Tábor - III. Kotumberk

Po obědě, který všichni označili za nečekaně chutný, je čekala výprava pro dřevo na zahajovací táborák.
„Máte štěstí, že letos pořádně prší,“ prohlásila Lenka. „Loni měli smůlu. Na táborák si museli počkat dva týdny.“
„Takže seřadit do dvojstupu a jde se na dřevo,“ zavelel Karel.
„Služby, dvojstupy, kontroly pořádku ve stanu, to je jak na vojně,“ bručel Marek otráveně.
„Ale pár věcí tu nemají,“ odvětil mu Petr.
„Jo? A jaké?“
„Vstávání v šest ráno, noční hlídky a služby v kuchyni,“ odpověděl Petr. „Na všech předchozích táborech tohle všechno bylo. Tady se vstává až v devět a teprve potom následuje rozcvička a kontrola stanů. Není ti to divný?“
„Pokud jde o mě, tak ne,“ odsekl Marek.
„Taky mě to napadlo,“ řekla Radka jdoucí s Luckou přímo za Petrem. „Naši mě posílají na tábory od první třídy. A vždycky jsme vstávali v šest ráno. A ještě něco. Všiml sis, že nemáme večerku?“
„To je fakt,“ přikývl Petr. „O té taky nemluvili.“
„Trochu divný, ne?“ pokračovala Radka. „To je přece základní informace.“
„Třeba na to zapomněli,“ ozvala se Lucka.
„Nevypadají na to, že by pořádali svůj první tábor,“ odvětila Radka pochybovačně.
„Víte co, holky, necháme se překvapit,“ řekl Petr.
Hned za táborem začínal příkrý svah. Kopec zvaný Plešivec se zříceninou hradu Kotumberk na svém vrcholu měřil od svého úpatí k základům nečekaně zachovalé zříceniny impozantních šest set výškových metrů. Kdo se chtěl vyškrábat až na vrchol, neměl jinou možnost než drápat se do svahu, chytat se kořenů, kmenů stromů a kmínků stromků či keřů. Cesta, která kdysi dávno nahoru musela vést, prostě zmizela. Na několika místech po ní zbyly jen náznaky v podobě příkopu nebo valu narušující sklon svahu.
Získání dřeva na pořádný zahajovací táborák není práce pro padavky. Kdepak větve, chvojí a šišky. Táborák chce kuláky. To znamenalo pilu, sekeru a lana s jejichž pomocí se podařilo pokácet několik vhodných soušek, rozporcovat je na vhodné rozměry a pak je na lanech spustit opatrně dolů ze svahu tak, aby nikomu nezlomily nohu nebo neproměnily některý ze stanů v hromádku potrhaného plátna a třísek na zátop.
Zapojilo se všech dvacet táborníků a měli celé odpoledne co dělat. Když skončili a stáli v kruhu kolem dokončené pagody, byli špinaví, poškrábaní a s třískami v dlaních, ale spokojení a pyšní na své dílo. Dvoumetrová pagoda byla skutečně nádherná.
Základní kmeny ležící docela vespod tvořily čtverec o rozměrech metr krát metr. Ale poslední větvičky tvořící samotnou špičku pagody, měřily sotva deset centimetrů a nebyly silnější než malíček u ruky.
Vnitřek pagody tvořilo suché klestí nasbírané v lese a úplně uprostřed se nacházel do země zatlučený kůl, který celou pagodu vyztužoval a zajišťoval, že se hořící nesvalí na tu či onu stranu, nepopálí táborníky a nezapálí les.
„Dobrá práce!“ pochválil je Karel. „Je to dokonalá pagoda a vy jste báječně spolupracovali. Teď se jděte opláchnout. Máte dvacet minut volna na odpočinek. Pagodu zapálíme až se docela setmí, to znamená po desáté hodině.“
„A co budeme dělat do té doby?“ zeptala se Lucka zvědavě.
„Po svačině dostaneme zabalenou večeři a vyrazíme na hrad. Abyste si hned první den prohlédli okolí tábora z výšky a trochu se tu zorientovali.“
Všichni táborníci se jako na povel obrátili k lesu a zvedli hlavy. Neozvalo se ani jediné nadšené zavýsknutí. Naopak. V táboře bylo najednou ticho jako v kostele, jen vítr šuměl v korunách jehličnanů, hmyz bzučel monotónní písničku a ptactvo ve větvích hlasitě řešilo své soukromé záležitosti. Na pozadí toho všeho si potok bublal ve své korytě.
„No to si mě naložte do láku,“ ozvalo se odkudsi z davu.
Radka s Petrem vyprskli smíchy.
„Tak opláchnout a pak pauza,“ popohnala je Lenka.
Po pauze zasedli ke stolům a dostali svačinu. Teda, svačinu. Ona to nebyla ani tak svačina jako spíš druhý oběd. Svačinu si každý představí jako talířek sušenek nebo díl bábovky a k tomu čaj nebo kávu. Tady dostali vydatný guláš a kdo se včas neozval, našel v něm osm knedlíků. Dívky ovšem jen šest.
