Tábor - VI. Nový svět

Lucku probralo divoké bušení do něčeho kovového. Pomalu rozlepila oči a zvedla hlavu. Chvilku jí trvalo, než si vzpomněla, že je na táboře, spí ve stanu a ten kravál pochází od kolejnice zavěšené na řetěze vedle vchodu do kuchyně.
Venku už panovalo plně rozjeté dopoledne. V uzavřeném stanu bylo dusno a Lucka si pomyslela, jak namáhavě se jí dýchá. Až potom jí došlo, čím to je. Vlkodlaci se chladí jen jazykem stejně jako vlci.
Vstala a strčila do Radky na druhé pryčně. Ta spala ve vlčí podobě.
Chtěla říct. „Vstávej, snídaně!“ ale místo toho tak tak stihla ucuknout rukou. Radka se ohnala rychlostí podrážděné kobry a její čelisti scvakly jen centimetr od Lucčiných prstů.
Ale Lucka se nelekla. Vlkodlaci se leknou málokdy. Za to se snadno naštvou. A vždy si hlídají svou pozici ve smečce. Kdyby teď ustoupila, Radka by měla dojem, že stojí v hierarchii smečky nad ní a podle toho by se k ní i chovala. Lucka však neměla pocit, že by jí měla nějak ustupovat.
Její ruka opsala ve vzduchu kruh a vzápětí koupila Radka takovou facku, že byla natotata dokonale probuzená.
Vyskočila na všechny čtyři, vycenila na Lucku zuby a zle zavrčela.
„Příště si rozmysli, koho chceš kousnout,“ odvětila Lucka ledově.
„Kdo tě chtěl kousnout?!“ štětila se Radka. Ohnala se ze spánku, pudově a nyní netušila, o čem to Lucka mluví.
„Ty. Strčila jsem do tebe, že se vstává. Neslyšíš to zvonění?“
„Tak do mě nestrkej!“ odsekla Radka.
„Nebudu. Ale jestli tě přijde vedoucí vzbudit kýblem vody z potoka, sušíš i moje věci.“
Radka se upamatovala na Lenčinu hrozbu a přestala na kamarádku cenit zuby. Sedla si, změnila se v polovlka a spustila nohy přes okraj kavalce. Lucka mezitím rozepnula celtu a odhodila obě poloviny na boční stěny.
„Hned je tu líp,“ zabručela spokojeně a obhlížela nebe. „Pár mráčků. A koruny stromů se pěkně kývají. Snad ten vítr vydrží celý den.“
Radka se rozhlédla po táboře. Kromě kuchaře u kolejnice nikoho jiného neviděla. Jen slyšela, jak se ostatní probouzejí, mručí a vrčí stejně nevrle, jako před chvílí ony dvě.
„Co si vezmeš na sebe?“ zeptala se.
Lucka se zarazila uprostřed protahování a pak se k ní obrátila čelem. Tvářila se stejně užasle, jako kdyby dostala jedničku z francouzštiny. To se jí totiž nepovedlo ani jednou.
Spustila paže podél těla. „Cože? Co blbneš? Jsem vlkodlak a mám vlčí kožich! Co bych si oblékala?“
„No jo, jasně, ale kluci budou čumět a tak.“
Lucka se zasmála. „A na co? Neblbni. Vlčice nemá prsa, za to má kožich.“
„No, ale co když budou?“ nedala se zviklat Radka.
„Chodila jsi plavat?“ zeptala se Lucka a úplně tím Radku zmátla.
„Jo, jasně že jo. Ale proč?“
„Takže v plavkách se nestydíš, ale v kožichu jo?“
Radka otevřela tlamu k odpovědi, zaváhala a zase ji zavřela.
„Tak vidíš,“ mrkla na ni Lucka jedním okem. „Mám hlad, jdu na snídani.“
„Kdo si neuklidí stan, dostane trestné body,“ upozornila ji Radka.
Lucka se zarazila a podívala se na svou pryčnu. „Ach jo,“ odfrkla si. „Horší jak doma.“
Během několika minut však obě vyklepaly většinu vypadaných chlupů do trávy, srovnaly pryčny, jak jen uměly nejlépe, zkontrolovaly podlahu i poličky a narovnaly cokoli, co bylo jen trochu mimo pravý úhel ke hraně stanu, pryčny nebo poličky.
