Tábor - V. Táborák

„A nyní můžeme zapálit táborák,“ prohlásil Karel. „Jsem si jistý, že se mnou budou všichni souhlasit, když řeknu, že čest zapálit zahajovací táborák by měla připadnout těm, kdo dokázali zavěsit náš táborový znak.“
Petr s kamarády se na sebe spokojeně zašklebili. Lucka nastavila dlaň a ostatní na ni hned položili jednou svou. Ovšem jinak se žádný hlasitý souhlas neozval. Na druhou stranu si nikdo netroufl ani šeptem oponovat. Spokojili se s nezávaznými pohyby hlavou, jež se daly vyložit mnoha způsoby, krčením ramen, mumláním a dalšími pohyby, zvuky a pazvuky.
Karel je netrápil. Vedl už dvacátý tábor a věděl docela dobře, jak budou mladí reagovat na to či ono. První den tábora byl sice důležitý, ale zase tak moc neznamenal. Mnohem důležitější bude den poslední. Až tehdy budou vědět, zda se jim podařilo vštípit mladým vlkodlakům základy, které potřebují k dalšímu životu.
Všichni se přesunuli k připravené pagodě. Karel si připravil čtyři dlouhé zápalky. Pagoda se musí zapálit na všech čtyřech stranách současně. Potíž byla v tom, že zřejmě první vytvořená smečka měla pět členů a dosud nebylo jisté, kdo je či teprve bude alfou.
„Který z vás přenechá čest zapálit první táborový oheň ostatním?“ zeptal se Karel a přeskakoval pohledem z jednoho na druhého.
Petr strčil loktem do Marka. „Vezmeš to za mě?“ zeptal se klidně.
Marek k němu obrátil hlavu a oči mu málem vypadly z důlků. „To myslíš vážně? Ty se dobrovolně vzdáš takové cti?!“
Také ostatní členové smečky se tvářili stejně užasle, jako kdyby odmítl první cenu v celostátní loterii.
„No, jestli na tom trváš, můžeme se o to poprat,“ navrhl mu Petr pobaveně.
Marek se zašklebil. „No tak dobře,“ řekl, protože ho lepší reakce nenapadla.
Petr ustoupil o krok zpět a uvolnil tak místo u pagody.
Marek, Jirka, Lucka a Radka se rozestavili kolem ohniště, Karel jim všem rozdal zápalky a pak rozškrtl svou. Tou zapálil ty jejich a na jeho pokyn se všichni čtyři sklonili a zapálili klestí v základech pagody.
Plamínky se ochotně zakously do suchých větviček, přeskakovaly z jedné na druhou, rostly a sílily. Z pagody se ozvalo praskání a postupně se z ní začal plížit úzký proužek kouře.
Na Lenčin povel se všichni usadili na sedačky z klád uspořádané do velkého kruhu kolem ohniště.
Petr si sedl jako první a ostatní čtyři se posadili k němu. Ale sami od sebe tak, že on seděl uprostřed. Z jedné strany seděli Marek s Jirkou, z druhé pak Lucka s Radkou.
Najednou Lucka dloubla Petra loktem do žeber. „Proč jsi to nechal na Markovi, když jsi to vymyslel?“ zašeptala.
„Protože jsem ho při tom zmatku na autobusáku náhodou zaslechl mluvit s nějakou starší holkou a říkal, že jestli se na tom blbém táboře na něco těší, tak na pořádný táborák.“
Marek sedící hned vedle něj k němu pomalu obrátil hlavu a chvíli ho pozoroval.
„Tak dík,“ zahučel pak.
Ale Lucka s Radkou dobře viděly, jak mu planou oči při pohledu na krásně hořící táborák, nad nímž svítil Měsíc v úplňku a nebe plné hvězd. Z lesa k nim doléhalo houkání výra. Od potoka skřehotaly spokojené žáby a nad loukou poletovaly světlušky. Kdo se díval na oblohu alespoň několik minut v kuse, uviděl netopýry, kteří vždy vyletěli z krytu lesa, chvíli se třepotali nad loukou a pak najednou zase zmizeli na pozadí temných korun stromů. Vše doplňoval slabý, ovšem stálý a příjemný šum lesa v mírném větru.
