Tábor - IX. Záchranná výprava

Na tábor se snesla noc. Táborníci s vedoucími seděli kolem ohniště. V lidských podobách.
Lenka a další táborníci hráli na kytary, ale nedařilo se jim přimět ostatní ke zpěvu.
„Ježiš, já bych se tak ráda proběhla,“ stěžovala si Radka a škrabala se na rukou.
„Povídej mi o tom,“ přidal se Jirka.
Na hvězdném nebi zářil Měsíc prakticky stále v úplňku. Všichni měli na rukou náramky. A všichni do jednoho měli náladu pod psa.
„Už chápu, proč na sebe naši za úplňku štěkají,“ řekla Lucka.
„Aspoň kdyby tu bylo ticho,“ přidal se Marek svou troškou do mlýna.
„To bychom se asi pokousali do krve,“ odpověděl mu Petr.
„Tobě se to kecá,“ odsekla Radka. „Seš klidnej jako želva. Ale já mám pocit, že mi kůži žere tisíc mravenců současně. Hlava se mi může rozskočit. Všechno se se mnou točí.“
Petr jí neodpověděl. Jen zvedl skleničku ze silnostěnného skla a podržel ji v natažené ruce před sebou. Smečka na ni upřela pohledy.
Během několika sekund se Petrova ruka začal třást a do půl minuty se polovina vody vsakovala do trávníku.
Položil sklenici zpět do trávy u svých nohou a otřel si mokrou ruku o nohavici tepláků.
„Ale přitom na tobě není nic znát,“ řekla Lucka hlasem plným ničím netajeného obdivu. Její nohy trénovaly step a ruce se jí třásly tak, že by mohla v pekárně makovat housky.
„Cvik z domova,“ odvětil Petr a rezolutně odmítl uvést jakékoli podrobnosti.
Konečně se přiblížila doba táborového volna. A doslova všichni táborníci se v duchu modlili ke všem svatým, aby nebylo zrušeno.
„Ne, volno se neruší,“ řekl Karel. „Ale dnes se musíte držet jen v těsném okolí tábora. Ani na hrad raději nechoďte. Návrat platí. Do tří hodin ať jste všichni zpátky v táboře.“
„A můžeme se proměnit?“ zeptal se kdosi.
„Musíte. Jinak se poperete. Ale nesmíte výt! Zjančili byste všechny ty pátrače a záchranáře!“
O deset sekund později byl tábor prázdný, s výjimkou obou vedoucích, kuchaře a jeho pomocníků.
„Co budeme dělat s tím pátráním?“ zeptala se Lenka Karla.
„Zatím nic,“ odvětil. „Dáme jim den nebo dva. Snad jim to déle trvat nebude.“
Lenka se ohlédla na les za potokem. Vrtulník zatím neslyšeli ani jednou. Zřejmě měl nějaké potíže, kvůli kterým nemohl vzlétnout.
„Na konci prázdnin bych nad tím mávla rukou,“ zabručela. „Ale první dny výcviku jsou nejdůležitější.“
„Maximálně dva dny,“ ujistil ji Karel. „Zatím začneme probírat to, co mohou dělat v lidské podobě.“
„Pokud si ji dokážou udržet,“ zabručela. „Viděl jsi, jak na tom byli? Úplněk, tři dny před a tři dny po něm. Celý týden kolem první proměny je pro nové vlkodlaky nejhorší.“
„Já vím,“ přikývl. „Nesmí lovit, zvykli by si na ještě teplé maso. Nesmí zabít člověka, stali by se nezvladatelnými. Ale to se nám tu ještě nestalo.“
„Také jsme ještě nikdy neměli tolik lidí těsně u tábora,“ odvětila Lenka nejistě.
„K večeři dostali tolik masa, co se jen do nich vešlo,“ uklidňoval ji Martin. „Nemají důvod lovit. Běhat nocí, to ano. Ale k lovu důvod nemají. Osobně jsem dohlédl, aby každý z nich dostal dvě porce a odevzdal prázdný talíř.“
„Někteří si i tak řekli o nášup,“ ozvala se Jitka, jedna z jeho pomocnic.
„Tak vidíš,“ dodal Martin.
„Snad máte pravdu,“ povzdechla si Lenka. „Ale přesto, připravte ke snídani další syrové maso. Není to zvykem, ale když jsou lidé tak blízko, nesmíme nic riskovat.“
„Dovolil jsem si podobný příkaz předvídat a vydal jsem potřebné pokyny,“ řekl Martin hlasem anglického majordoma té nejvyšší třídy.
Lenka po něm šlehla varovným pohledem.
