Tábor - IV. Náramky

V tom se to stalo. Měsíc vystoupal nad palác a jeho paprsky dopadly přímo na vrchol menhiru. Nejprve špici a záhy po ní celý povrch menhiru pokryla pavučina bledého světla.
Táborníci přestali tlachat a obrátili pohledy ke kameni. Oči se jim rozšířily úžasem. Ale nikdo z nich se nezvedl. Přestože mnohé z nich napadlo, že taková věc je podezřelá a měli by se od ní držet dál, nejlépe za pevnou zdí, nedokázali od kamene odtrhnout oči a zírali na síť z mihotavého světla jako hypnotizovaní.
„Je to dobrý,“ zabručel na půl úst Karel. „Reagují správně.“
„U dvou jsem si fakt nebyla jistá,“ odpověděla mu stejným způsobem Lenka.
„Ty ses ještě nikdy nespletla.“
„Jednou jo a nedělej, že to nevíš. Tehdy to byl fakt průser.“
Náhle se všechny děti postavily na nohy. Nezazněl žádný pokyn. Nepadlo jediné slovo. Přesto se všichni zvedli na jeden ráz, jako kdyby to dlouho a pečlivě nacvičovali.
Nyní stáli obráceni čelem ke kameni a nespouštěli z něj oči.
A Měsíc v úplňku stále stoupal a čím více měsíčního světla dopadalo na menhir, tím více zářil povrch kamene. Ve chvíli, kdy se poslední kousek měsíčního kotouče vyhoupl nad obrys paláce, povrch menhiru vzplanul. Nádvořím se přehnala světelná vlna tak intenzivní, jako kdyby tu vzplanul plazmový oblouk.
Světlo však trvalo jen zlomek vteřiny. Stejně náhle jako vzplanulo tak i zhaslo. Povrch menhiru byl opět stejně tmavý, jako předtím. A kolem něj stáli…
Nádvořím se rozlehlo vlčí vytí. Dvacet vlků stojících na místech, kde ještě před vteřinou stáli táborníci, zaklonilo hlavy, zvedlo čenichy k zářícímu Měsíci a dlouze ho pozdravilo vlčím zpěvem.
Až v této chvíli vystoupili Lenka s Karlem ze stínu. Prošli řadami vlků, kteří je sledovali zmatenými pohledy. Omámení ustoupilo. Vědomí se opět ujalo moci nad těly. A táborníci si překvapeně prohlíželi sami sebe jakož i jeden druhého.
„Poslouchejte!“ rozlehl se nádvořím Karlův hlas.
Upřelo se na něho dvacet párů vlčích očí.
Až v této chvíli se Karel s Lenkou stojící po jeho boku také proměnili. Ale zůstali stát na zadních. Přestože anatomie nebyla zcela totožná s lidskou, nohy stále měly tvar vlčích končetin, stáli vzpřímeně jako lidé.
„Vstaňte!“ přikázal jim.
Nikdo se na nic neptal. Nikdo neodporoval. Byli příliš zaskočení a zmatení, než aby se ptali nebo dohadovali. Prostě ho poslechli.
Někdo se postavil na první pokus, jiný až na pátý, ale Karel s Lenkou trpělivě čekali, až budou stát úplně všichni.
„Už jste jistě pochopili, čím jste,“ pokračoval Karel. „Jste vlkodlaci. A jste jimi od narození. Svit Měsíce v úplňku na tomto pro nás posvátném místě ve vás probudil schopnost proměny. Od této chvíle po celý zbytek života se dokážete přeměnit ve vlky či polovlky. Od této chvíle rozumíte řeči vlků a psů. Váš čich je nyní stokrát jemnější než čich toho nejlepšího psa. Noc je pro vás stejně jasná jako den. Váš sluch je tak jemný a citlivý, že uslyšíte a porozumíte lidskému šepotu na čtvrt kilometru. Síla vašich svalů je desetinásobná v porovnání se stejně těžkým člověkem. Máte vlčí vytrvalost a jste rychlejší než gepard.
Ovšem nic není zadarmo. Musíte se vyhýbat stříbru. Stříbro je jed. Smrtelný jed. Pokud se vám dostane do těla v malém množství, navždy vás změní v člověka. Ve větším množství vás zabije. Při letmém doteku vám na kůži naskáčou rudé fleky. Při delším kontaktu se vám v kůži otevřou krvácející rány.“
Nyní ho vystřídala Lenka.