Aby nebylo všechno jen příjemné, vzduch byl plný protivného komářího pískání. Ale táborníci si brzy uvědomili, že si jich protivný hmyz nijak zvlášť nevšímá.
„Komárům nevoníme,“ řekla Lenka, když se jí na to zeptala jedna holka na druhé straně ohniště. „Budou kolem vás létat, ale kromě toho protivného pištění vám nic jiného neudělají. Ani klíšťat se bát nemusíte. Když se nám dostanou srsti, hned se zase pustí.“
„A co blechy?“ zeptal se vlkodlak vedle dívky.
„Těm bohužel naše krev chutná stejně dobře, jako krev psů. Musíte se smířit s pravidelným odblešováním. V lékárně tu máme veterinární přípravky na odpuzování blech. Ráno vám je rozdám a podle návodu si je aplikujete. Pokud sem i tak někdo přitáhne blechy, proběhne velká očistná akce. Odblešovací šampony pro nás, chemické bomby pro stany. Je to protivné a smradlavé, ale nic jiného s tím nenaděláme.
„Blechy. No prima,“ vzdychla si Radka.
„Copak?“ obrátila se k ní Lucka.
„Jsem z domku. Máme tři psy. Každou chvíli je některý z nich zablešený.“
„Vy je ničím nestříkáte?“ divila se Lucka.
„Ale jo. Dokonce jim kapeme něco za krk a nosí ty obojky. Jenže sousedi to nedělají. Jejich psi jsou tak zablešení, že z nich blechy doslova skáčou na každého, kdo jde kolem. Ani moderní chemie na to nestačí. Navíc, stačí, aby se pes prošel mokrou trávou a účinek všech těch přípravků jde do háje.“
„Tak to jsem nevěděla,“ řekla Lucka.
„Naštěstí tady tolik cizích psů neběhá,“ snažila se ji trochu uklidnit.
„Tady ne. Ale doma to bude stát za pěkný…“ konec raději spolkla, protože si uvědomila, že ji neposlouchá jen Lucka. Zřetelně slyšela, jak se na podobné téma šeptem baví několik dalších táborníků.
Šepot na čtvrt kilometru, no bezva, prolétlo jí hlavou.
V tom se objevil kuchař s pomocníky a každý táborník dostal dlouhou vidličku s pořádnou flákotou masa k opečení.
„Než se tohle opeče, bude skoro ráno,“ ozval se Marek hlasitě.
„Máš s tím zkušenosti?“ zeptal se Jirka. „To si nedělám srandu. Já syrové maso na ohni ještě nepekl.“
„Strejda je řezník. Tohle je úplně syrový. Aby se to pořádně propeklo, no, to ti dřív upadnou obě ruce. Dyť je to na dva prsty silný hovězí. V grilu bys to měl hodně přes hodinu, možná i víc. Takhle na klacku je to fakt do rána.“
Až na konci svého posudku zvedl pohled od flákoty, kterou zatím podrobně zkoumal, a s úlekem zjistil, že ho sledují a poslouchají všichni kolem ohně. Kuchař se dokonce spokojeně šklebil, tlamu měl doslova od ucha k uchu a v očích se mu blýskalo. Když se na něho Marek podíval, uznale přikývl.
„Takže co bys radil,“ zeptal se Marka Karel. „Jak bychom měli s takovou flákotou naložit?“
Marek se nedal nachytat. Už během svého výkladu došel k jedinému závěru, který mu dával smysl. Proto nezaváhal a odpověděl: „Jsme přece vlkodlaci a ti se živí živým masem. Já bych se s opékáním vůbec nezdržoval.“
A aniž by čekal na souhlas vůdce tábora, stáhl maso z vidličky a ukousl si z něj pořádný kus.
Kuchař se začal hlasitě smát a spolu s pomocníky se vrátili na svá místa. Táborníci naopak sledovali Marka se stejným zaujetím, s jakým obávaný despota týrající svůj lid sleduje ochutnavače testujícího jeho večeři.