„Dobrá práce,“ plácl ho do ramene Karel.
Smečky se rozdělily hned za stany. Každá smečka vyrazila jiným směrem. Zcela intuitivně. A správně. Smečka potřebuje vůdce a teritorium. Alfa každé smečky už tak nějak byl znám, i když svou pozici neměl ještě zcela jistou.
S výjimkou Petra. Ten byl zaštítěn Luckou. Každý, kdo by se pokoušel dostat na Petrovu pozici by čelil nejen jemu, ale i Luce. Ta se sice na místo alfy nedrala, ale současně trvala na tom, že pokud někdo Petra nahradí, bude to ona a nikdo jiný.
Teritoria však zatím stanovena nebyla. A dnes v noci ani nebudou. Přesto každý alfa vedl svou smečku trochu jiným směrem, aby se s ostatními nepotkali.
Petr vedl tu svou údolím podél úpatí kopce.
„Kam máme namířeno?“ zeptala se Radka.
„Tam, kde nemáme co dělat,“ odvětil Petr bez vytáček.
Lucka s Radkou běžící po jeho bocích k němu obrátily hlavy.
„Jak to myslíš?“ zeptala se Lucka.
„Za chvíli budeme mimo dohled vedoucích,“ řekl Petr. „Přeběhneme údolí a vběhneme do lesa na druhé straně.“
„A to jako proč?“ zeptal se Marek nesouhlasně. Běžel za Radkou a ta pozice se mu vůbec nelíbila. Kdykoli se však pokusil Radku vytlačit, vystartovala mu svými čelistmi po krku.
„Slyšíme šepot na čtvrt kilometru,“ odvětil Petr. „A vedoucí nešeptali.“
„Chceš najít toho prcka?“ dovtípila se Lucka.
„Jo.“
„A co dál?“ zeptal se Jirka. Běžel za Luckou a nijak mu to nevadilo.
„Průser s úřady,“ odpověděl za Petra Marek.
„Když to uděláme šikovně, tak ne,“ řekl Petr.
„A to je jak?“ pídil se Marek kousavě po detailech.
„To vám povím, až ho najdeme.“
„A když ho nenajdeme?“
„Tak se vrátíme do tábora a necháme si to pro sebe.“
„Mně to zní jako pěkná kravina,“ prohlásil Marek.
„Chceš snad strávit další dny jen v lidské podobě?“ štěkla na něho Lucka.
„Jen den. V noci máme volno,“ vrátil jí to stejně ostře.
„Jen proto, že tu není vrtulník,“ pokračovala Lucka. „Kde bereš jistotu, že tu zítra nebude celou noc?“
Marek otevřel tlamu, aby jí peprně odpověděl, ale v mysli se mu mihla představa, že se několik dní musí pohybovat jen v lidské podobě a tlamu zase zavřel. Jeden večer v lidské podobě mu docela stačil.
„Tady zatočíme,“ řekl najednou Petr a obrátil hlavu směrem k potoku.
Vyběhli z krytu lesa, doběhli k potoku, přeskočili ho a během chvilky se vnořili do temnoty lesa na opačné straně údolí. Stačilo pár skoků a ocitli se na příkrém svahu. Vyběhli nejkratší cestou až na jeho vrchol a tam se Petr zastavil.
„Špicujte uši,“ přikázal. „Jestli je ten prcek někde poblíž, snad bude fňukat, brečet a volat mámu.“
„Fakt si myslíš, že ho nechali přímo tady u nás?“ protáhl Marek otráveně.
„Drž tlamu!“ zavrčela na něho Radka.
Nadechl se, ale zarazilo ho společné zavrčení celé smečky.
Spolkl tedy jedovatou odpověď a spokojil se jen s tichým zabručením: „Vlezte mi všichni na záda.“
Asi minutu nevydal nikdo z nich ani hlásku a jen naslouchali.
Slyšeli toho dost. Vzduch byl plný netopýřího pištění, skřeků nočních pátků, bzučení a šramocení hmyzu, capkání nožek drobných savců, stejně jako klapot kopýtek vysoké a dupot zaječích tlapek. Ale to bylo také vše.
„Nic,“ řekla Lucka a podívala se na ostatní. Svorně zavrtěli hlavami. Dokonce ani Marek nyní netrhal partu.
„Tak to zkusíme vzít dolů ze svahu. Jestli tudy prošli, musíme najít jejich stopy,“ rozhodl Petr.
„Je tu tma jako v ranci,“ řekl Marek. „Vidím docela dobře, ale na stopování to fakt není.“
„On myslel pachové stopy, moulo,“ štěkla Radka otráveně.
