Tábor - VII. Opičí dráha

O hodinu později odevzdali vypnuté telefony a Karel s Lenkou je zamkli do trezoru. Ten se ukrýval ve skalní puklině ve svahu za kuchyní. Asi žádného zloděje na světě by nenapadlo hledat trezor v přírodní skále.
Lenka ještě v soukromí vyzpovídala všechny táborníky, kteří pocházeli ze smíšených manželství, a ujistila se, že je vše v pořádku. Pak, viditelně uklidněna, svolala všechny do jídelny a předložila jim program na zbytek dne.
„Máme skoro poledne, ale snídali jsme pozdě, takže oběd dostanete až kolem čtvrté hodiny. Nemusíte se bát, bude to normální lidské jídlo,“ dodala.
Táborníci zděšeně zaúpěli.
„Nedá se nic dělat,“ pokračovala Lenka. „Pro celý svět, tedy i pro úřady, jsme normální tábor. A tak musíme počítat s návštěvou hygienika. A že se tu alespoň jeden objeví, to vám mohu slíbit.“
„Ale chodíme tu jako polovlci nebo vlci,“ ozval se jeden obzvlášť statný vlkodlak.
„Můžeš být v naprostém klidu, Jardo. Hygienik nepůjde jedenáct kilometrů pěšky, jako jste šli vy. Přijede autem. Spadáme pod hygienika v Brodě. To je zdejší okresní město. A protože je zdejší okres samý kopec, údolí a strž, mají k dispozici terénní auto. Přijede tedy po lesní cestě, kterou jste už jistě objevili za potokem. Ta cesta je hned u silnice opatřená závorou a kousek od ní stojí hájenka. V ní žije vlkodlačí rodina a jen oni, my a majitelka zdejších lesů, hraběnka z Wolfsburgu, mají od ní klíče. Takže se o blížícím se nebezpečí dozvíme s předstihem a ukryjeme vše, co by nás mohlo prozradit.“
„O hraběnce jsem četla,“ špitla Lucka. „Je to jeden z nejstarších rodů u nás a v Německu.“
„Pššt,“ sykla Radka. „Potom.“
„Takže,“ pokračovala Lenka, „syrové maso bude k večeři. Oběd a snídaně musí být lidská. Hygienik kontroluje hlavně kuchyň, zdroj vody a nakládání s odpady. V tomhle ohledu tu musí být všechno jako na normálním lidském táboře. Chápete?“
Všichni přikývli, ale neradi.
„Ale dnes jsme snídali syrové maso,“ namítl Jarda. Dal si však záležet, aby jeho hlas nevyvolal konflikt.
„Máš pravdu. Ovšem hygienik snad ještě nikdy nepřijel hned první den tábora. Kromě toho bylo potřeba, abyste dostali další syrové maso. Takhle krátce po první proměně je to pro vás to nejlepší.“
Na to už nikdo nic nenamítal.
„Takže program na dnešní den. Trénink tělesné zdatnosti, neboli cvičení.“
Nejméně polovina táborníků zaúpěla. Nejvíce snad Ondra, který se už včera v noci pod hradní zdí přiznal, že měl jen jednu trojku a zrovna z tělocviku.
„Pauza na oběd bude kolem čtvrté. Konec před třiadvacátou hodinou.“
„A kdy budeme mít nějaké volno jen pro sebe?“ odvážil se špitnout jeden odvážlivec. Ukázalo se, že je to opět Ondra. Zřejmě ho představa půldenního tréninku tak vyděsila, že hodil za hlavu všechnu opatrnost a položil tak kacířskou myšlenku vlkodlačici, která už na první pohled budila dojem profesionální atletky, tedy milovnice sportu všeho druhu.
Lenka se však nerozzlobila ani neurazila.
Volno budete mít každou noc od jedenácti do tří. Ve tři vás zkontroluji, že jste všichni v táboře. Ve tři patnáct budete všichni na svých kavalcích. Snídaně je každý den v devět.“
„Volno až v noci?!“ Ondra byl zřejmě zcela vykolejen.
Honza stojící za ním, ho chytil za obě ramena a prudce s ním zatřásl. K tomu zvolal: „Před upotřebením, protřepat!“
O několik sekund později stáli oba na dva kroky od sebe. Ondrovi kroutila ruce za záda Lenka, Honzovi Karel, protože se Ondra vrhnul na Honzu a chtěl se mu zakousnout do krku.