„Lepší to nebude,“ prohlásila Lucka velitelsky, když naposledy obhlédla stan. Radka jen přikývla. Stále si nebyla jistá, jestli je přijatelné a moudré chodit tu za denního světla oděná jen do srsti. A také to řekla nahlas.
„Nedělej si s tím hlavu,“ trvala Lucka na svém.
„No ale kluci přece vždycky čučí,“ stála si Radka na svém.
„Tak udělej to, co já,“ odvětila Lucka s krvelačným úsměvem.
„A to je co?“ zeptala se Radka nechápavě.
„Začni čučet ty na ně. Věř mi, že se jim to nebude vůbec líbit.“
Radka si to rovnala v hlavě a sledovala Lucku, která na ni mrkla pravým okem a zamířila k jídelně. Když viděla, jak klidně a bez rozpaků si její kamarádka vykračuje napříč táborem, rozhodla se, že se zachová stejně. Ale vnitřně cítila, že na tohle si bude muset pár dní zvykat.
U snídaně zjistila, že není sama. Většina táborníků se chovala přirozeně a uvolněně, jako by se takto pohybovali už od narození, ale malá skupinka se cítila stejně nesvá jako Radka. Po snídani se dočkali vysvětlení. Slovo si vzala Lenka. Vstala a zacinkala na svou jídelní misku, aby si zjednala pozornost.
„Jak vidím, všichni jste si ponechali polovlčí podoby. To je to nejlepší, co jste mohli udělat. Spojují v sobě výhody lidského i vlčího těla. Chůze ve vzpřímené poloze a možnost používat lidské ruce od lidí, odolnost proti počasí a jemné smysly od vlků. Ale také vidím, že někteří z vás jsou nervózní a stále se rozhlížejí kolem sebe. Zkusím vám vysvětlit, proč to tak je.“
Všichni jí doslova viseli na tlamě.
„Asi se tu všichni shodneme, že jste nikdy ani koutkem oka nezahlédli nějakého vlkodlaka jinde než ve filmu. Je to tak?“
Všichni přikývli.
„Přitom sami vidíte, že se vás tu sešlo hned dvacet. K tomu jsme tu my, vaši vedoucí, a kuchař s pomocníkem, kteří mají na starosti i další věci spojené s chodem tábora. Celkem pětadvacet vlkodlaků a tábor se tu koná každoročně. Každému tedy už včera večer došlo, že v téhle zemi musí žít doslova stovky ne-li tisíce vlkodlaků. Nebo se mýlím?“
Snadno se dalo rozpoznat, kdo používá hlavu k myšlení a kdo ji má jen proto, aby mu nepršelo do krku. Někteří přikývli pomalu a klidně, druzí před chvatným přikývnutím vykulili oči.
„A chcete vědět, proč to tak je?“
„Jasně! Jo! Se ví!“ ozvalo se téměř současně ode všech.
„Takže trocha historie. Vlkodlaci tu jsou tisíce let. Žijeme však skrytě. Minulost nás naučila, že paktovat se s lidmi nám nikdy nic dobrého nepřineslo. Pamatujte si to. Nikdy, skutečně nikdy, nesmíte lidem ani naznačit, kým skutečně jste.“
„Ranila by je pepka,“ utrousil kdosi z táborníků a několik dalších krátce zafunělo pobavením.
„Možná by někoho z nich ta pepka ranila,“ pokračovala Lenka klidně dál. „Mnohem pravděpodobněji by se však se svým zjištěním podělili s úřady.“
„Ale o vlkodlacích nikdo neví. Nikdo na ně nevěří, takže jim to nebude nikdo věřit, nebo jo?“ ozval se Honza.
Lenka přikývla. „Trochu máš pravdu. Státní úřady by se s nimi dlouho nebavili. A ještě před třiceti lety by to vyřešilo většinu potíží. Ale dnes žijeme v době internetu a sociálních sítí všeho druhu. Protože je nevyslyší úřady, hodí to na internet. Mnozí z nich to rovnou zveřejní na internetu a cestou na úřad se nebudou vůbec obtěžovat.“
„No a?“ zeptala se Zuzana. „Každý jen trochu normální člověk ví, že sociální sítě jsou horší než stoka.“
Mezi táborníky se přelila vlna pobaveného smíchu. Za to Lenka s Karlem zůstali smrtelně vážní.