„Promiň,“ odvětil Marek přezíravě. „Já prostě nejsem potomek indiánských stopařů.“
Nyní to byla Radka, kterou umlčelo svorné vrčení alfy a bety smečky. Podrobila se a mlčela. Ale z očí jí sršely blesky.
Vydali se dolů ze svahu. Klusali, ale přitom dokázali kontrolovat pachy kolem sebe. Nikdo je to nemusel učit. Řadu věcí uměl vlkodlak hned po proměně sám od sebe.
Roztáhli se do řady a udržovali mezi sebou vzdálenost tak na dvacet kroků. Dost na to, aby pokryli co největší plochu, ale současně dost blízko u sebe, aby jim nějaká stopa neproklouzla. Navíc se mohli dorozumívat jen docela tichými zvuky. Nehrozilo, že je někdo náhodou zaslechne.
Ale museli sestoupit po svahu až úplně dolů, na dno úzkého údolí. Tudy tekl potůček, spíš jen stružka naprosto závislá na pravidelných deštích. Až u něj našli pach dvou dospělých a jednoho dítěte.
„Takže fakt šli jen kousek od nás,“ řekla Lucka.
„To jsme měli z prdele kliku,“ konstatoval Jirka. „Dovedete si představit, co by se bylo stalo, kdyby se vynořili z lesa zrovna ve chvíli, kdy jsme se honili na tom hřišti?“
„Raději to nezkouším,“ odvětila Radka. „Lenka vypadá, že by takovou situaci řešila až moc rázně.“
„Ale tady byli ještě všichni,“ prohlásil Marek s čenichem u země. „I když mám dojem, ale možná se mi to jen zdá, že dítě tudy prošlo s větším odstupem od rodičů.“
Mrkli na něj a pak znovu sklonili čenichy k zemi.
„Asi máš pravdu,“ řekl Petr o minutu později. „Skutečně to vypadá, jako když je ten dětský pach nepatrně silnější.“
Marek se zatvářil protivně samolibě, ale nyní na to nikdo nereagoval.
„Půjdeme v jejich stopách,“ rozhodl Petr.
Roztáhli se po obou březích potůčku a vyrazili rychlým cvalem. Jejich tlapy polykaly přibývají metry s lehkostí, na kterou by ani jeden z nich dnes ráno ani nepomyslil. Současně si uvědomovali, jak tiše se pohybují. Jediné zvuky, které vydávali, bylo rytmické oddechování a tichý dusot širokých tlap na měkké lesní půdě.
Najednou se Lucka běžící v čele prudce zastavila. Petr se jí vyhnul skutečně na poslední chvíli. Zbývalo jen pár centimetrů a byl by ji srazil na zem.
„Tady ten prcek uhnul z cesty,“ řekla a ukázala pravou přední tlapou mezi keře.
„Taky už měl od nich pořádný odstup,“ přidala se Radka. „Nejspíš je vůbec neviděl.“
„Copak je nevolal?“ divil se Petr. „Děti přece začnou křičet, brečet a volat rodiče, sotva se mezi ně dostane roh domu. Tenhle jim nestačil nejméně od místa, kde jsme poprvé našli jejich stopy.“
„Nejméně kilometr,“ skočil mu Jirka do řeči, celý dychtivý přijít s nějakým objevem.
Lucka po něm sice střelila varovným pohledem, ale on si ho ani nevšiml a Lucka to dál neřešila, protože Petr klidně přikývl.
„Jo, kilometr. Možná i víc. V noci a v lese se to špatně odhaduje. Není vám to podezřelý?“
„Mně jo,“ souhlasila Radka. „Mám dva synovce a neteř. Holce je šest, klukům pět a tři. Všichni tři spustí křik hned, jak jim ve městě zmizí rodiče z očí. Nedovedu si představit, že by vydrželi bez breku šlapat takovou štreku s vědomím, že se jim rodiče stále vzdalují.“
„Proč vlastně uhnul z cesty?“ zeptala se Radka.
„Je tu mezera mezi keři, vidíš,“ ukázala Lucka prackou. „Vypadá to mnohem schůdněji, než ta uzounká pěšinka, kterou se ubírali dospělí.“
„Aha,“ přikývla Radka. „Něco na tom bude.“
„Budeme tady dumat nebo se mrkneme, kam ten svišť zmizel?“ ozval se otráveně Marek.
„Někdy nezaškodí nejdřív přemýšlet a až pak se honit,“ odpověděla mu Lucka.
Marek si odfrkl. Tato odpověď byla signálem, aby mu Lucka ukázala zuby a nahrbila se ke skoku.