„Máte moc energie,“ prohlásila Lenka. „Takže vaše smečka zahájí trénink sprintem ke hradu a zpět. Máte na to dvacet minut. Kdo ještě patří do vaší smečky?“
„My jsme jen dva,“ řekl Honza. „Známe se od školky.“
„Fajn,“ přikývla Lenka a pustila Ondru. „Vyběhnete až na hrad. V té místnosti v přízemí paláce, kterou jsme včera procházeli, uvidíte na zdi závěs. Na něm visí třicet dubových kolíků. Každý má své číslo. Ondra přinese desítku, Honza dvacítku. Měřím čas. Dvacet minut od… TEĎ!“
Honza vyrazil jako šíp a zmizel mezi keři. Ondra se podíval útrpně na Lenku. „Fakt jen dvacet minut?“
„Už jen devatenáct a kousek,“ odvětila nesmlouvavě. „Kdo nesplní, běží to ještě dvakrát.“
Ondra zavyl jako hladový vlk samotář a vyběhl za kamarádem.
Ostatní se zatím královsky bavili na jejich účet.
„A vy ostatní, za mnou!“ zavelela Lenka. „Podíváme se, co ve vás je. Dnes se ukáže, kdo je vlk a kdo gaučák!“
Proměnila se ve vlka a rozeběhla se do lesa. Všichni ji následovali. Neběželi daleko. Cvičiště, mezi vojáky známé jako opičí dráha, se nacházelo jen minutu běhu od tábora.
Když se zastavili na jeho okraji, zůstali táborníci stát s tlamami dokořán.
Ukryté pod korunami stromů se před nimi rozkládalo cosi fantastického. Celé cvičiště zabíralo téměř hektar a nechybělo tu snad nic. Skoky všeho druhu, překonávání zdí, sprinterská dráha, zdvihání břemen, šplhání do korun stromů po tyči, laně i žebříku a to jak lanovém, tak pevném. Byly tu čtyři plochy, které se tvářily jako zápasnické ringy. Lanová dráha, klády vedoucí mezi plošinami několik metrů nad zemí. Některé silné nejméně třicet centimetrů, jiné sotva pět. Lanové mosty všemožného typu od pevného lana vybaveného postranními lany až po jednoduché lano bez jakéhokoli jištění a dokonce i na lanech zavěšené stupně, jež se jeden vedle druhého kývaly ve vánku mezi plošinami. A to vše ukryté pod korunami stromů.
„Padre de mio,“ uklouzlo Radce.
„Ty máš španělské předky?“ obrátila se k ní udiveně Lucka.
„Ne. Ale ta věta se docela hodí, ne?“
„A co to znamená?“
„Otče můj. Začátek z modlitby. Otče můj, jenž jsi na nebesích a tak dále.“
„Aha.“ Lucka se znovu rozhlédla po tom, co se kolem nich rozkládalo. „Jo. Líp to snad ani nejde vyjádřit. Ty se učíš španělsky?“
„Zkusila jsem to. Ale nebyl čas. Anglina a Germánština současně jsou celkem záběr.“
„Ger… jo! Němčina!“
„No. Náš učitel je pes.“
„Pokochejte se pohledem na nejkrásnější stavbu v celém Česku!“ přerušila Lenka jejich rozhovor. „Tohle je hřiště, které z vás všech udělá dokonale vytrénované členy smečky! I ten nejlínější gaučák se tady změní v dokonale rozhýbaného a posíleného bojovníka! První dny a týdny to tady budete proklínat, ale ručím vám za to, že až odtud odjedete, bude se vám po tomhle hřišti stýskat!“
„Jo, za bezesných nocí,“ zahučel temně Marek stojící vedle Lucky. „To nám tu chtějí zlámat všechny čtyři nohy?“
„Došlo mi,“ ozvala se Radka, „že bráchové se po návratu z tohohle tábora zapsali do různých tělocvičen.“
„Trvalé následky,“ zavrčel Marek ještě temněji.
„Rozdělit podle smeček!“ zavelela Lenka již v podobě polovlka.
