Tábor - VIII. Nemilá návštěva

Sotva dorazili do tábora, zopakovala Lenka svůj rozkaz k proměně.
„Buďte lidmi, hned!“
Sotva se poslední z táborníků proměnil v člověka, následovaly další příkazy: „A teď padejte k umyvárně! Umýt ruce a obličeje!“
Nikdo se na nic neptal. Lenčin pohled varoval každého, kdo by se o něco podobného pokusil.
„Dělám! Dělám! Nekecám!“ popoháněl je Karel. On i Lenka si drbali ruce a obličeje spolu s táborníky.
Sotva si smyli z dlaní špínu a vyškrábali hlínu z pod nehtů, následovala smršť dalších příkazů.
„Zuzano, tvá smečka nástup do kuchyně! Pomáháte s vařením! Heleno, vy máte na starosti ohniště. Uklidit, nanosit vodu do protipožárních věder, nachystat na další oheň. Ivane, jdete s Karlem do lesa na dřevo. Petře, se mnou uklízíte tábor!“
Nikdo nedostal ani vteřinu k tomu, aby mohl přemýšlet nad tím, co se to vlastně děje. Sotva Lenka domluvila, ozval se Karel a hnal všechny na určená místa. Snad během dvou minut dělal každý přidělenou práci a Karel s pomocníky zmizel v lese.
Ale už o minutu později nastalo uvolnění. Tak málo času od posledního povelu stačilo k tomu, aby si mladí vlkodlaci odfrkli a znovu se začali pídit po důvodech náhlé změny programu.
Dřív než se první z nich odvážil zeptat Lenky, zaslechli zvuk automobilového motoru.
Jako na povel všichni ustali v práci, narovnali se a obrátili obličeje směrem k ústí lesní cesty na protějším břehu potoka. Nyní je Lenka neokřikla. Sama prošla mezi nimi a postavila se před ně. Pak se konečně objevilo auto.
„Cajti? Co tady chtějí?“ ozval se Marek s opovržením.
„Ty je nemáš rád, co?“ zeptala se Lucka.
Marek jen zavrčel: „Strejda je u dopraváků. Není s ním k vydržení. Jet s ním třeba jen do krámu je utrpení.“
„Tohle nebudou dopraváci,“ řekla Radka. „Tohle bude pořádková policie.“
„Cajt jako cajt,“ odsekl Marek.
„A víte, co je to policajt?“ zeptal se Jirka nevinně. Tón jeho hlasu zmátl Radku natolik, že se ho automaticky zeptala: „Ne, co?“
„No přece shluk monocajtů!“
Vyprskl smíchy, ale přesto dokázal uhnout Radčině pěsti mířící na jeho nos.
„Blbý fóry,“ zavrčela, ale nedokázala zakrýt, že jí cukají koutky úst. Spolu s ní se pochechtával i zbytek smečky.
Kromě Marka. Ale to už smečka tak nějak očekávala.
Mezitím se policejní auto dostalo až k táboru, projelo brodem a zastavilo před táborovou branou. Vystoupili z něho čtyři muži v uniformách a už na první pohled bylo jasné, že tu nejsou za zábavou.
Lenka jim vyšla vstříc. „Dobrý den,“ oslovila je.
Protože jim to nezakázala, táhla jí Petrova smečka v patách a ostatní táborníci jim to neskutečně záviděli.
„Stalo se něco?“
„Dobrej,“ odpověděl jí jeden z policistů. „Vy jste táborová vedoucí?“
„Ano. Lenka Náhlovská. Udělali jsme snad něco?“
To už s nimi stála kousek za táborovou bránou. Petrova smečka se zastavila asi pět kroků za ní a pozorně naslouchali.
„Kapitán Pertl. Těší mě. Můžete být v klidu,“ usmál se policista. „Nejsme tady kvůli vám. I když vlastně tak trochu ano.“
„O co jde?“ zeptala se Lenka ostražitě.
„Hledáme ztracené dítě,“ řekl kapitán a nyní se tvářil velice vážně.
„Tady?“ divila se Lenka. „Ale tady to je soukromý pozemek. Máme smlouvu s paní hraběnkou. Kromě toho, do nejbližší vsi je to dvanáct kilometrů pěšinkami. Po silnici pětadvacet.“
„To všechno vím,“ ujistil ji kapitán Pertl. „Jde o to, že ta rodina trochu zabloudila. Otec si myslel, že dokáže navigovat podle buzoly. Ukázalo se, že to neumí. Při hledání správné cesty se jim ztratil čtyřletý chlapec jménem Sam.“
Lenka se narovnala do plné výše a šíře. Na policisty to udělalo velký dojem. Všichni do jednoho o krok ustoupili.