„Proměnit se můžete kdykoli. Ve dne i v noci. Záleží jen na vaší vůli. Naučíme vás to kontrolovat. Nesmíte se proměnit na veřejnosti. Ovšem pokud na vás dopadne světlo Měsíce v úplňku, pak se proměnit musíte. Proto nikdy nevycházejte z domovů za úplňkových nocí. Nikdo vás nesmí vidět. Doby, kdy vlci chodili kolem vesnic a měst jsou dávno pryč. Dnes jsou všude kamery. Za žádných okolností nesmíte vstoupit do svitu Měsíce v úplňku jinde než v bezpečí svého domova nebo pokud nebudete daleko od lidí.
Rozuměli jste mi?!“
Byl to dlouhý proslov, ale byl nutný. Zkušenost Lenku i Karla naučila, že některé věci musí být řečeny na samém počátku. V době, kdy mladí vlkodlaci nejsou schopni vlastního myšlení a sami chtějí, aby jim to někdo jiný vysvětlil. Později, až se vzpamatují z prvního šoku a začnou si to sami rovnat v hlavách, už to nebude tak snadné.
Jejich hlasy měly ten správný, lety vytrénovaný tón a barvu, aby upoutaly celou jejich pozornost a přinutily je soustředit se na každé vyslovené slovo.
Dost tomu napomáhal fakt, že vlkodlaci tvoří smečky stejně jako vlci. Každá smečka má svého alfu. Vůdčího vlka, který vede smečku spolu se svou družkou.
Lenka s Karlem byli vůdci smečky. A noví vlkodlaci je instinktivně začali poslouchat. Karel s Lenkou věděli, že během několika málo dní přestanou být tak tvární. Začnou vytvářet své vlastní malé smečky, které spolu budou soupeřit. Lenka s Karlem však měli jistotu, že je dva budou poslouchat až do konce tábora.
Dvacet vlkodlaků zavrčelo souhlas téměř současně. Byli ještě příliš zmatení a omámení, než aby kladli otázky. Naopak. Byli vděční, že jim někdo řekl, co se s nimi stalo a děje.
„Nyní otevřete krabičky, které jste dostali,“ rozkázal Karel.
Všichni se podívali na krabičky ležící na zemi vedle kamenů. Lenka jim hned po příchodu nařídila, aby si je sundali a položili je tam.
Jeden po druhém si dřepli a pokusili se krabičky otevřít. S dlaněmi a prsty kombinovanými s vlčími tlapami to nešlo nijak snadno. Ale nakonec se jim to podařilo.
Uvnitř však nenašli svačinu, jak jim bylo slíbeno. Ležel tam kovový náramek a světélkoval zneklidňujícím namodralým světlem.
Přestože to byl na první pohled docela obyčejný pružný náramek, jaké nosí lidé například u hodinek, z nějakého důvodu v nich budil nervozitu a ani jeden z nich si netroufl na něj sáhnout.
„Tyto náramky budete nosit každý den,“ řekl Karel. „Vyvarujte se toho, že byste je museli sundat.“
„Proč tak divně světélkují?“ zeptala se Lucka. Člověk by slyšel jen tiché mručení a poštěkávání.
„Protože obsahují stříbro,“ odpověděl Karel.
Všichni mladí vlkodlaci okamžitě uskočili od krabiček.
„Ale říkal jsi,“ ozvala se Radka rychle, „že když se stříbro dotkne naší kůže, udělá nám boláky!“
„Pokud se čisté stříbro dotkne vaší kůže. Musí to být čisté stříbro. Tisíc dílů z tisíce. S tím se naštěstí hned tak nesetkáte. Většina šperků obsahuje devět set dvacet pět dílů stříbra z tisíce. Nezdá se to, ale pro nás je to rozdíl mezi životem a smrtí. Doslova. Čím je stříbro řidší, tím méně je pro nás nebezpečné. To nám dává možnost žít v moderním světě. Mnoho lidí trpí alergií na stříbro, takže rudé skvrny na kůži se dají vyložit jako alergie a nikdo se tomu nebude moc divit. Ovšem tyto náramky,“ zvedl pravou ruku a ukázal všem náramek na svém zápěstí, „jsou vyrobeny tak, aby se stříbro naší kůže vůbec nedotýkalo.“
„A proč ho tedy musíme nosit?“ zeptal se Marek.