Ukázalo se, že se tábor rozdělil na pět smeček. Kromě pětičlenné čítající Lucku, Radku, Petra, Jirku a Marka tu byla dvoučlenná, Honza a Ondra, kteří se touhle dobou plahočili vzhůru svahem. Zbylé tři smečky čítaly čtyři, čtyři a pět členů.
Když se smečky rozdělily, ukázalo se, že:
V první jsou Zuzana, Jitka, Romana a Jarda.
Ve druhé Zdena, Silvie, Ivan a Roman.
V poslední pak Martina, Slávka, Jarka, Jiřina a Helena.
„A já myslel, že smečku vede vůdčí pár,“ řekl Jirka pobaveně v reakci na čistě dívčí kvintet.
Zcela automaticky a bez předchozí domluvy na něho Lucka s Radkou upřely vražedné pohledy podepřené vyceněnými tesáky a hlubokým, hrdelním vrčením.
„To měl být vtip!“ dodal chvatně a tváří v tvář smrti ustoupil o dva kroky.
„A teď vás rozdělíme podle disciplín,“ rozhodla Lenka hlasem, který nevěštil nic dobrého.
Rozdělila je tak, že se každá smečka ocitla v jiném rohu cvičiště. Nijak si nepřekážely, nemohly komentovat snažení a neúspěchy jiné smečky a současně si nemusely dělat starosti s vlastními neúspěchy. A těch bylo požehnaně.
Petrova smečka, ostatní členové smečky dali jasně najevo, že uznávají jeho vedení, i když Marek tuto kacířskou myšlenku přijal až potom, co se na Petrovu stranu postavili všichni ostatní, přišla na řadu jako poslední a dostala překážkový běh.
Nešlo jen o nudné branky, jaké jsou k vidění na atletických závodech. Autoři těchto překážek se inspirovali skutečným životem.
Byl tu plot plaňkový, železný i klasická drátěnka. Vrata plechová a dřevěná, nízká jako na zahrádku i vysoká jako dospělý člověk. Karoserie osobního auta, dodávky, náklaďáku a dokonce i traktoru. Lavičky a zábradlí. Živé ploty různých šířek, výšek a hustoty. K tomu překážky z klád, jaké jsou k vidění na parkúru a různě široké příkopy.
Smečka na to hleděla s vykulenýma očima.
„Tady si máme zlámat vaz?“ zeptal se Marek bez okolků.
„Tady se naučíte, jak zdolat všechny pozemní překážky, na které můžete narazit,“ prohlásila Lenka.
„Kolik zlomenin je povoleno?“ rýpal dál Marek a prohlížel si překážkovou dráhu s neskrývaným nesouhlasem.
„Kolik libo,“ odvětila Lenka. „Jdeš první. Stačí se držet pěšiny.“
Smečka se podívala na Marka a zatajila dech.
„Možná by to chtělo menší rozcvičku,“ spěchal mu Petr na pomoc. Ale Lenka jen zvedla ruku a vztyčenou dlaní ho zarazila.
„Rozcvička je dobrá leda pro gaučáky!“ pravila tvrdě. „Vlkodlak je rozhýbaný celý den! Nebo si snad myslíte, že skupina lovců vlkodlaků počká, až si rozhýbete klouby?! Lovci útočí ze zálohy! Jsou to zbabělci! To si zapište za uši!! Jakmile se dozví o vaší existenci, začnou hledat vhodné místo, kde si na vás počkají! Nikdy nesmíte použít stejnou cestu dva dny po sobě! Každý den musíte jít jinudy a nesmíte, opakuji, nesmíte je pravidelně měnit! A když už zjistíte, že vás někdo sleduje, musíte mít připravenou únikovou trasu. Dost neschůdnou pro člověka, ale schůdnou pro vás. A to se naučíte tady. Žádný plot, vrata, zaparkované auto, strom, keř, potok či říčka vás nezastaví! Budete jako blesk! Jen se mihnete kolem a lidé si budou lámat hlavu, zda se jim to jen nezdálo. Na záznamu z kamer bude jen rozmazaná šmouha, ze které nepůjde nic vyčíst. Rozumíme si?!“
„Ano,“ odpověděla celá smečka, až na Marka. Lucka ho dloubla do žeber.
„Jo, no jo,“ zahučel.
„Marek!“
„Jo.“
„Hlásíme se, zde!“ usadila ho Lenka.