„A ten blbec skončil v nemocnici, doufám?!“ zavrčela.
„Měl by?“ zeptal se kapitán Pertl.
„Kdyby to byl můj manžel, nepotřeboval by doktora, ale kněze a poslední pomazání,“ odsekla Lenka pevně. „Proč jste vlastně tady?“
„Protože se motali tady v okolí.“
„Přímo v našem údolí?“ zeptala se Lenka.
„Zřejmě ne. To by k vám přišli a nemotali by se po lese celou noc na dnešek.“
„A to s sebou neměli mobily?“ rozpálila se Lenka tentokrát už doopravdy.
„Neměli. Neuznávají moderní techniku. Takže ani pořádně nevědí, kudy přesně šli.“
Lenka jen zavrtěla hlavou. „A jak se jim mohlo ztratit dítě? Co je to za matku, že se jí ztratí dítě?!“
„Zdejší les je dost hustý a přičítá to únavě a vyčerpání.“
„No a co!“ vybuchla Lenka. „Já jich mám pět a vždycky jsem věděla na metr přesně, kde které z nich je!“
„Já ji neomlouvám,“ usmál se kapitán Pertl. „Já ji jen citoval.“
„Doufám, že ji nikdy nepotkám,“ prskala Lenka. „Ztratit vlastní dítě!“
„No, stalo se. A my toho chlapce hledáme. Neviděli nebo neslyšeli jste tu v okolí nic podezřelého? Pláč? Křik? Volání?“
„Jsme tu teprve od včerejšího poledne,“ řekla Lenka. „Děcka zatím neopustila tábor. Vyšli jsme jen na hrad a dnes jsme trochu cvičili. Ale stále jsme byli všichni pohromadě. Nedostali jsme se dál, než půl kilometru od tábora a nepřekročili jsme tok potoka. Kudy se měla ubírat ta povedená rodinka?“
„Zřejmě tam za tím hřbetem,“ ukázal kapitán rukou na zalesněný svah za potokem. „Takže tam jste ještě nebyli?“
„Nikdo z nás.“
„Dobře. V lese probíhá pátrání. Kdybyste něco viděli nebo slyšeli, zavolejte normálně sto padesát osmičku. Stačí, když jim řeknete, že jde o hledané dítě jménem Sam. Všechno, co jim povíte, nám obratem předají.“
„Spolehněte se,“ slíbila Lenka. „A jak vlastně to pátrání probíhá?“
„Máme v lese rojnici. Policisté, myslivci, dobrovolníci. Brzy přiletí vrtulník s termovizí.“
„To je velká akce. Doufám, že to dají tomu blbečkovi k úhradě.“
„O tom já nerozhoduji,“ zněla kapitánova odpověď. Táborníci spolu s Lenkou si to vyložili tak, že kdyby záleželo na něm, naúčtoval by onomu otci i posledního haléř.
„Potřebujete od nás ještě něco?“
„Podle mapy se tohle údolí dá projet. Na druhé straně by jsme se měli napojit na silnici do Brodu. Je to tak?“
Lenka se podívala na terénní Hundai.
„S tímhle ne,“ prohlásila rezolutně. „S tankem nebo buldozerem možná. Pokud bude mít vpředu radlici a posádka motorovou pilu.“
„Aha. Takže cesta pro pěší?“
„Tak nějak. Auto jako tohle buď uvízne nebo ho zničíte.“
„Děkujeme za varování. Vrátíme se raději cestou, kterou jsme přijeli.“
„A kam už jste se přitom pátrání dostali?“ zeptala se rychle Lenka, protože policisté stojící za kapitánem už mířili zpět k autu.
„Jdeme zpět ve stopách té rodiny. Tedy, pokud nám dokázali popsat kudy vlastně šli. Sem se dostaneme až tak ráno. Leda by tu vrtulník našel něco podezřelého.“
„Chápu. A řekli vám zdejší kolegové, že v těchto lesích se pohybuje nejméně jedna vlčí smečka?“
„Ano. Ale vlk se člověku raději vyhne. Doufáme, že to bude platit i pro to dítě.“
„Také doufám,“ přitakala Lenka. „Ještě jednou vám slibuji, že kdybychom cokoli slyšeli nebo viděli, hned vám zavoláme.“
„Děkuji,“ řekl kapitán Pertl, kývl jí na pozdrav a zamířil zpět k autu. Řidič už měl nastartovaný motor a trpělivě čekal na svého nadřízeného. O chvíli později zmizel policejní vůz mezi stromy.