„Stříbro nás mění v lidi. Ovšem jen pokud se nám dostane do těla. Naši předci zjistili, že stříbro ukryté v náramku z neškodného kovu nám umožní kontrolovat proměnu a dokonce vzdorovat vlivu Měsíce v úplňku. S jistou dávkou soustředění nám umožní ovládnout proměnu. Ne trvale. Ale na dost dlouho, abyste se buď skryli ve stínu nebo utekli z dosahu lidí a kamer.“
„A v jiné dny?“ zeptal se Petr.
„Brání vám v proměně. Proto je musíte nosit každý den. Stres a nervozita snižují naše sebeovládání. Cítíme-li se ohrožení, narůstá v nás pocit, že se musíme bránit. V takovém případě se proměníme. Lidská podoba není naší přirozenou podobou. Musíme se na ni soustředit. Musíme být v klidu. Nesmíme se rozčilovat ani stresovat. Pokud ale musíte fungovat v prostředí, kde se takovému stavu nemůžete vyhnout, noste ten náramek. Zabráním vám v proměně. Utají tak naši existenci.“
„Například před a během zkoušek ve škole?“ ozval se kdosi na opačné straně menhiru, než stáli Petr a jeho kamarádi.
„Ano. To je dokonalý příklad,“ souhlasila Lenka. „Každý z vás jistě zažil strach z obtížné zkoušky nebo písemky. I tento pocit ohrožení vás promění ve vlkodlaka, pokud se nedokážete ovládnout. A abyste to dokázali s menším úsilím a větší jistotou, musíte nosit ten náramek.“
Táborníci zdráhavě sáhli do krabiček a vyňali z nich náramky. Byly vyrobené jako pružina. Dokázaly se tak přizpůsobit různým velikostem předloktí. Díky tomu padly téměř všem. Jen u třech dívek se ukázalo, že jim je musí v táboře vyměnit. Jedna z nich měla náramek příliš volný a ostatní dvě příliš stažené. Prohození náramků vyřešilo dva problémy ze tří, a jen poslední dívka si musela počkat na návrat do tábora.
„Když to blokuje proměnu, proč jsme se neproměnili zpět v lidi?“ zeptala se Radka.
„Protože zde, na tomto místě, nefungují. Síla Měsíce je zde znásobena posvátným Tesákem, takže na ni náramek nestačí. Ale dole v táboře si můžete vybrat, zda chcete mít vlkodlačí nebo lidskou podobu.“
„Vybrat?“ zeptal se kdosi. „Říkal jsi, že blokuje naši proměnu.“
„Ten náramek je vyrobený tak, že se stříbro skrývá pod vrstvou chirurgické oceli. Ale ne rovnoměrně. Pokud ho máte navlečený tak, že je vidět vzor lidských rukou, je stříbro velice blízko naší kůži a účinkuje plnou silou. V této poloze ho noste mezi lidmi.“
Všichni se podívali na své náramky. Skutečně na nich rozpoznali vzor z obrysů lidských dlaní.
„Ovšem když je obrátíte,“ pokračoval Karel a přitom jim na svém náramku názorně ukázal, jak zajet prsty pod náramek a obrátit ho naruby, „oddálíte stříbro od pokožky. Je to sice jen pár milimetrů, ale účinek je značný. V této pozici náramku se můžete znovu volně proměňovat. Znovu na vás bude působit měsíční svit i vaše nálada. V této poloze jsou na náramku obrysy vlčích tlap. Vyzkoušejte si to.“
Bez smlouvání ho poslechli.
„Všem jde obrácení náramku snadno? Nemá ho nikdo z vás příliš utažený?“ zeptal se Karel.
Jeden chlapec a dvě dívky se přihlásili, že oni by potřebovali trochu volnější náramky.
„Vyřešíme to dole v táboře,“ rozhodl Karel.
„A nyní,“ pokračoval, „ponechte si náramky v režimu vlkodlak, tedy s vlčími tlapami nahoru. Druhému režimu se říká prostě člověk. Když uslyšíte pokyn buď člověkem nebo musíme se chovat jako lidé, znamená to, že si máte zkontrolovat a případně obrátit náramky. Ale dokud jste na táboře a pohybujete se v něm a jeho okolí, ponechte si náramky v poloze vlkodlak. Musíte trénovat proměny a sebeovládání.“
Dal jim trochu času ke strávení všech informací. Pak na sebe s Lenkou kývli.
„A teď se vrátíme do tábora,“ rozhodl. „Běžíme po čtyřech. A nezapomeňte tu krabičky.“
„Ale jak je máme odnést a současně běžet po čtyřech?“ ozval se někdo.