„Klid,“ vstoupil Petr mezi ně. „Marek nechá jedovatých poznámek a Lucka mu neutrhne krk.“
„Krk není zrovna ta část těla, kterou bych mu s chutí utrhla,“ odvětila Lucka chladně.
„To si povíte zítra v táboře,“ řekl Petr a krátce vycenil tesáky. „Teď hledáme toho sviště.“
„A co uděláme, až ho najdeme?“ zeptal se Jirka.
„To se uvidí podle okolností,“ prohlásil Petr. A aby si pojistil, že mezi Luckou a Markem zůstane bezpečná vzdálenost, kývl na betu, aby vyrazila po stopě jako první. Sám se rozběhl za ní a hned za ním vyrazila Radka.
Ovšem ta si musela své místo obhájit. Přestože byla z celé smečky nejmenší, celkem snadno srazila rozebíhajícího se Marka do ostružiní.
Marek se vztekle zvedl na všechny čtyři a podíval se po Jirkovi.
„Ty neběžíš?“ houkl na něj.
„Když mě prosíš,“ řekl na cestě čekající Jirka a rozeběhl se za Radkou.
Marek se vydal za smečkou a zlost se v něm převalovala jako prádlo v sušičce.
Stopa je vedla dál podél potoka, ale asi po sto metrech náhle uhnula vpravo a začala se od potoka vzdalovat.
„Tady je nějaké boční údolí,“ prohlásil Petr. Sledování pachové stopy nechal na Lucce a rozhlížel se po okolí. „Podívejte ty skály.“
I Lucka zvedla hlavu a současně přešla do kroku.
Skutečně vstoupili do jakési rokle. Tohle nebylo žádné údolí se strmými, ale přesto slezitelnými svahy. Zde se po obou stranách tyčily kolmé skalní stěny rozdrásané erozí do prapodivných tvarů. Bylo tu také mnohem chladněji než v údolí, kterým běželi předtím.
„Co je tohle za místo?“ divila se Lucka.
„Netuším,“ odpověděl Petr. Natáhl vzduch do nozder. „Ale voní to tu překrásně.“
„To jsou přece bylinky,“ prohlásila Radka, když pořádně zavětřila. „Ale tady jich teda musí být!“ dodala.
„Tak pokračujeme,“ rozhodl Petr a kývl na Lucku. Ta hned sklonila čenich k zemi a zrychlila do cvalu.
„Je to tu pěkně zarostlý,“ stěžoval si Jirka. „Hotová džungle. Samý keř, kapradí a ostružiní.“
„Že se to dítě neotočilo zpátky?“ odpověděl Marek. Pro jednou jeho zvědavost potlačila jeho kousavost.
„Divný, že jo,“ souhlasil Petr. „Já bych sem nešel ani ve svých šestnácti. Natož jako prcek.“
„Není daleko,“ skočila mu Lucka do řeči a zpomalila do kroku.
Smečka okamžitě ztichla a přešla do plížení. Přestože byla noc a tma jako v pytli, všichni včetně Lucky přitiskli břicha k zemi, aby co nejlépe splynuli s prostředím.
„Je jen pár kroků před námi,“ zamručela Lucka tiše, jako když kotě přede.
Petr zvedl pohled nad Lucčina záda.
„Tady to údolí končí,“ zamručel stejně tiše. „Před námi je skalní stěna. Takový prcek po ní nikdy nevyleze.“
„Bude asi u ní,“ řekla Lucka.
Těch posledních několik kroků, jež je dělily od skalní stěny, překonali doslova plížením. Už se ale nepohybovali v řadě za sebou, ale pěkně jeden vedle druhého. Každý z nich chtěl na vlastní oči vidět to mrně, které jim přidělalo tolik starostí.
A také jej uviděli.
Leželo na zemi pod keřem u paty skalní stěny. Chlapec ležel stočený do klubíčka a vypadal ještě menší než ve skutečnosti byl. Ale nespal. Přestože musela být prakticky půlnoc, tiše vzlykal a šeptem volal mámu. O smečce vlkodlaků sledující ho ze vzdálenosti sotva několika kroků neměl nejmenší tušení.
„Jezus, to je drobek,“ rozněžnila se Radka.
Smečka na ni upřela pohledy.
„Cože?“ zamručel Marek.
„Copak nevidíš, jak je sladkej?“ odvětila Radka.
Petr obrátil hlavu k Lucce a oba svorně přikývli.
„Radko?“ oslovil Petr nejmenší členku smečky.