Marek po ní střelil vzpurným pohledem a nyní do něj dloubly Lucka s Radkou současně.
„Zde, madam,“ zahučel neochotně.
„Na madam netrvám,“ odvětila Lenka. „Začátek dráhy je hned před tebou. Ti nejlepší ji proběhli za minutu. Ti nejhorší za pět minut. Je ve tvém vlastním zájmu, abys to stihl alespoň pod dvě minuty. Jinak ti naložím takové cvičení, že do stanu polezeš po břiše.“
Marek nasadil vzpurný výraz puberťáka a podíval se jí drze do očí. Drzý výraz mu okamžitě spadl z tváře. Nahradil ho strach. Mimoděk ustoupil o krok od Lenky a s ním celá smečka.
Vojáci říkají, že není nic horšího než seržant ve výcvikovém táboře bažantů. Takový člověk je tu od toho, aby naučil hordu flinků, mamánků, hochštaplerů, šprtů a dalších podobně pochybných individuí základní disciplíně, stát v pozoru a poslouchat na slovo. A na to slovo se bez zaváhání vrhnout třeba do příkopu plného hnijících rybích vnitřností.
Ale kdybyste si dali tu práci, zorganizovali soutěž o nejhoršího seržanta a vítěze teď vystavili Lenčinu pohledu, nemuselo by padnout jediné její slovo a onen seržant by ten voňavý příkop vypucoval vlastní lžičkou a bez chleba.
„Provedu, madam!“ vyhrkl Marek dřív, než si uvědomil, co vlastně říká.
I vlkodlak má pud sebezáchovy.
„Měřím,“ řekla Lenka chladně. „Tři… dva… jedna… start!“
Marek vystartoval, jako kdyby mu za hlavou vystřelila pistole. Hnal se vpřed jako smyslů zbavený. Nevšímal si zakopnutí, kotrmelců ani karambolů. Pokračoval, jako kdyby na tom závisel jeho život. Každý režisér válečného velkofilmu by ho od minuty angažoval. Když dorazil na konec trasy, lezl po kolenou, funěl jako kovářský měch, jazyk táhl skoro až po zemi a u lenčiných nohou padl na břicho.
„Dvě minuty, patnáct sekund,“ prohlásila Lenka nevzrušeně.
Smečka čekala, jestli do ležícího Marka nekopne.
„Další je Lucka!“ pokračovala Lenka a Marka na pokraji kolapsu si nijak nevšímala.
Lucka postoupila o krok před smečku a podívala se na Lenku. Ta jí odpočítala start a Lucka vyrazila na dráhu.
Dokonce i Marek dokázal zvednout hlavu a sledovat její pokus. A Lucka to stihla za dvě minuty a pět vteřin. Ovšem bez jediného škobrtnutí. Prohnala se dráhou jako vítr a zastavila se před Lenkou sice zadýchaná, ale beze šrámu.
„Další je Petr!“ ozvalo se a to bylo jediná reakce na Lenčinu snahu.
Petr to stihl za dvě minuty a deset vteřin, stejně jako Jirka. Jediná Radka zvládla všechny záludnosti dráhy za minutu a padesát osm vteřin.
„Bída,“ zněl Lucčin soud. „Ale ručím vám za to, že do konce prázdnin to ten nejpomalejší z vás zvládne za méně než minutu patnáct. Seřadit do řady. Alfa po mé pravici a ostatní v řadě vedle něj směrem k mé levici.“
Petr se postavil na vytyčené místo. To bylo také jediné místo, které nikdo ze smečky nepopíral. O ostatní se strhla strkanice a během chvilky se objevily tesáky.
„Dost!“ zařvala Lenka a všichni okamžitě znehybněli.
„Aspoň že znáte svého vůdce,“ zavrčela znechuceně. „Vaším dnešním úkolem je trénovat překážkovou dráhu. Jestli máte hlavu k myšlení a ne jen jako špunt ke krku, pochopíte, co se od vás očekává. Já s Karlem budeme stát uprostřed cvičiště. Všechno vidíme, všechno slyšíme a všechno si pamatujeme. Můžete začít.“
S posledním slovem se k nim obrátila zády a odešla na kruhový plácek uprostřed celého cvičiště. Na tom plácku kdysi kdosi navršil asi dva metry vysokou mohylu. Na jejím vrcholu už stál Karel a s rukama za zády sledoval snažení ostatních smeček.