„Normálně,“ řekla místo Karla Lenka. Klesla na všechny čtyři a změnila se ve vlčici. Popadla svou krabičku do zubů a vyrazila klusem k východu z hradu.
Táborníci se jeden po druhém měnili ve vlky. První z nich brali krabičky do zubů zdráhavě. Ale když je Karel popohnal, zahodili všechny okolky, popadli krabičky a vyrazili za Lenkou.
S úžasem zjistili, že nejenom venku na nádvoří, ale i uvnitř paláce vidí tak dobře, že jim pohyb nečiní žádné potíže. Proplést se místnostmi a dostat se k východu pro ně bylo o to snazší, že doslova viděli své vlastní pachové stopy, jež tu zanechali při cestě do hradu. Sledovat ty světélkující linky bylo snadnější, než opsat domácí úkol.
Proběhli palácem, protáhli se otvorem ve zdi a dostali se zpátky do lesa. Nyní měli před sebou strmý zalesněný svah.
Zaváhali. Nebyli zvyklí běhat z kopce hlavou napřed. Všechny současně napadlo, že si prostě musí natlouct tlamy, vyrazit nějaký ten zub a možná dojde i na zlomeniny.
Jenže Lenka na ně nečekala. Běžela dolů ze svahu jako kdyby se nic nedělo.
Chvilku ji sledovali a pozorovali její styl. Pak se první z nich váhavě rozeběhl. Byla to Radka a její kamarády to nijak nepřekvapilo. Už pochopili, že tahle holka jde do všeho po hlavě. Aby té hlavě neublížila, vyrazili za ní. A postupně se k nim připojili další a další, až se dolů ze svahu hnal celý tábor.
Říká se, že se vlk pohybuje lesem tiše jako duch. Divoký vlk uvyklý životu v lese jistě ano. Ovšem vlkodlaci běžící poprvé v životě po čtyřech tlapách nadělali kraválu, jako kdyby se dolů ze svahu řítila menší lavina.
Museli však uznat, že Lenka měla naprostou pravdu. Zatímco cesta nahoru jim zabrala několik hodin, dole byli během několika minut. A nikdo z nich si nic nezlomil. I když, to je pravda, několik táborníků cestou škobrtlo a pořádně se vyválelo v podrostu.
Vůbec je nepřekvapilo, když dole uviděli kuchaře a jeho dva pomocníky také ve vlčích podobách.
Jeden po druhém vyplivli krabičky na zem a poté je na Lenčin pokyn odnesli na jídelní stůl.
„Nyní nastala nejlepší chvíle k tomu, abychom na bránu pověsili náš znak,“ řekl Karel slavnostně. Sledovali ho, jak v polovlčí podobě odchází do svého stanu a vrací se s nějakou dřevěnou deskou.
Když před ně předstoupil a ukázal jim lícovou stranu desky, vydechli úžasem. Černou barvou na něm byla vyvedená silueta vyjícího vlka stojícího na hradbě hradu s Měsícem v úplňku na pozadí.
„Je tradicí tábora, že při upevňování znaku každý táborník přiloží tlapu k dílu. Uděláte tedy pod bránou živou pyramidu s tím nejlehčím členem na vrcholu a ten zavěsí znak na připravený hák.“
Táborníci se svorně podívali jeden na druhého. Představa živé pyramidy se jim moc nezdála a nemuseli to ani vyslovit nahlas. Ale Lenka jim nedala mnoho času k přemýšlení a vymýšlení důvodů, proč to nejde.
„Tak pohyb k bráně!“ zavelela rázně. „A šest nejsilnějších se postaví do brány přímo doprostřed!“
Všech dvacet táborníků, dva vedoucí, kuchař a dva pomocníci se přesunuli k bráně. Tam se všichni proměnili v polovlky a začalo licitování, kdo půjde do základů živoucí pyramidy.
Nikdo se do toho nehrnul. Lenka v duchu napočítala do sta a pak uťala jejich dohadování. „Buď se dohodnete sami nebo vás přeberu sama.“
V očích se jí rudě zablesklo a ukázala jim tesáky.
Táborníci sice byli vlky jen necelou půlhodinu a neměli tedy mnoho času ke zvládnutí vlčího jazyka, ale někde v hlavě ho uložený měli. A tak si instinktivně, ale zcela správně, přeložili Lenčin postoj a grimasu jako vážnou hrozbu. Zhruba tak na úrovni týdenního domácího vězení zostřeného zákazem televize, mobilu i internetu, a naopak nařízenou péčí o čistotu bytu, nádobí a rodinného vozu. To všechno najednou.