Radka sebou trhla. „Hm?“
„Půjdeš k němu a budeš se tvářit tak roztomile, jak jen dokážeš, jasný?“
„A proč jako já?“ ohradil se Radka prudce.
„Mami?!“ ozvalo se mnohem hlasitěji z pod keře.
Podívali se po zvuku a viděli, že chlapec už neleží na zemi, ale sedá si a upírá pohled do tmy.
„Protože jsi z nás nejmenší,“ začal Petr, ale Radka mu skočila do řeči varovným zavrčením.
„A co je malý, to je krásný a roztomilý,“ pokračoval Petr bez ohledu na hrozbu utrhnutí hrdla.
Radka přestala cenit tesáky, narovnala se a upřeně se na něho zadívala.
„Má pravdu,“ přidala se Lucka. „Jsi sice větší a těžší než normální vlk, ale proti nám jsi malá a tím pádem roztomilá vlčice.“
„No a co?“ odsekla Radka.
„Na děti přece nejlíp fungují plyšáci.“
„No dovol!“ štěkla Radka vztekle.
Chlapeček se zajíkl a pak se rozbrečel.
„No dobře,“ zamručela Radka. „Já to zkusím.“
„Šikulka,“ pochválila ji Lucka.
„Ale jestli mě v budoucnu kdokoli nazve plyšákem nebo podobnou nadávkou, ukousnu mu nohu, jasný?!“
„Jasný,“ přikývli všichni, kromě Marka. Ten zachoval vypočítavé ticho, které Radka nepřeslechla.
„Jasný?!“ obrátila k němu hlavu. Teď už neukazovala jen tesáky. Cenila na něho kompletní chrup.
Marek mrkl na zbytek smečky, přepočítal vyceněné zuby a svolně přikývl.
„Ani slovo, přísahám.“
„Máš kliku,“ odfrkla si Radka a pak vyrazila směrem k prckovi.
Ostatní napjatě sledovali, jak si bude počínat. Žádné pokyny jí nedali, protože sami nevěděli, co v takové chvíli dělat.
Snad to bylo tím, že Radka měla tak mladé příbuzné, nebo ji osvítil duch svatý, ale její přístup se ukázal jako plně vyhovující.
Přiblížila se ke keři, pod kterým plačící chlapec seděl. Plížila se však nízko nad zemí a mohutně přitom vrtěla ocasem ze strany na stranu. Pomohl jí i Měsíc. U skalní stěny nebyly koruny stromů tak blízko u sebe a část jeho svitu prošla až k zemi. Chlapec ji díky tomu viděl.
Přestal brečet a trochu se lekl. Couvl víc pod keř.
Radka na to reagovala tím, že si před ním lehla na zem, vrtěla ocasem a začala na něho lehce kničet a poštěkávat, jak to dělají mladí psi, když si chtějí hrát.
To zabralo. Chlapec asi byl zvyklý na psy, protože tohle chování ho uklidnilo. Přestal brečet, zvedl se na všechny čtyři a dolezl až k Radce. Bez nejmenšího projevu strachu nebo obav si sedl vedle ní, položil jí ruku na hlavu a začal ji hladit.
V tu chvíli se smečka neodvážila ani nadechnout. Ani jednoho z nich nenapadlo, že to vezme takový konec. Byli by tam poslali Lucku, kdyby byli tušili chlapcovu reakci. Jeden jako druhý čekali, že se Radka po chlapci ožene.
Ale Radka je znovu překvapila. Nejen že se neohnala, ona pohnula hlavou a opřela si ji o chlapce. Přitom tiše mručela, jak to dělají spokojení psi.
Chlapec se začal smát a začal Radku hladit i druhou rukou.
„Vlček! Malý vlček! Krásný vlček!“ šveholil spokojeně.
„No to mě vomejte,“ prohlásil Marek hlasem plným ohromení.
„Ta teda válí,“ přidala se Lucka.
„Za tohle by měla dostat metál,“ nedal se odstrčit Jirka.
„Jediné, co za to dostaneme, bude celé léto v táborové kuchyni,“ podotkl Petr. „Teda, jestli se to dozví Lenka s Karlem.“
To probralo smečku z ohromení.
„Fajn,“ zabručel Marek. „Tak prcka máme. Co dál, alfo?“
„Musíme sem dovést pátrače.“
Všichni k němu obrátili pohledy.
„A jak to chceš jako udělat?“ zeptala se Lucka.
„Ještě přesně nevím,“ přiznal. „Ale vím, že toho klučinu odtud nedostaneme.“
„A proč ne?“ divil se Jirka. „Změníme se v lidi a…“ zarazil se. „… a budeme po krk průseru,“ dokončil zcela bez nadšení.