„Proč jsme zrovna my museli dostat to nejhorší,“ bručel Marek.
„Jak to myslíš?“ divila se Radka. „Copak to ostatní znáš?“
„Neznám, ale co může být těžkého na kličkování, co dostala Helena? Ivan se smečkou trénují rovnováhu a Zuzanina smečka dostala lanovou dráhu, nebo co to je. Všechno je to jen hraní. Za to my tady vypustíme duši. Máme nejdelší trasu, největší překážky a jidášský termín. Nikdo nemůže proběhnout tohle vrakoviště za minutu a patnáct sekund. To je prostě blbost a navíc proti přírodě.“
„Uvidíme na konci prázdnin, ne?“ prohlásila Radka.
Markovi rázem stoupl krevní tlak. „Prázdnin? Prázdnin?! Tohle jsou podle tebe prázdniny?! To je trestanecký tábor!“
„Mně se tu docela líbí,“ nedala se Radka. „Les, louka, potok, stany. Co chceš víc?“
„Túry po okolí, výlety na hrady, válení se u vody s knížkou v ruce, lovení bobříka mlčení…“
„Fajn, tak zavři tlamu a mlč,“ uťala ho Lucka rázně.
Marek k ní okamžitě otočil hlavu a varovně na ni zavrčel.
„Klid,“ postavil se mezi ně Petr. „Máme trénovat. Lenka nás sleduje. Jestli nezačneme, vrátí se a vymyslí si na nás něco mnohem horšího.“
„A jak to chceš asi udělat?“ zavrčel Marek. „Všechny čtyři nohy mě bolí! Do každé jsem se praštil nejmíň třikrát!“
„Protože jsi jako tank,“ ozvala se Radka. „Velký, mohutný a neohrabaný.“
„Jak to myslíš?!“ utrhl se na ni.
„Jak to říkám,“ odsekla. „Rozpálíš to plnou silou a myslíš si, že tu překážku porazíš. Ale auto, plot nebo kláda ti prostě neuhnou.“
„Seš nějaká chytrá!“
„Sklapni!“ ohnala se po něm Lucka. Její čelisti scvakly jen centimetr od jeho čenichu. Vylekaně ucukl hlavou a ucouvl o půl kroku. „Radko, ty pokračuj. Jak jsi to myslela?“
„Proč bychom ji měli poslouchat?!“ naježil se znovu Marek.
„Protože to jako jediná z nás stihla v limitu, takže se od ní máme co naučit,“ odvětil Petr.
„Ale v tom má pravdu,“ přidal se k němu Jirka.
„Je nejmenší a nejlehčí!“ soptil Marek. „To se to skáče a kličkuje, když je jako za groš kudla!“
Vzápětí ležel na zemi. Za groš kudla po něm vystartovala jako blesk, chytila jeho krk do zubů zespoda pod tlamou, a jak se zvedla, zvedla i jeho, převrátila ho na záda a skousla, takže mohl sotva dýchat.
Nedržela ho však dlouho. Během dvou sekund je ostatní roztrhli od sebe a postavili se mezi ně.
„A bude tady klid!“ zavrčel zle Petr.
„Neměl mi říkat za groš kudla!“ vrčela Radka.
„Věřím, že už nebude,“ řekl Petr a obrátil se k Markovi. „Nebo se pletu?“
Marek zíral na rozzuřenou Radku s očima úžasem rozevřenýma dokořán. Zřejmě ho její útok dokonale zaskočil, protože na ni vůbec necenil zuby.
„Marku?!“
Marek sebou trhl a podíval se na Petra. „Co?“
„Že už ji nikdy nenazveš za groš kudlou.“
„Ne,“ odvětil. Ale v té chvíli se už oklepal. „Najdu si pro ni jiná jména.“
Radka znovu vycenila tesáky a nahrbila se ke skoku.
„Klid, vy dva,“ okřikl je Petr autoritativně. „Šetřete energii na tu dráhu. Do soumraku je daleko.“
Tenhle argument je přiměl ke smíru, byť dočasnému.
„Co chceš dělat?“ zeptala se Lucka.