„Kolik máš kamarádů?“ zeptala se jí Lenka.
Zuzana se krátce zamyslela. „Dva fakt dobré a pak prostě spolužáky a sousedy. Tak asi třicet lidí v mém věku.“
„A kolik z nich je, jak jsi řekla, jen trochu normální?“
Zuzana se nadechla k odpovědi, ale pak se zarazila a zase vydechla. Všichni pozorně sledovali její výraz.
„Chápu,“ řekla konečně. „Máš pravdu. Alespoň pět z nich by tomu ochotně uvěřilo.“
„Ale proč by nás mělo zajímat, jestli tomu věří nějaký puberťák?“ zeptal Ondra. „Net je plný různých pitomců, co věří na placatou Zemi, chemtrails, Ilumináty a podobné blbosti. A nikdo si z nich hlavu nedělá.“
„Náhodou,“ prohlásil Jirka hlasitě, „Ilumináti existujou! Jak jinak by žárovka svítila, kdyby z ní ti malí hajzlíci nevyletovali ven?“
Zatímco Ondra na něho zíral v němém nepochopení, zbytek táborníků vybuchl smíchy. Dokonce i přísná Lenka krátce zkroutila koutky tlamy a Karel, ten se chechtal na celé kolo.
„Samozřejmě. Z nich si lidé hlavu nedělají. A ti, co na ně věří, jsou většinou lidstva označováni za blázny a pomatence.“
„Tak proč by měli věřit na nás?“ ozval se znovu Ondra. „Noviny čtu každý den a není v nich ani písmenko o vlkodlacích.“
„Protože my se neobáváme obyčejných lidí nebo státních úřadů,“ pravila Lenka vážně.
„A koho tedy?“ zeptal se Ondra nechápavě.
„Lovců vlkodlaků, přece. Když jsou na světě vlkodlaci, jsou i lovci vlkodlaků. Stejně jako my, jsou tu i oni celá tisíciletí. A stejně jako my, také oni se musí skrývat před obyčejnými lidmi. Ale hlavně před úřady.“
„Tak tohle už vůbec nechápu,“ prohlásil Martin.
Lenka se usmála. „Ty lovce nebo úřady?“
„Lovce jo. To má logiku. Ale proč se musí bát úřadů?“
„Protože když zabiješ vlkodlaka, změní se v člověka. Pak stačí jen několik minut a z jeho těla vymizí vše, co z něj vlkodlaka dělalo. Je to docela obyčejný člověk. A byl zavražděn. Za úkladnou vraždu je sazba od šestnácti let po doživotí. V některých státech dokonce doživotí nebo rovnou trest smrti. S tím musí lovci vlkodlaků počítat.“
„To je dobrý!“ rozzářil se Martin.
„Myslíš? Ty přece budeš mrtvý. A tvého vraha musí nejprve chytit a usvědčit. To někdy trvá i dlouhé roky. Nezřídka se to nepovede. Pamatujte si, lovci jsou stejně organizovaní jako my.“
Odmlčela se, přeletěla je zpytavým pohledem a pokračovala.
„My máme smečky. Oni mají malé, celkem samostatné skupiny lovců. Malé smečky spolu komunikují a spolupracují. To samé dělají jejich skupiny.
Všechny smečky v jednom kraji patří pod krajského vůdce. Nad krajskými vůdci je pak rada starších.
Lovci krajské velitele nemají, nebo o nich zatím nevíme, ale v každé zemi mají svého zemského velitele.
Naše rada starších řídí všechny vlkodlaky v naší zemi a je v kontaktu s radami starších z celého světa. Zajišťuje tak naši a vlastně i jejich bezpečnost. Získává tajné informace o lovcích a dělá vše proto, aby se každá zpráva o nás dostatečně rychle změnila ve fámu. Od chvíle, kdy má každý internet v mobilu, je zbytečné snažit se takové zprávy utajit.
Velitel lovců má kolem sebe úzkou skupinu věrných, kteří dělají to samé, co naše skupina starších. Řídí a chrání lovce, prohledávají internet a hledají jakoukoli zprávu o vlkodlacích, kterou se hned vydají prověřit.“
Další ruka se vymrštila.