„Je to delikatesa,“ zamumlal Marek s plnou tlamou. „Nikdy mě nenapadlo, že je syrový hovězí tak dobrý.“
„Tak do jídla,“ řekla Lenka a zakousla se do své porce.
První syrové jídlo znamená v životě každého vlkodlaka důležitý milník. Po něm už není cesty zpět. Jak jednou ochutná syrové maso, po zbytek života nebude toužit po ničem jiném. Když bude nucen jít do restaurace, je prakticky jisté, že bude trvat na tataráku. Tepelně upravené maso sní jen v případě, že si ho připraví sám nebo pokud ho připraví jiný vlkodlak.
Konzumací syrového masa se všem táborníkům výrazně zvedla nálada. Zatímco doposud byla většina z nich zamlklá, a tak trochu zaražená, nyní se všichni chovali uvolněně, vesele a hlasitě. Lenka na chvíli odešla od ohniště, aby se vrátila v lidské podobě a s kytarou.
To pošťouchlo další dvě dívky, které také vstaly a doběhly do svých stanů pro kytary. Vrátily se s hudebními nástroji, v lidských podobách a s očima jako tenisáky.
„Stačilo si jen představit svou lidskou podobu a hned jsem se proměnila!“ hlásila jedna.
„A oblečená!“ doplnila ta druhá.
„Zuzka a Ivča, je to tak?“ zeptala se Lenka.
„Jo,“ přikývly obě současně.
„Děkuji, že jste to vyzkoušely bez nucení,“ řekla Lenka. „Ostatní nyní aspoň ví, že se nemusí obávat ani bolesti ani nahoty. To druhé ovšem platí jen pro oděv, ve kterém jste se proměnili nahoře u Tesáku. Pokud takového oblečení potřebujete více, musíte si ho na sebe vzít za úplňku a proměnit se v něm. Přenese se na něj část vaší schopnosti. Proto si dejte pozor, v čem jdete ven.
Pokud byste z nějakého důvodu nemohli mít svůj náramek a nebyl právě úplněk, dbejte na to, abyste měli oblečení, které se na vás během proměny neroztrhá. Nebo si někde udělejte skrýš se záložním oděvem. Ovšem ze své vlastní zkušenosti vás varuji, že to není nic snadného. Lidé jsou dnes naprosto všude a najdou skoro všechno. Schované oblečení nevydrží na místě déle než dva nebo tři dny. Ve městě ještě kratší dobu.“
Zbytek noci se nesl ve znamení písniček, příběhů a vyprávění. Vlnu smíchu a zábavy vyvolalo zjištění, že zpívat mohou i ti, kteří to mají o hodinách hudební výuky přísně zakázáno, protože učitel došel k závěru, že všechno má své meze. Jistě, ti hudebně nadaní vyli libozvučněji než ti, kteří neměli hlas ani sluch, ale nikdo nevyl tak, že by to rvalo uši.
„Konečně jsem si zazpíval na veřejnosti,“ liboval si Jirka, když se pagoda změnila v hromadu popela, kde jen několik líných plamínků olizovalo poslední zbytky dřeva. „Zpívám rád a písniček znám spoustu, ale zpívat jsem mohl vždy jen doma a jen když jsem byl sám. Máma totiž hraje na housle, táta na klavír a ségru vzali na konzervatoř a zpívá. Kdykoli jsem otevřel pusu, dostal jsem něčím po hlavě.“
„Jo?“ ožil Marek. „A čím?“
„Od rodičů pohlavek, za to ségra mě praštila tím, co zrovna držela v ruce.“
„Můžu tě ujistit, že teď to tak hrozný fakt není,“ řekla Radka.
„Tak mládeži, konec zábavy. Noc prakticky končí, za chvíli svítá. Takže odchod do stanů a spát. Budíček je v deset. Do té doby bude v táboře absolutní klid. Kdo bude rušit, poletí do vody. Ve vlčí podobě. Upozorňuju, že kožich schne několik hodin a proměna v člověka, osušení kůže a proměna zpět ve vlka nepomáhá.“
„Koho nevzbudí budíček,“ přidala se Lenka, „toho vzbudí kýbl ledové vody z potoka.“