Radka si toho všimla hned, jak si vyzvedla svůj tác. Okamžitě jí stoupl krevní tlak a vybuchla jako sopka.
„Proč má Petr osm knedlíků a já jen šest?!“ vystartovala po kuchaři.
Kuchař neřekl ani slovo. Jen se na ni mile usmál a v tom okamžiku měla na tácu těch knedlíků devět.
Radka se nadechla, že mu poví něco ošklivého, ale protože se jí na záda tlačili další táborníci, musela si nechat zajít chuť. Vzala si svůj tác a odešla ke stolu, kde už seděli Petr s Jirkou a posadila se vedle Petra. O chviličku později si vedle Jirky sedla Lucka. I ona měla devět knedlíků.
„Co to má znamenat?“ syčela Radka vztekle. „On by mě normálně obral o dva knedlíky!“
„A sníš to vůbec?“ zeptal se pobaveně Jirka.
„A proč bych neměla?“ ohradila se Radka prudce.
„No ne. Já jen, že jsi nejmenší… jau! To bylo do kolena!“
„Příště to bude mezi kolena,“ odsekla a nacpala si do pusy bohatýrskou porci knedlíku, masa a omáčky.
„Miluju cibuli,“ prohlásila pak plnými ústy. „Klidně jí tam mohli dát víc.“
„Trefila jsi mě do čéšky!“ trval na svém Jirka a mnul si nakopnutý kloub. „Víš ty vůbec, jak hrozně to bolí?“
„Víc než dobře,“ odvětila Radka klidně.
„Proč jsi ho hned kopla?“ zeptala se Lucka. „Ani to nedořekl.“
„Nemusel,“ odsekla Radka a nacpala si do pusy další hromadu stravy. „Mám dva starší bráchy,“ dodala huhňavě.
Petr zafrkal, jak se snažil nesmát nahlas.
„Já mám jednoho,“ pokračovala Lucka nechápavě. „Ale tím spíš by ses měla umět domluvit, ne?“
„Ztráta času,“ odvětila Radka pevně a rovnala si na vidličku další sousto. „Kopanec mezi nohy nebo rána pěstí do zubů vyřeší všechny problémy.“
To už Petr nevydržel a rozesmál se. Přidal se k němu i Jirka, přestože ho nakopnutá čéška pekelně bolela. Jen Lucka hleděla na Radku s výrazem naprostého nepochopení.
„Nekecám! Nezevluju! Jím!“ ozval se Lenčin velitelský hlas. „Na hrad je to daleko a prakticky celá trasa po čtyřech. Budete potřebovat každý joule energie. Čím víc soust prokecáte, tím hůř se vám poleze.“
Petr s Jirkou se přestali smát a začali se věnovat jídlu stejně pečlivě jako to dělala Radka. Lucka jedla pomaleji a bylo vidět, že jí něco pořád leží v hlavě. Vydržela to však a promluvila až po jídle.
„To je vážně pro každou pitomost kopeš a mlátíš?“ zeptala se Radky.
„Jo,“ zněla lakonická odpověď.
„A co na to rodiče?“
„Když je kopnu moc, dostanu pohlavek. Když málo, řeknou jim, že to bylo jen varování a mají mě nechat na pokoji.“
„Aha,“ bylo to jediné, na co se Lucka zmohla. Ale ostatním bylo jasné, že to stále nechápe.
„Fasovat balíčky na hrad!“ vydal Karel další rozkaz. „Nerozbalovat! Sníme si to až na hradě! Máte to zabalené v krabičkách s řemínkem. Hoďte si to napříč přes hruď, jako pošťáci.“
„Proč si to nesmíme otevřít dřív než na hradě?“ ozval se někdo z těch, co mu stáli nejblíž.
„Jídlo uprostřed svahu by nás jen zdržovalo. Rozhodilo by vás z tempa a pak byste se do něj špatně vraceli.“
Kuchaři rozdali krabičky, táborníci si je přehodili přes ramena a křížem přes hruď, jak jim bylo nařízeno, a hned na to Lenka zavelela: „Směr Kotumberk, pochodem chod!“
A vedoucí jdoucí příkladem začali rázně stoupat do svahu.
Byl to dlouhý výstup. A náročný. Lenka s Karlem se drželi v čele. Snadno unikali svěřeným táborníkům, aby si několik desítek metrů nad nimi sedli na pařezy nebo na bobek odkud je pak hlasitě a hlavně jízlivě povzbuzovali. Sotva se k nim doškrabali první táborníci v naději, že si také na chvilku odpočinou, než se na stejnou úroveň dohrabou ti nejpomalejší, zvedli se Lenka s Karlem na nohy a začali znovu stoupat.
Když se konečně dostali až těsně pod hradní zdi, nebylo vidět skoro na krok.