„Do hajzlu!“ vykřikla Lenka. „Zrovna teď! Můžou se tu motat několik dní!“
Obrátila se čelem k Petrově smečce. „Nechte toho blbnutí,“ vyštěkla otráveně. Členové smečky se totiž hned začali nápadně věnovat hrabání trávníku a dalším podobným činnostem. „Odchod do jídelny. Táborová porada.“
O deset minut později seděli kolem stolů všichni táborníci i stálý personál tábora.
„Tohle je průšvih, vážení,“ řekl Karel vážným hlasem. „Les bude plný policajtů, myslivců a hromady dalších lidí. K tomu si přidejte spoustu psů všech ras a nejméně jeden vrtulník s termovizí.“
„To znamená,“ navázala Lenka plynule, „že v lese je teď příliš nebezpečno. Ani v táboře se nemůžeme pohybovat jinak než jako lidé. To fatálně bourá celý náš výcvikový plán.“
„Ale oni hledají na druhé straně toho kopce,“ namítla Helena.
„To je sice pravda, ale my jsme tak blízko, že se nám bude vrtulník točit nad hlavami a musíme počítat s tím, že se tu najednou může objevit naprosto kdokoli.“
„Normálně nás chrání soukromé pozemky paní hraběnky,“ ujal se znovu slova Karel. „Ona si nepřeje, aby sem někdo chodil. Ani na houby. Z pochopitelných důvodů. Celý její rod jsou vlkodlaci. A my jsme daleko od hranic jejích pozemků. To nám, za normálních okolností, poskytuje téměř dokonalou ochranu. Ovšem když jde o hledání ztraceného dítěte, tak hranice pozemků nehrají žádnou roli.“
„Ale to je přece správně, nebo ne?“ zeptala se znovu Helena.
„Také jsem ani slovem nenaznačil, že není,“ odvětil Karel. „Najít dítě je nutnost. Bohužel pro nás, nikdo neví, jak dlouho to může trvat a kde ho nakonec najdou.“
„A co jim trochu pomoci?“ navrhl Ivan.
„Nejste dospělí,“ řekla Lenka. „Kdyby se rozneslo, že jsme vás poslali do neznámého lesa, okamžitě na nás vletí tolik kontrol, že to můžeme rovnou zabalit. Tohle riziko si nemůžeme dovolit.“
„Ale my to nikomu neřekneme,“ namítal Ivan.
„Co uděláš, až najdeš toho prcka?“ zeptal se ho Karel. Ovšem nečekal na odpověď a hned pokračoval. „Zavoláš policajty, protože u takto malého dítěte nemůžeš čekat, až se k tobě dostaneme my, vedoucí. Bude potřebovat lékaře, jídlo a pití. Ti samozřejmě nebudou mlčet. Budou tě chválit. Jen máloco přitáhne takovou pozornost, jako je pátrání po ztraceném prckovi. Do dvou dnů tu bude první kontrola, na to si můžeš klidně vsadit všechno své táborové kapesné.“
„A nemůžeme trénovat na opačné straně kopce?“ zeptal se Marek. „Tam by neměl nikdo být.“
„Tím směrem je druhý tábor,“ řekla Lenka. „Jsou v něm ti, kteří nereagovali na stříbro v mém prstenu, kterým jsem vás zkoušela. S těmi se také nesmíte setkat.“
Všichni si hned vzpomněli na bolest v rukou, když jim položila dlaň na rameno.
„To bylo od stříbra!“ vyhrkl Marek. „Myslel jsem, že mi upadne ruka!“
„Aspoň vidíte, že si skutečně musíte dávat pozor,“ řekl Karel.
„Taky bych se na něco zeptal,“ přihlásil se Petr.
Lenka k němu stočila oči: „No?“
„Kde jsou Honza s Ondrou?“
„Martin, náš kuchař, je někam poslal.“
Všichni se podívali na kuchaře a jeho pomocníky.
„Poslal jsem je do hájovny pro koření.“
Lence a Karlovi ztvrdly rysy ve tvářích.
„Do které hájovny, ale přesně?!“ vyštěkla Lenka.
„No k Wolfovým, u závory, jako vždycky,“ odvětil Martin udiveně, jak se ho na něco takového může ptát.
„Jestli je ti policajti zahlédli, nebude se v hospodách mluvit o ničem jiném,“ zavrčela Lenka.
„Wolfovi se tu pohybují docela normálně,“ namítl Martin, který správně rozpoznal katastrofu řítící se na jeho hlavu.
„Jenže ti tu bydlí ve třetí generaci a znají les jako své tlapy,“ odsekla Lenka. „Honzovi s Ondrou jsi řekl leda to, že se mají držet cesty. A po ní přijeli policajti!“
Lenka už přímo drnčela vzteky.