„Právě,“ souhlasil Petr. „A ten kluk už sám neujde ani krok. Je polovina noci a on má v nohách několik kilometrů.“
„Kromě jiného,“ ozvala se Lucka. „Nemáme ponětí, kdy naposledy jedl a pil. Musí být úplně vysílený. Divím se, že nespí.“
„Brzy bude,“ odpověděl jí Marek. „Koukejte.“
Podívali se zpět na dvojici u skalní stěny.
Chlapec už Radku nehladil s takovou vervou, jako na začátku. Teď zíval, mnul si oči a sotva slyšitelně mumlal něco o vlčkovi krásném, který s ním půjde domů.
Radka si poradila i s tímhle. Lehce se pohnula a více méně se kolem chlapce ovinula. Uběhly sotva dvě minuty od Markovy poznámky a klučinovi klesla hlavička přímo na Radčiny plece. Ručičkami ji objal kolem krku, naposledy zamumlal: „Můj krásný vlček“ a usnul.
„Šeherezáda hadr,“ řekl Jirka obdivně. „Ta si musela vymyslet tisíc pohádek. Radka ani nemusí otevřít tlamu.“
Radka k nim obrátila hlavu.
„Tak co bude dál?!“ houkla na ně, ale tiše, aby se chlapec znovu neprobudil. I když podle tichého chrupání linoucího se z jeho pusinky by ho neprobral ani průjezd plně naloženého kamionu ulicí dlážděnou kočičími hlavami.
„Najdeme pátrače a navedeme je sem,“ řekl Petr.
„Spadl jsi z jahody na znak?“ odsekla. „Vždyť ten policajt říkal, že se sem nedostanou dřív, jak za dva nebo tři dny. Jsou kolik kiláků odtud!“
„To je fakt,“ přisadila si Lucka. „To nemůžeme nikdy stihnout. Nevrátíme se do tábora v čas a bude malér.“
„Kdybychom tak měli telefon s mapou,“ zavrčel Petr.
„A proč?“ zeptal se Marek.
„Věděli bychom přesně, kde jsme a podle toho bychom si vybrali další postup.“
„Já asi vím, kde jsme,“ ozval se Jirka.
Všichni k němu obrátili pohledy. „Jo? A kde?“ vyjela po něm Lucka.
„V rokli jménem Apatyka.“
„Cože?“ protáhl Marek hlasem plným nedůvěry. „Apatyka? Jak jsi přišel na tak praštěné jméno?“
„Nepřišel,“ bránil se Jirka. „Prostě jsem si dnes ráno ve stanu zapnul na mobilu GPS a mapy. Ukázalo mi to, kde přesně je tábor a prohlédl jsem si okolí.“
„A proč si myslíš, že jsme zrovinka v tom jediném údolí?“ ryl do něj dál Marek.
„Protože Radka říkala, že tu voní bylinky. Taky řekla, že jich tu musí být fakt hodně. Apatyka je přece staré jméno pro lékárnu. A dřív se přece…“
„…léčilo bylinkami,“ dokončila za něj větu Lucka. „Seš dobrej!“ řekla uznale.
„A pamatuješ si i okolí téhle rokle?“ zeptal se Petr.
„Trochu,“ připustil Jirka.
„Tak spusť. Kam se máme vydat, aby si toho prcka někdo vyzvedl?“
Jirka se odmlčel a snažil si v duchu vybavit mapu, kterou viděl před nějakými čtrnácti hodinami a jen na několik minut.
„Nooo,“ začal opatrně. „Víte, co je největší sranda?“
„Nemáme páru, takže povídej,“ popohnala ho Lucka.
„Kdybychom nějak vylezli po téhle stěně,“ ukázal čenichem na stěnu uzavírající rokli Apatyku, „stačilo by uběhnout jen pár set metrů a dostali bychom se na lesní cestu. Tam bychom zahnuli doprava a docela snadno a rychle bychom se dostali k té hájence, co v ní má podle Lenky bydlet vlkodlačí rodina, která hlídá tu závoru.“
„To je přece blbost,“ ohradil se rezolutně Marek. „Cesta k hájence vede z tábora na opačnou stranu, než kam jsme běželi my.“
„Jo, to jo, ale jen na začátku,“ nedal se zviklat Jirka. „Když se na ni podíváš na mapě, vidíš, že se stáčí vlevo a tvoří vlastně oblouk. Netvrdím, že je to k ní pár kroků. Určitě je to několik kiláků, ale v téhle podobě jsme rychlí. A jedině tam můžeme říct, že jsme to dítě našli. Navíc oni jsou v okolí známí jako lidé, takže mohou jednoduše vyslat jednoho z rodiny sem a pak mobilem zavolat pátrače.“
„Ale dozví se o tom Lenka s Karlem,“ namítl Petr.