„Pavel?“
„Jo. A nešlo by ty zprávy prostě smazat? Bylo by to jednodušší než je pracně vyvracet a znevažovat.“
„Co je jednou na internetu, to už nikdo nezničí. Můžete to jen znevážit. Tohle si musíte zapamatovat. Brzy zjistíte, že musíte podobným způsobem chránit členy své smečky.“
„Třeba falešná svědectví?“ zeptala se Lucka.
Lenka zavrtěla hlavou. „To nikdy dlouho nevydrží. Navíc je to proti zákonu, a to si nemůžeme dovolit. Jde spíš, například, o znevážení záběrů z kamer. Zaplavit je komentáři o animaci, umělé inteligenci, nedůvěryhodnosti a tak dále. Stejným způsobem lze znevěrohodnit očité svědky. Zní to možná hrozně, ale musíte z nich udělat lháře. Anonymní komentáře o tom, že je znáte ze školy, z práce, z tábora. Že lhali a vymýšleli si. Oni budou hlasitě křičet, že to není pravda a jejich skuteční přátelé je budou podporovat, ale nebudou mít velkou šanci. Vám totiž přijdou na pomoc členové jiných smeček. Tak bude několik málo přátel autora videa, čelit desítkám nebo stovkám nepřátel a jejich křiku o lži.“
„To je ale fakt hrozný,“ řekla Radka s vykulenýma očima. „Vždyť to toho člověka může úplně odrovnat.“
„Máš pravdu,“ přikývla Lenka. „Ale tohle je prostě boj o přežití. Jen místo zbraní používáme slova. Dotyčného to skutečně těžce ranní. Nejspíš bude na prášky, jak se říká. Ale pro nás je důležitější, že mu vezmeme chuť hlásit další podobná pozorování. O to nám jde.“
Zmlkla a chvilku čekala na další otázku. Panovalo však ticho. Každý si v hlavě rovnal to, co se právě dozvěděl. Viděla, že ne všem se to líbí. Ale také věděla, že časem to všichni pochopí. Nejpozději ve chvíli, kdy si natlučou tlamu o „nejlepšího kamaráda“.
„No a nyní se můžeme vrátit k tomu, proč někteří z vás mají pocit, že by se měli v polovlčí podobě oblékat.“
Návrat k původnímu tématu oživil zájem všech přítomných.
„Nyní jsme si řekli, že si musíme držet lidi od těla. Jenže, všichni jste určitě slyšeli rčení lásce neporučíš nebo láska je slepá.“
Ozvalo se pobavené chichotání.
„On vás ten smích za čas přejde,“ kontrovala Lenka. „Právě kvůli těmto babským průpovídkám mají někteří z vás zábrany chodit odění jen do srsti. Důvod spočívá v tom, že jsou ze smíšených manželství. Jenom jeden z jejich rodičů je vlkodlakem. Ten druhý je člověkem.“
Rozhostilo se ticho, že by bylo slyšet spadnout hřebík. A hned bylo jasné, o koho jde. Každý, kdo měl zábrany vylézt ze stanu jen tak, se svěřil svému spolubydlícímu. Ten se k němu teď automaticky obrátil.
„Abych vás uklidnila,“ pokračovala Lenka. „To, jestli někdo má nebo nemá za oba rodiče vlkodlaky, neznamená, že bude mít nějaké potíže. Zaručuji vám, a brzy si to všichni ověříte, že pokud jste vlkodlakem, jste jím se vším všudy. Není mezi vámi rozdílu. Všichni máte stejně vyvinuté smysly. Stejnou chuť na syrové maso. Stejnou sílu proti lidem.“
Pohledem si zkontrolovala, že jí věnují plnou pozornost.