„Vezmeme jednu překážku po druhé. Radka je zvládla všechny. Nesmíme ale zapomenout, že je z nás nejlehčí. Když se k tomu přidá zvětšená síla svalů, přeskočí každou překážku jako baletka.“
„Proč mu neprokousneš hrdlo?“ zeptal se Marek Radky a přerušil tím Petra.
„Protože mě neurazil,“ odsekla. „A neotravuj!“
„Nechte toho, vy dva!“ napomenul je Jirka.
„Začal si on!“ bránila se Radka.
„Já vím, ale zkus ho chvíli neposlouchat, nebo to Petr nedopoví.“
Radka střelila po Markovi zlým pohledem a tiše mu ukázala tesáky. Oplatil jí stejnou mincí, aby viděla, že souhlasí s vyhlášením války.
„Takže,“ pokračoval Petr, „můj návrh je, vyzkoušet každou překážku zvlášť. Radka překonala všechny, tak půjde první. Jako druhý půjde ten z nás, který ji také dokázal přeskočit. A my, co jsme si na ní nabili tlamy, se to od nich naučíme.“
„A bez komentářů,“ dodala Lucka a sledovala Marka hadím pohledem.
„Však mlčím, ne,“ ohradil se.
Lenka sledovala jejich snažení. Všímala si jich mnohem víc, než ostatních smeček. Jedinou výjimkou byli Honza s Ondrou. Přihnali se ve chvíli, kdy Lenka vystoupala na mohylu a složili ji žádané dubové kolíky k nohám. Pak si sedli a s vyplazenými jazyky funěli, že by to vyděsilo i medvěda.
Lenka se klidně podívala na hodinky. „Zbývalo vám půl minuty,“ zabručela.
„Hledali jsme vás v táboře, ale tam nikdo nebyl,“ bránil se chvatně Ondra.
„Vlkodlaka nesmí nic zaskočit,“ zarazila ho Lenka. „Kdy vás napadlo použít čich?“
„Chvilku to trvalo,“ připustil opatrně Honza.
„V tom případě mám pro vás speciální cvičení.“
Oba kluci se preventivně přikrčili.
Lenka měla dlouholetou praxi. Stačilo jí půl dne a táborníci od ní čekali jen to nejhorší.
„Vrátíte se do tábora. V kuchyni se ohlásíte kuchaři. On už vám řekne, co vás čeká.“
„A nemůžete aspoň naznačit?“ zakňoural Ondra.
„Odchod!“ zavelela Lenka hlasem nepřipouštějícím odpor. Na oba kluky také účinkoval jako startovací výstřel. V mžiku zmizeli v podrostu.
Lenka se spokojeně ušklíbla a obrátila se zpět k Petrově smečce. Přestože mluvila s Honzou a Ondrou, stále periferním viděním vnímala dění u překážkové dráhy. V duchu ocenila, že si členové smečky sami obnovili pořádek ve smečce. Také hned pochopila, co má Petr v úmyslu a nyní pozorovala, jak si jednotliví členové smečky povedou.
Marek se nemýlil. Překážková dráha patřila k těm těžším úkolům. Ale Lenka tam Petrovu smečku poslala úmyslně. Byla totiž nejpestřejší co se povah a proporcí členů týkalo. Ostatní smečky byly mnohem vyrovnanější a klidnější. Marek tu naštěstí neměl žádného konkurenta. Ale to ani Radka. Před její cholerickou povahou Lenku varovali už Radčiny rodiče a ona si ji jen ověřila. Lucka byla neprůbojná, ale současně silná osobnost. Přirozená beta, to Lenka poznala dřív, než vystoupili z autobusu. Nikdy se nepokusí sesadit alfu, ale svou vlastní pozici si bude tvrdě hájit. Zbýval Jirka. Toho tipovala na omegu každé smečky, do které se dostane. Ale podle toho, jak bez zaváhání okřikl Radku s Markem a oni se po něm neohnali, to nebylo docela jisté. Zdálo se, že smečka vytěsňuje do pozice omegy právě Marka. Lenka si však byla jistá, že na tuhle pozici je Marek příliš dominantní a nenechá si to líbit.
Tohle všechno měla na paměti, když se s Karlem rozhodovali, jak rozdělí smečky na cvičišti. Proto poslala Petrovu smečku na překážkovou dráhu a navíc se dohodla s Karlem, že se bude téhle smečce věnovat víc, než ostatním. O ty se naopak postará on.