Slunce sice zapadalo kolem desáté hodiny večerní, ale stmívat se začalo už v devět a v lese byla brzy tma jako v pytli.
„Když jsem byla ve vašem věku,“ nechala se slyšet Lenka, poté co se k hradní stěně doplazila poslední oběť, „byla jsem také na tomhle táboře. A na tenhle výstup jsme měli jen polovinu času! Ale slibuji vám, že než se na konci prázdnin rozjedete do svých domovů, tak ten svah vyběhnete jako veverky.“
„Kam jsem se to dostal,“ zabědoval na zádech ležící Ondra s pohledem upřeným do korun stromů. „Vždyť jsem měl jen jednu trojku a navíc z tělocviku.“
„No právě,“ odvětila Lenka hlasem přetékajícím opovržením. „Měsíc už vyšel, takže pohyb mládeži. Na hradním nádvoří si odpočinete. Garantuju vám, že se během několika minut budete cítit jako znovuzrození a cestu dolů zvládnete tak rychle, jako ještě nikdy předtím.“
„Leda po zadku,“ ozvalo se odněkud ze zadní řady.
Lenka dělala, že nic neslyšela a spolu s Karlem je vedla podél zdi k otvoru, kterým se dalo snadno vejít do hradního areálu.
Otvor vedl do jakési místnosti s dobře zachovanou křížovou klenbou, ze které však táborníci neviděli vůbec nic, protože museli tápat tmou vedeni jen světlem pronikajícím dovnitř několika okny v protější stěně.
„Jauvajs!“ vykřikl najednou kdosi.
„Co je?“ ozval se Karlův hlas.
„Šutr! Ukopl jsem si palec!“
„Máš koukat pod nohy.“
„Vždyť si nevidím na špičku nosu!“ rozčiloval se majitel nakopnuté končetiny.
Odpovědi se už nedočkal. Táboroví vedoucí šli v čele a jen slovně popoháněli své klopýtající svěřence.
„Tak, jsme tady,“ prohlásila Lenka, když prošli přízemím paláce a vstoupili na nádvoří před ním.
Nádvoří byla ve skutečnosti prakticky čtvercová zatravněná plocha v jejímž středu stál vysoký kámen. Kolem něj kdosi uspořádal trojici soustředných kruhů z plochých kamenů. Vnitřní kruh se skládal ze šesti placáků, prostřední jich čítal dvanáct a vnější kruh obsahoval opět šest kamenů.
Celkem zde bylo dvacet čtyři plochých kamenů kolem kamene, který ze všeho nejvíc připomínal pravěký menhir. Na výšku měřil jistě víc jak čtyři metry a byl částečně opracovaný. Ovšem díky tomu opracování se od klasického menhiru poněkud lišil. Zdál se být prohnutý.
Zbytek nádvoří pokrývala nízká tráva. To bylo docela dobře vidět i ve zbytkovém svitu zapadajícího slunce. To již zmizelo pod obzorem a rychle se stmívalo, ale světla bylo ještě docela dost.
„Dle táborové tradice se nyní posadíme na placáky kolem středového kamene,“ řekl Karel. „A až se docela setmí, odříkáme táborovou přísahu.“
Táborníci se podívali jeden na druhého. Někteří se zatvářili vyloženě otráveně. Jiní jen tak pro sebe pokrčili rameny. Ale našli se i tací, kteří se tvářili nadšeně.
Radka, Lucka, Petr a Jirka se posadili na kamenech tak, aby seděli u sebe a tvořili více méně čtyřúhelník. Tak seděli blízko sebe a mohli si spolu povídat.
K jejich údivu si k nim přisedl i Marek. Ten se zatím nebavil s nikým, ale bylo zřejmé, že je poslouchá. Nechali ho být. Když se bude chtít zapojit do rozhovoru, tak něco řekne.
Stmívalo se skutečně rychle. Než se táborníci shodli na tom, že jsou dostatečně odpočinutí, nastala skoro úplná tma.
Tedy tma. Astronomové červencovou tmou pohrdají a mají pravdu, když říkají, že to není pořádná tma. Ale pro lidské oči to tma byla a některým bystřejším hlavičkám rozhýbala neurony v mozku a přiměla je zamyslet se nad tím, jak se vlastně dostanou bezpečně zpátky do tábora, když všechny baterky zůstaly dole ve stanech.
Táborníci si mezi sebou špitali různé hlouposti, jeden nebo dva vtipálci se pokoušeli vystrašit své nové kamarády strašidelnými povídačkami a tak si nikdo ani nevšiml, že se oba vedoucí zvedli a poodešli stranou. Zastavili se u stěny hradního paláce a s velkým zájmem a také nervozitou sledovali, jak se paprsky měsíčního světla plíží po zdi věže stojící přímo proti paláci.
Už to nebude trvat dlouho a první paprsek se dotkne vrcholu menhiru. Už jen několik minut. Už to skoro je. Ještě chviličku…