.
Kluci se po sobě podívali s netajenou averzí.
„Nemohl bych spát po širákem?“ zeptal se Marek.
Vedoucí Karel si nemohl nevšimnout Jardova výrazu. Jarda se chtěl dohodnout, ale nyní byl uražen do morku kostí.
„Ne, to bys tedy nemohl,“ odvětil. „Máte s Jardou první stan.“
„No, to jsem dopadl,“ zabručel Jarda.
„Ale jsou tam dva prázdné stany,“ ozval se Marek rychle. „Proč bych nemohl mít jeden pro sebe.“
„Ty budou sloužit jako samotka pro potížisty,“ vysvětlil mu Karel. „Vy dva máte první stan.“
Jarda si nadhodil krosnu, aby se mu lépe nesla a s kyselým výrazem ve tváři, který doprovázelo mumlání ‒ to budou super prázdniny ‒ vyrazil ke stanu.
Marek se chvíli šklebil, ale když pochopil, že rozhodnutí vedoucího je platné a neměnné, zvedl své zavazadlo a vydal se ke stanu.
Na zabydlení se ve stanech a rozkoukání, co a kde vlastně je, dostali slabou hodinku. Po jejím uplynutí už některé stany zdobily oblíbené obrázky z domova, poličky ve skříňkách se zaplnily tím, co bude potřeba nejčastěji a na kavalcích se objevily karimatky se spacáky. Zbytek věcí spolu s krosnami a kufry zmizel pod pryčnami.
Vedoucí jim pak ukázali, kde najdou kadibudky, kde stojí sprchy a kde probíhá běžná hygiena.
Lenka jim hlasitě a důrazně vysvětila, v kolik hodin se podávají jednotlivá jídla a upozornila je, že kdo se zpozdí, zůstane o hladu.
Na mapě jim ukázali, kam se smí a kam už ne a Karel neopomněl dodat, že za porušení pravidel či nepovolené opuštění tábora čekají provinilce dva dny samotky nebo jiný trest, který se mu však docela určitě líbit nebude.