Petr strčil loktem do Marka.
„Hele,“ šeptl mu do ucha, „ta brána není žádná Eiffelovka. Když si my dva, jsme skoro stejně vysocí, vezmeme na ramena Lucku a ona si vezme na ramena Radku, je s přehledem nejmenší a nejlehčí, tak by tam Radka měla dosáhnout.“
Marek krátce mrkl na příčné břevno nad jejich hlavami. Pak sjel pohledem Petra, Lucku a Radku.
„A unese ji?“ zeptal se stejně tiše.
„Máme sílu deseti lidí stejné váhy. Proč bychom neměli?“
„Tak to zkusíme,“ souhlasil Marek.
Přesunuli se k dívkám stojícím opodál. Obě byly okamžitě pro. Ale pro jistotu sehnali i Jirku. Aby měla Radka stabilnější základnu než jen jedna ramena.
Zbytek táborníků se zatím dohadoval. Někteří tiše, jiní hlasitěji a vedoucí stáli opodál a sledovali to se založenýma rukama na hrudích a s kyselými výrazy ve tvářích. Nijak se netajili svým názorem na handrkování a licitování, jež se jim odehrávalo před očima.
Špitání mezi Petrem, Markem, Jirkou, Luckou a Radkou jim sice ušlo, ale hned zpozorněli, když se první čtyři jmenovaní vydali rozhodným krokem k bráně a Radka zamířila ke Karlovi.
„Můžu si vzít ten štít?“ zeptala se.
Karel neřekl ani slovo a štít s táborovým znakem jí podal.
Radka tiše a klidně obešla handrkující se skupinky a zastavila se u své party.
Petr s Markem se postavili čely proti sobě, rozkročili se, předpažili a chytili se za ramena.
Pak jim po zádech vyšplhali Lucka s Jirkou. Postavili se jim na ramena, ale nechytili se hned za ramena. Lucka se shýbla a převzala od Radky štít.
Teprve nyní si jich všimli ostatní. Během několika sekund zavládlo naprosté ticho a všichni mlčky zírali, jak si Lucka s Jirkou naaranžovali štít na předpažených pažích a přidržují ho na místě prostě tak, že jeho okraje chytili do zubů.
Radka se vyšplhala po zádech svých kamarádů rychlostí veverky. Než se přihlížející nadáli, stála Lucce na ramenou. Jednou rukou se opřela Jirkovi o rameno a druhou uchopila štít.
Pomalu a opatrně ho vytáhla, dávaje pozor, aby Jirkovi nebo Lucce třeba nevylomila zub. Pak se i se štítem narovnala, přešlápla si, takže měla jednu tlapu na Lucce a druhou na Jirkovi, zvedla hlavu a podívala se na břevno. Měla ho sice nad hlavou, ale když natáhla volnou ruku, snadno na něj dosáhla. Tím získala stabilitu a skobu pro štít viděla zcela jasně. O chvilku později visel štít na svém místě. Radka sklonila hlavu k zemi a podívala se na vedoucí.
„Visí rovně?“ zeptala se stejně klidně, jako kdyby doma po malování věšela obraz.
Karel s Lenkou neřekli nic. Jen současně zvedli pravice a vztyčenými palci vyjádřili svůj názor.
„Lezu dolu,“ upozornila Radka své kamarády a začala se spouštět po Lucčiných zádech.
Během minuty jich všech pět stálo na pevné zemi a Marek s Petrem si mnuli ramena. Vlkodlak sice má velkou sílu, ale to neznamená, že ho nemohou bolet svaly, na kterých mu stojí šedesát, potažmo osmdesát kilogramů živé váhy bez započtení vrcholové části a ozdobného zatížení. Dalo se předpokládat, že jak Petr, tak Marek nesli na svých ramenou nejméně metrák a navíc bez předchozího tréninku.
Ozval se slabý potlesk. Slabý proto, že tleskali jen vedoucí, kuchař a jeho pomocníci. Zbytek táborníků civěl na zavěšený znak s tlamami dokořán.
„Dobrá práce!“ ozvala se Lenka hlasitě. „A dobrá práce zaslouží ocenění,“ dodala ještě hlasitěji.
To probralo ostatní z letargie a přinutilo je to k vlažnému potlesku. O nadšení nebo uznání nemohlo být ani řeči.

obrázek: AI (deepai.org)