Doslova o ní prohlásila: „Buď se tahle smečka rozpadne během dvou týdnů, nebo z ní na konci prázdnin bude dokonale vycvičená, perfektně spolupracující jednotka, která si poradí s každou překážkou, na kterou narazí.“
Petrova smečka postupovala pomalu. Svědomitě brala jednu překážku po druhé a nepohnula se k další, dokud všichni nepochopili, jak ji překonat.
Zprvu u toho bylo víc vrčení a cenění zubů než upřímné a skutečné snahy. Ale postupně i Marek zjistil, že to vlastně může být sranda. Hlavně díky Jirkovi. Ten se na každé překážce nejdřív několikrát přerazil.
Ostatním chvíli trvalo, než pochopili, že to dělá schválně. Vždy dopadl tak, aby se rozplácl jako žába, udělal kotrmelec, objal strom nebo s kvičením zmizel v křoví. Tomu se nedalo nesmát. I Marek musel odložit svůj obvyklý kyselý ksicht a smál se stejně, jako všichni ostatní.
Než jim utekl vyměřený čas, zvládl každý z nich téměř polovinu překážek. Sama Lenka se jim připomněla. Došla za nimi, zjevila se jim za ocasy jako duch, a upozornila je, že za deset minut chce vidět výsledky.
„Tak si to každý alespoň dvakrát proběhneme, co říkáte?“ navrhl Petr.
„Zase si natluču tlapy,“ začal znovu skuhrat Marek.
„Nemusíš letět jako střelený prase,“ řekla Radka. „Ber to v klidu, ať ti vyjdou kroky na skoky.“
Marek se nejdřív chystal, že na ni skočí za to prase, ale přímo za Radkou stála Lucka a její pohled ho varoval, aby si své konání dobře rozmyslel. S odpovědí tedy chvilku počkal a ovládl se.
„Když poběžím pomalu, nevejdu se do limitu,“ namítl a v hlase mu zazněla jen polovina obvyklé kousavosti. Ovšem i tak jí tam zbylo dost pro tři takové kluky, jako byl on. Ale změna to byla, smečce neunikla a Radka se rozhodla, že ho pro jednou neodkáže do míst, kam slunce nesvítí.
„Možná ne,“ odvětila skoro klidným hlasem. „Co ztratíš na rychlosti, ušetříš na kotrmelcích a karambolech na překážkách a pod nimi.“
„V tom má pravdu,“ souhlasil s ní Jirka a Marek po něm otráveně loupl očima. „Myslím, že běžela pomaleji než ty, ale přitom byla z celé smečky nejrychlejší.“
Marek ho sledoval hadím pohledem a nijak se netajil svým názorem, že Jirka je hluboko pod ním a nemá mu co kecat do života, ale navenek zachoval mlčení. Upřené pohledy alfy a bety jej varovaly před nevhodnými poznámkami.
„Tak to teda zkusíme,“ zavrčel. Svým hlasem dal celé smečce na vědomí, že se nikomu nepodřizuje, jde jen a pouze o jeho vlastní rozhodnutí a jestli si někdo z nich myslí, že se on, Marek, někoho z nich bojí, tak se šeredně plete.
Smečka tón jeho hlasu slyšela a vyhodnotila ho po svém: Jsem protivnej, mrzutej a naštvanej, protože mi to šlo ze všech nejhůř, což těžce ranilo mou ješitnost, takže už z principu s nikým z vás nebudu souhlasit.
Přesunuli se na začátek trasy a Radka si hned zabrala první startovní pozici. Jirka to zmeškal jen o zlomek vteřiny a vyceněné tesáky. Třetí místo si zabrala Lucka.
Petr se obrátil k Markovi. „Poběžíš po Lucce?“
„Pro mě za mě,“ zahučel.
„Takže běžím poslední,“ řekl Petr tak klidně, jako kdyby mu Marek odpověděl podle příruček o slušném chování páně Jarkovského.
U Radky tím jako alfa smečky postoupil o další malý stupínek výš. Jí lezl Marek na nervy. Být ona alfou, hnala by ho jako prašivého psa. Byla však dost chytrá na to, aby si sama přiznala, že alfou musí být klidný a rozvážný vlk, který umí nalézat kompromisy i tam, kde zdánlivě žádné nejsou, což ona nebyla, není a nejspíš nikdy nebude.