„Je tu jen jediný rozdíl,“ pokračovala spokojeně. „Ti, co mají mezi rodiči jen jednoho vlkodlaka, musí zjistit, který to je. Utajování vlkodlactví totiž platí i mezi partnery. Jen velice zřídka člověk ví, že žije s vlkodlakem a má s ním děti. Už jen proto, že člověk má zábrany mít děti s někým, kdo na sebe může brát vlčí podobu. Já sama jsem toho důkazem. Můj otec byl člověkem. A nikdy se nedozvěděl, že si vzal vlkodlačici a přivedl s ní na svět tři vlkodlaky.“
„A co ti, co šli s tou druhou skupinou?“ vyletělo z Marka. „To byli lidé?“
Lenka přikývla. „Ano, oni jsou lidé.“
„Ale jak to?“ divil se Marek. „Já si myslel, že na tenhle tábor posílají děti jen vlkodlačí rodiče?“
„Přesně tak,“ souhlasila Lenka. „Jenže, ve smíšeném manželství je zhruba pětadvaceti procentní riziko, že se narodí člověk.“
„A ten se nikdy nezmění ve vlkodlaka? Ani se nedozví, že jeden z jeho rodičů je vlkodlak?“ pídil se Marek po detailech.
„Ne. Nikdy se nezmění a nikdy se to nedozví.“
„A vážně na něm nebude nic divného?“ Bylo jasné, že Markovi tahle myšlenka nejde do hlavy.
„Prakticky vždy mají alergii na stříbro. Muži jsou hodně chlupatí. A oběma pohlavím rychle rostou vlasy a chlupy. Zpravidla si za domácí mazlíčky pořizují ovčáky nebo čévéčka.“
Všichni viděli, jak se Marek mračí a rovná si to v hlavě.
„Copak se ti nezdá?“ zeptala se Lenka.
„Když jsou všichni vlkodlaci soustředění ve smečkách a smečky mají nad sebou radu starších, kde se teda vzaly ty pověsti o lidech, co se najednou změnili ve vlkodlaky a začali napadat lidi ve svém okolí?“
„Jo tohle.“ Lenka se usmála. „No dobře. Když se ze smíšeného páru narodí člověk, je tu stále možnost, že v sobě nese spící geny vlkodlaka. U něho se nikdy plně neprojeví. Ale když si náhodou najde za partnera jiného nositele spících genů, pak je naopak pětasedmdesáti procentní jistota, že jejich potomek bude vlkodlak. Jenže o takovém my vůbec nemusíme vědět. Může totiž trvat několik generací, než se spojí dva nositelé spících genů. Není v našich silách sledovat všechny lidské potomky ze smíšených manželství. V praxi se hlídají jen tři generace.“
Zpytavě sledovala Markův výraz a čekala na jeho další otázku. Místo Marka se však ozvala Radka. I ji něco trápilo a během rozmluvy Marka s Lenkou netrpělivě poposedávala.
„A jak…“ chtěla vyslovit, ale slova se jí zasekla v hrdle, takže jen nesrozumitelně zachrčela. Přesto se k ní obrátily hlavy všech přítomných. Odkašlala si a zkusila to znovu.
„A jak to zjistíme? Teda, jak zjistíme, kdo z rodičů je vlkodlak a kdo člověk?“ vymáčkla ze sebe.
Pak sebou trhla. Ucítila letmý dotek na pravé paži. Podívala se na Lucku a zjistila, že jí kamarádka nabízí dlaň. S velkou dávkou vděčnosti nabízenou dlaň uchopila a nechala Lucku, aby ji pevně stiskla.
Lence neuniklo nic. Její cvičené oko učitelky a vychovatelky vidělo všechno. Hlavně to, co před ní její žáci chtěli utajit.
„Zjistíte to velice snadno,“ řekla Lenka. „Prostě zavoláte domů. Proto jsme vám zatím nezbavili telefony. Stačí říct heslo ‚Dnes v noci tu svítil nádherný úplněk‘. Vlkodlak vám vždy odpoví, ‚Doufám, že jsi mu zazpíval‘. Nebo zazpívala.“
„To je dobrý,“ řekl Martin. „Taková odpověď fakt nikoho nenapadne.“
„Kdy to máme vyzkoušet?“ zeptala se Radka.
„Nejlépe hned, pokud vám to denní režim vašich rodičů dovolí. Protože potom bychom byli nejraději, kdybyste telefony vypnuli a uložili je do trezoru, který tu máme. Tento tábor je o výcviku. Máte se naučit vše, co vlkodlak potřebuje vědět a umět. A ovládání telefonu se skutečně učit nemusíte.“
„Mám být s tebou?“ zeptala se Lucka Radky, když se vracely ke stanu.
„Byla bych ráda,“ přikývla.
„A co ostatní?“ zeptala se Lucka.