Jirka krátce sklonil hlavu pod ramena, což byla vlčí obdoba pokrčení ramen.
„Lepší nápad nemám,“ řekl. „Lenka o jiných vlkodlacích v okolí nemluvila.“
„Co ten druhý tábor,“ navrhla Lucka. „Ten, kde jsou ostatní z autobusu.“
Petr, Marek i Jirka rezolutně zavrtěli hlavami.
„Už jsi zapomněla? S těmi se setkat nesmíme,“ připomněl jí Petr Lenčina slova.
„Takže hájenka?“ zeptal se Jirka.
Petr zvedl hlavu k obloze.
„Tlačí nás čas,“ připomněla mu Lucka.
„Hájenka,“ rozhodl Petr. „Jinou možnost nemáme.“
Všichni obrátili oči ke skalní stěně tyčící se před nimi.
„To je takových třicet, možná čtyřicet metrů,“ odhadl Marek.
„Myslíte, že se tudy dostaneme nahoru?“ nadhodila Lucka.
„Myslím, že docela snadno,“ řekl Jirka.
„Ty seš dneska nějak chytrej,“ zavrčel na něho Marek.
„Vůbec ne,“ usmál se Jirka. „Ale chodím se spolužáky lézt. Lezem po cvičných stěnách i skutečných skalách. Tuhle stěnu slezeš i bez lana.“
„Možná ty, když máš výcvik,“ podotkla Lucka.
„Díky naší síle a drápům, které nám zůstávají i v polovlčí podobě, to vyleze každý z nás,“ stál si Jirka na svém.
„To je jedno, jestli jeden nebo všichni,“ vstoupil mezi ně Petr. „Důležité je, že tam vyleze aspoň jeden. Jirko, lezeš jako první. Lucka půjde s tebou. Já s Markem hlídáme Radku a prcka.“
„Před čím?“ divil se Marek.
„Vrtulník, rychlejší pátrač a všechno ostatní,“ odvětil Petr.
„Tak pojď,“ kývl Jirka na Lucku. „Ukážu ti, co a jak. Za chvilku jsme nahoře.“
„Když si to myslíš,“ odvětila Lucka nejistě.
„To vím docela určitě,“ řekl Jirka a rozeběhl se k skále. Ostatní ho následovali. Petr s Markem si to nechtěli nechat ujít. Jen Radka musela zůstat s malým chlapcem.
Jirka se na chvíli zastavil kousek před stěnou a pečlivě si ji prohlédl.
„Snadný jako facka,“ řekl pak. „Polez za mnou a opakuj všechny moje pohyby. Jsme zhruba stejně velcí, tak ti to nebude dělat žádný problém.“
Vzal na sebe polovlčí podobu a přistoupil ke skále. Natáhl pravou ruku, chytil se drápy v puklině, drápy levé nohy se zachytil v jiné, asi půl metru nad zemí, a snadno se vyšvihl nahoru.
Pak stoupal tak snadno, jako kdyby mu cestu někdo vyznačil.
„Tak běž ty,“ pobídl Petr Lucku.
„Radost z toho nemám,“ přiznala se. „Ale zkusím to.“
Proměnila se v polovlka a zkusila následovat Jirku stejnou cestou, kterou lezl on. A brzy zjistila, že jí to skutečně jde docela snadno. O pět minut později dosáhla horního okraje skalní stěny a přelezla ji.
„Jsme nahoře!“ hlásil Jirka dolů tichým zavytím.
„Pokračujte to hájenky!“ odpověděl jim Petr.
Jirka s Luckou mlčky přikývli, proměnili se ve vlky a zmizeli za hranou stěny.
„Tak to bychom měli,“ oddechl si Petr.
„Myslíš, že to ta rodina z hájenky vykecá Lence a Karlovi?“ zeptal se Marek.
Petr pokrčil rameny. „Netuším. Můžeme jen doufat, že je Lucka přesvědčí, aby to nedělali.“
„No, snad má dobrou vyřídilku,“ řekl Marek. „Jinak jsme v loji.“
Během řeči došli zpět k Radce. Ležela na boku, chlapec vedle ní a používal ji jako polštář. Radka ho částečně zakryla svým ocasem.
„Jednou z tebe bude…“ začal Marek.