Radka se rozeběhla a prohnala se cvičnou dráhou jako blesk. Nebyl tu nikdo, kdo by jí to měřil, ale celá smečka se shodla na tom, že byla rychlejší než při prvním pokusu.
„Jsi fakt dobrá,“ řekl obdivně Jirka.
„Dík,“ odvětila potěšeně.
Marek jen zafuněl a ona na něho vycenila tesáky.
„Tak Jirko, jsi na řadě,“ popohnal ho Petr.
Ukázalo se, že Jirka je dobrý žák. Na první polovině dráhy neudělal jedinou chybu a byl nepochybně rychlejší. Ve druhé polovině znatelně zpomalil, ale znovu neudělal ani jednu chybu. Překonal všechny překážky, i když ne s takovým klidem a elegancí jako ty v první polovině. I tak byl podle smečky rychlejší.
Třetí na řadě byla Lucka. Nepokazila žádný skok a byla mnohem jistější než Jirka. Protože už při prvním pokusu zaběhla slušný čas, nebylo její zlepšení tak znatelné, ale smečka trvala na tom, že tam docela určitě bylo.
Pak běžel Marek. Přestože vrčel a bručel jako ze zimního spánku předčasně probuzený medvěd se zánětem zubů, vzal si Radčinu radu k srdci. Nehnal se vpřed jako kdyby ho honila smrt. A tak na první polovině dráhy udělal jen jednu drobnou chybu. V druhé polovině jich sice udělal osm, ale nikdy se mu nestalo, že by neustál dopad. Díky tomu si skutečně výrazně vylepšil skóre.
Smečka ho hlasitě a zaslouženě chválila. Na Markovi by bylo i z kilometrové vzdálenosti vidět, jak září spokojeností a samolibostí. To první smečka chápala. To druhé si poznamenala na příště.
Poslední běžel Petr. Podobně jako Lucka ani on nezaběhl první pokus úplně špatně, takže jeho zlepšení bylo malé. Ale i jeho smečka ujišťovala, že se zrychlil.
Až na Marka. Ten si ochotně vyslechl chválu svého pokusu, ale u ostatních se zdržel komentáře.
Lenka je pozorně sledovala z mohyly. Neušel jí jediný zvuk ani pohyb kteréhokoli člena smečky.
Zrovna sestoupila z mohyly a vykročila k nim, když jí zazvonil mobil.
Oblečení mizelo ve chvíli jejich proměny. Ovšem na elektroniku se to nevztahovalo. Táborníci to zatím nevěděli, protože měli nakázáno nechávat všechno ve stanech a pak jim mobily zamkli do trezoru. Každý vlkodlak musel po proměně řešit, co s batohem a věcmi, které měl v kapsách. Z toho důvodu byl každý vlkodlak minimalista. Nosil u sebe jen věci skutečně nezbytné.
Lenka nosila mobil a doklady v pouzdře zavěšeném na šňůře kolem krku. V souladu s jejím pojetím života samozřejmě nešlo o moderní smartphone. Klasické a hloupé tlačítkové mobily byly mnohem menší, lehčí a vydržely déle nabité.
Rychle vylovila přístroj, mrkla se na displej a přijala hovor.
Zvonění telefonu přitáhlo všeobecnou pozornost, protože mobily byly přece zakázané. Každý se ohlédl po hříšníkovi, který zatajil přístroj a nyní dostane zasloužený trest.
Lenka stihla říct jen: „Ano, slyším!“ a pak už jen mlčela a naslouchala. Potom řekla: „Rozumím. Děkuji. Konec.“ a ukončila hovor.
„Návrat do tábora! Okamžitě a tryskem! V táboře proměnit v lidi!“
„Co se děje?“ zeptal se jeden z táborníků, který jí čirou náhodou stál nejblíž.
Stočila k němu pohled, pod nímž se rázem zmenšil na polovinu své velikosti.
„Do tábora!“ zopakovala svůj předchozí příkaz, ale mnohem výhrůžněji.
Teď už se nikdo na nic neptal. Všichni se rozeběhli směrem k táboru. Hnali se lesem jako chlupatý příval. Lenka s Karlem běželi jako poslední, aby je měli na očích.