Radka se na ni udiveně podívala. Lucka jen pohodila hlavou směrem dozadu.
Radka se podívala přes rameno a uviděla Petra, Marka a Jirku jdoucí několik kroků za nimi a soustředěně je sledující.
Nejprve je chtěla poslat pryč, ale pak se v ní něco pohnulo. Fakt je, uvědomila si, že vlci ve smečce si plně důvěřují. Když je pošlu pryč, bude to znamenat, že jim nevěřím. Co když je později budu skutečně potřebovat.
„Budu ráda, když u toho budou,“ řekla a Lucka kývla na kluky, aby se k nim přidali.
Radka s Luckou vešly do svého stanu a kluci zůstali venku. Sedli si do trávy před vchodem, sledovali Radku a čekali, co se dozví.
„Komu zavoláš nejdřív?“ zeptala se Lucka. Seděly vedle sebe na Radčině pryčně.
„Mámě. Má odpolední, měla by být doma.“
„A který z rodičů by měl, podle tebe, být vlkodlakem?“ ozval se Marek.
Vzápětí sykl, protože ho Jirka silou dloubl loktem do žeber.
„Co je?!“ zavrčel Marek zlostně.
„To nebylo zrovna taktní,“ napomenula ho Lucka.
Marek se zašklebil, ale neodešel ani se nezačal hádat.
Radka zavřela oči, zhluboka se nadechla, vydechla a zase oči otevřela. Pak vytočila mámino číslo.
„Buď člověk!“ sykla na ni Lucka naléhavě.
Radka sebou trhla, ale rychle pochopila. V polovlčí a vlčí podobě nemůže mluvit lidskou řečí.
„Ahoj mami,“ řekla. Stihla to skutečně na poslední chvilku.
Ostatní naslouchali a díky vlkodlačímu sluchu slyšeli obě strany rozhovoru.
„Ahoj, tak jak se ti na táboře líbí?“ ozvala se z telefonu Radčina máma.
„Je to tu super. Stany u potoka. Na potoce je hrázka, tak se máme kde zchladit. Báječně tu vaří a v noci jsme měli táborák.“
„Hned bych si to s tebou vyměnila,“ ozvalo se z telefonu.
„Určitě by se ti tu líbilo, mami. Dnes v noci nám tu svítil nádherný úplněk. Takový ve městě nikdy neuvidíš.“
Ostatní zatajili dech. Radka neřekla heslo přesně tak, jak jim ho pověděla Lenka.
V telefonu bylo chvilku ticho. Pak se ozvalo klapnutí, jako když se zavřou dveře.
Radka zatínala prsty volné ruky v pěst. Lucka ji vzala kolem ramen. I kluci před stanem byli jako na trní.
Konečně se v telefonu ozval zvuk, jako když volající vydechne přímo do mikrofonu.
„Doufám, že jsi mu zazpívala,“ ozvalo se z telefonu.
„Mami!“ vykřikla Radka a z očí jí vyhrkly slzy.
Trvalo několik minut, že se Lucce a Radčině mámě podařilo dívku uklidnit. Pak se Radka dozvěděla, že její táta není vlkodlak a vůbec netuší, že si vzal vlkodlačici a přivedl s ní na svět tři vlkodláčata.
„Takže bráchové jsou vlkodlaci?“ ujišťovala se Radka.
„Jasně že jsou. Byli na stejném táboře, jako jsi teď ty.“
„A to tátovi nikdy nebylo nic podezřelého?“
„A tobě snad bylo?“
Radka se zarazila. „No jo. Vlastně ne. Nikdy.“
„Tak vidíš.“
Rozhovor trval ještě deset minut, ale pak se máma omluvila, že už musí končit a rozloučily se.
„Ty se máš, hned dva bráchy,“ řekl Jirka závistivě.
„Klidně ti jednoho pošlu,“ zavrčela Radka a vypínala telefon.
Ostatní se rozesmáli. Ze všech spadlo obrovské napětí. Teď šli zavolat domů oni. Ale nebyli ani trochu nervózní. Neměli problémy s pohybem na veřejnosti jen v srsti, a navíc si objasnili některé zvláštnosti, které sledovali doma. Ukázalo se, že byli klidní oprávněně. Všichni pocházeli z vlkodlačích rodin.