„Potoka!“ skočil jí do řeči Martin.
Lenka zaváhala. „Cože?“
„Poslal jsem je podle potoka. Ten je taky dovede k hájence.“
„Proč zrovna podél potoka? To je dvakrát tak dlouhá cesta,“ nechápala Lenka.
Martin pokrčil rameny a naladil obličej do omluvného výrazu. „Znáte mě. Občas mívám takové předtuchy. A dneska jsem měl od rána svrbění, že se máme vyhýbat cestám.“
Lenka s Karlem ho chvíli sledovali krvelačnými pohledy.
„No dobře,“ řekl potom Karel. „Jestli tě poslechli, nebude snad tak zle.“
Už o deset minut později se ukázalo, že Martina poslechli na slovo. Vrátili se nejen s kořením, ale také mokří.
„Tady je to koření,“ hlásil Honza ve vlčí podobě, když na stolní desku vyplivl úhledně zabalený balíček. „Helejte, nebyli tady policajti?“
„Měli by?“ odvětila Lenka.
„No. Chvilku potom, co jsme vyrazili na zpáteční cestu, jsme uslyšeli motor auta. A pak kolem nás projeli policajti.“
„Museli jsme sebou praštit do potoka,“ ozval se Ondra otráveně. „Ono tam zrovna nebylo kde se schovat.“
„A to jste se během celé cesty od hájenky až sem nestihli oklepat?“ divil se Martin.
„My je potkali ještě jednou,“ odvětil ještě otráveněji Honza. „Zrovna tam, kde potok křižuje cestu. Akorát jsme přeběhli na druhou stranu, když se to auto objevilo znovu. Moc keřů tam není, ale je tam tůň. Tak jsme se museli ponořit a jen tak tak jsme stihli schovat hlavy pod větve na břehu té tůně.“
„Doufám, že jsme to koření nenamočili,“ dodal Ondra.
„Ne,“ odvětil Martin a dusil v sobě smích. „Vypadá docela dobře.“
V té chvíli Lence znovu zazvonil telefon. Vylovila ho z obalu a přiložila k uchu.
„Ano?“
Pak chvíli naslouchala a nakonec řekla: „Výborně. Díky moc.“
Ukončila hovor a vrátila telefon na původní místo.
„Právě mi volala paní Wolfová z hájenky u závory. Když otevírala policajtů závoru, vyptala se jich, jak pořídili a co viděli. Prý nic neviděli a na nic se neptali.“
Dívala se přitom na Honzu a Ondru.
„Myslím,“ pokračovala po krátké odmlce, „že budou všichni souhlasit, když Honzovu smečku odměníme dvaceti body do táborové hry. Za to, že si dokázali poradit v nečekané situaci a nikdo je neviděl.“
„Já souhlasím,“ řekl Karel a uznale zatleskal. „Dobrá práce, kluci. Bez výcviku a bez pokynů, přesto dokonale provedeno.“
„Takže Honzova smečka se ujímá vedení. Má prvních dvacet bodů,“ vyhlásila Lenka. „Ještě dnes to zapíšeme do táborových novin.“
Táborové noviny byla nástěnka visící v jídelně na jednom ze sloupů podpírajících střechu.
„Ale oni měli vlčí podobu,“ ozval se Marek, věčný kverulant. „Co by se stalo špatného, kdyby je někdo zahlédl? Viděli by prostě dva vlky.“
„Máš pravdu,“ řekl Karel, „že měli vlčí podobu. Ale vlk jen skutečně velmi zřídka doroste do hmotnosti přes osmdesát kilo. A takového obra si musí všimnout úplně každý. Nesmíte zapomínat, že proměna ve vlka nebo v polovlka mění tvar vašich těl, ale ne hmotnost. Jestli někdo váží metrák jako člověk, bude vážit metrák jako vlk. Stačí jediná zmínka na mysliveckém fóru nebo některé ze sociálních sítí a do hodiny s tím budou pracovat nejbližší skupiny lovců vlkodlaků.“
Táborníci se začali ohlížet jeden po druhém. Paměť každého jednoho z nich pracovala na plný výkon. Až teď si uvědomili značné rozdíly ve velikosti a proporcích. Radka byla skutečně drobná a subtilní vlčice, zatímco Marek byl z celé Petrovy smečky nejmohutnější.
„Tohle a mnoho dalšího se naučíte během letošních prázdnin,“ dodala Lenka. Pak se zachmuřila a podívala se na zalesněný svah za potokem. „Pokud ovšem toho sviště najdou rychle a vypadnou odtud.“