„Neříkej to!“ okřikla ho ostře. „Drž tlamu a třeba se dožiješ rána!“
„To měla být pochvala a projev úcty, protože já bych to nedokázal,“ pokračoval Marek klidně.
Radka mu tiše ukázala tesáky a současně ho vraždila pohledem. Pochvala ani úcta na ni evidentně neúčinkovaly.
„Půjdeme stranou,“ řekl Petr. „Jirka s Luckou jsou na cestě do hájenky.“
„Viděla jsem je lézt po té stěně,“ odvětila Radka.
„Než se vrátí, budeme s Markem hlídat přístup sem.“
„Spolehni se, že vás dva nebude nikdo rušit,“ řekl Marek tiše a oči se mu leskly poťouchlostí.
Z Radčina hrdla se vydralo tiché, ale neobyčejně temné zavrčení, které mu říkalo: „Konce tábora se nedožiješ.“
Klučina se zavrtěl a něco zamumlal, takže Petr strčil Marka čenichem do plecí a popohnal ho směrem ke vchodu do rokle.
„Že ji musíš pořád provokovat,“ domlouval mu. „Vždyť je to jinak prima holka a ty děláš všechno pro to, aby ti utrhla krk.“
„To je snad moje věc, nemyslíš?“ odsekl.
„Ano a ne,“ pokračoval Petr. „Vnáší to neklid do smečky.“
„Tak mi to zakaž, alfo,“ vycenil na něho Marek zuby.
„Na to je vždy dost času,“ odtušil klidně Petr. „Zatím bych jen rád věděl, jestli je to z tvé strany sport nebo jestli se ti Radka líbí a tohle je tvůj způsob, jak na sebe upozornit.“
„Jestli se mi co?!“ vyletělo z Marka. „No dovol! Snažit se o takovou malou lasičku! Skočí ti po krku kvůli přání dobrého rána! Copak si budu něco takového namlouvat?“
„V tom případě tě tenhle sport brzy přivede na marodku,“ odvětil Petr. „A tady bychom se mohli schovat a hlídat, co myslíš?“
Marek mu chtěl povědět něco jedovatého, ale nyní se musel rozhlédnout kolem sebe.
„To by asi šlo,“ řekl po chvilce. „Je to tu úzké. Neprojde kolem nás živá duše.“
„Jsem rád, že se mnou souhlasíš,“ konstatoval Petr.
Marek se zarazil uprostřed kroku a vrhl po něm podezíravý pohled. Ale Petr si ho nijak nevšímal a zamířil přímo pod nejbližší keř. V jeho stínu zmizel stejně dokonale, jako chobotnice ve svém inkoustovém oblaku.
Marek tedy následoval jeho příkladu a ukryl se pod vedlejším křovím. Oba si lehli na zem, aby si trochu odpočinuli, ale hlavy nechali zvednuté a slechy se jim natáčely ze strany na stranu ve snaze zachytit i ten nejslabší z nočních zvuků.
A že jich bylo. Pro kluky z města, kteří si teprve zvykali na to, jaké to je být vlkodlakem, teď bylo lesní ticho stejně hlasité jako hlavní nádraží v dopravní špičce. Už sice strávili jednu noc ve vlkodlačí podobě, jenže to bylo v táboře. Teprve teď měli čas lehnout si a skutečně poslouchat, co se kolem nich děje.
Lesní hrabankou pobíhaly desítky ne-li stovky různých hlodavců. Vzduchem se nesl šum sovích křídel a pleskot křídel netopýřích doplněný jejich pištěním. K tomu se přidával klapot kopýtek lesní zvěře a capkání ježků. Dusot zaječích tlapek se nedal splést s ničím jiným. A to všechno doplňoval a podkresloval šum větru v korunách stromů a vrčení křídel nočního hmyzu.
Marek byl první, komu povolily nervy.
„Copak v tomhle kraválu můžu něco nebo někoho zaslechnout?!“ čílil se.
„Za pár dní si oba zvykneme,“ odvětil klidně Petr.
„Copak tobě to nerve uši?“
„Příjemné to není,“ přiznal Petr. „Ale Lenka s Karlem a zbytek táborového personálu jsou vlkodlaky mnohem déle než my a nezbláznili se z toho. Takže jde jen o zvyk.“
Marek si jen pro sebe tiše zavrčel něco nepěkného, ale dál to nerozváděl. A možná díky tomu o chvilku později oba současně zaslechli drobný kamínek padající ze skalní stěny za jejich zády.
Jako na povel se oba současně otočili po zvuku. O několik sekund později se dal do pohybu další kamínek. Beze vší pochyby o několik metrů jinde než jeho předchůdce.