Tábor - X. Cizí vlkodlaci na scéně

„Někdo jde,“ sykl Marek tiše jako myš.
„Jo,“ odvětil stejně tiše Petr. „Jdeme blíž.“
Zvedli se na nohy a tiše jako vánek se protáhli mezi keři. Zastavili se až u skalní stěny. Než se k ní dostali, slyšeli padat další tři kamínky. Nebylo pochyb o dvou věcech. Někdo se sem blíží a není sám.
„Hele, tady je něco jako stezka,“ upozornil Petra Marek a ukázal pravou prackou na stěnu.
„Vypadá to tak,“ souhlasil Petr. „A někdo po ní leze dolů.“
„Takže?“
„Rozdělíme se. Já se skrčím pod tenhle keř, ty pod tamten,“ ukazoval čenichem nejprve vpravo a pak vlevo, „až sleze dolů ten první, skočím po něm a srazím ho. Ten druhý mu půjde na pomoc a ten je tvůj.“
Markovi se rozzářily oči.
„Jdi mu po krku,“ poradil mu ještě Petr.
„Máš osobní zkušenost?“
„Ne. Ale měl jsem o vlcích referát do školy.“
Marek přikývl a oba se ukryli na dohodnutých místech.
Skrčení pod keři a absolutně neviditelní i pro vlkodlačí zrak, to věděli přesně, protože jeden druhého neviděli, číhali na ty, kteří pomalu zdolávali pěšinu ve skalní stěně.
Konečně se v temnotě objevil pohybující se tvar. Byl velký a nepochybně se pohyboval po čtyřech. Buď patřil notně přerostlému vlkovi, nebo, a to spíš, vlkodlakovi zhruba Markovy váhové kategorie. A několik metrů za ním se podle rachocení kamínků pohyboval ještě jeden.
Petr si počkal, až první z nich sestoupí na dno rokle. K jeho překvapení se okamžitě stočil čenichem k Radce a k dítěti. Dál nebylo proč čekat. Petr vyrazil z pod keře a jeho čelisti mířily přímo na krk vetřelce. Silné čelisti se rozevřely a v mžiku sevřely krk příchozího jako svěrák. Pohybová energie jeho těla stačila k tomu, aby zaskočeného protivníka srazil na bok.
Na nic nečekal a skousl ještě silněji. Zřetelně cítil, že se mu podařilo sevřít do čelistí nejen kůži a svaly, ale také důležité trubice uvnitř krku. Věděl, že ať se děje cokoli, nesmí povolit sevření a umožnit protivníkovi, aby se nadechl a vzpamatoval.
Sotva si to všechno srovnal v hlavě, dopadl na něho jiný vlkodlak. Ten neměl tak dobrou startovní pozici, takže se mu sice zakousl do šíje, ale ne do krku. Bolelo to jako ďas a málem povolil své sevření, ale pomohl mu Marek. Přesně podle dohody vyrazil ze svého úkrytu, srazil druhého útočníka z Petrova hřbetu, povalil ho na zem a podařilo se mu zahryznout se mu do krku těsně pod tlamou. Nechytil ho sice tak dokonale jako Petr toho svého, ale účinně mu zabránil v tom, aby mu mohl kousnutí oplatit.
„Kluci, neblbněte, to jsou holky z hájenky!“ ozval se nad nimi Jirkův naléhavý hlas.
„Pusťte je!“ ozvala se teď i Lucka. „Přišly nám pomoct!“
Petr s Markem byli tak rozdráždění a odhodlaní bojovat, že je slyšeli jako by z velké dálky a nijak na ně nereagovali. V téhle chvíli je zajímalo jediné, zneškodnit vetřelce, chránit Radku a to dítě.
Jirka s Luckou museli seskočit k nim dolů, vrčet jim přímo do uší a pořádně s nimi zacloumat, aby si Petr s Markem uvědomili jejich přítomnost a obsah toho, co jim křičí do uší.
Neochotně a neradi pustili své oběti.
Vlkodlačice ležící pod Markem se jediným pohybem postavila zpátky na nohy a uskočila od něj dost daleko, aby se mohla bránit, kdyby se ji rozhodl znovu napadnout.
Ale ta druhá, ta, kterou skolil Petr, ta zůstala ležet na zemi a hlasitě lapala po dechu.
„Ty pitomče!“ vyjela Lucka na Petra. „Možná jsi ji udusil! Máš rozum?!“
Petr se tvářil naprosto zmateně. Nečekal, že jeho útok bude až tak účinný.
Druhá vlkodlačice přistoupila k té ležící a sklonila k ní hlavu. Několik sekund ji pečlivě pozorovala. Pak hlavu zvedla a podívala se na smečku.
„Je přidušená. Ale za čtvrt hodinky bude zase běhat.“
„Seš idiot!“ vyjela Lucka po Petrovi. „Proč jsi ji málem zabil?!“
„Nechtěl jsem ji zabít,“ bránil se Petr neohrabaně. „Jen jsme chránili Radku a toho malého.“ Teď se trochu vzpamatoval. „Vůbec jsme s Markem netušili, že se vracíte. Byli jste pryč jen pár minut.“
„Potkali jsme je na té cestě,“ ozval se Jirka.
„Máte pravdu,“ ozval se Marek, „že jsme útočili prudce a zbytečně silně.“
„Bych řekla!“ sykla Lucka vztekle.
„Ale vám by asi upadly tlamy, kdybyste před sestupem do rokle dali o sobě vědět, co?“
Lucka na něho mlčky zírala.
„Na tom něco je,“ ozvala se cizí vlkodlačice, která na tom nebyla tak zle. „Takže než se ségra vzpamatuje, já jsem Klára a tohle je Pavlína. Bydlíme v té hájovně u závory a hlídáme cestu do tábora.“
„Marek,“ řekl Marek. „Tohle je Petr, alfa smečky. Tady je Lucka, naše beta a tohle je Jirka. Ještě k nám patří Radka, ale ta hlídá to dítě.“
„Těší mě,“ kývla Klára hlavou. „Já jsem alfa naší smečky. To znamená já, Pavlína a ještě Olda. To je náš o rok starší brácha. Ale toho táta poslal jinam. Já a Pavlína jsme dvojčata, jenže dvouvaječná, takže si nejsme moc podobné. To dodávám jen pro úplnost, abyste se nedivili, až nás jednou uvidíte v lidských podobách.“
„Proč není alfou Olda, když je starší?“ vyklouzlo Markovi dřív, než se stihl ovládnout.
„Protože bych ho stáhla z kůže zaživa, kdyby mě zkusil sesadit a on to dobře ví,“ odvětila Klára a ukázala tesáky způsobem, který Markovi napověděl, že měl víc štěstí než rozumu, když skočil právě na ni.
Jejich rozmluvu přerušil prudký pohyb u jejich nohou. Pavlína se konečně rozdýchala a v hlavě se jí vyjasnilo. Teď sebou mrskla jako ryba na suchu a stála na všech čtyřech.
„Jsi celá?“ zeptala se jí Klára.
„Ale jo,“ odtušila. Kroutila přitom hlavou všemi směry a kontrolovala tak škody na anatomii krku. „Bolí to teda pekelně,“ dodala, „ale do večera to přejde.“
Ukončila rozcvičku a upřela pohled na Petra. „To tys mě slovil jako škodnou?“
„Já,“ přikývl pevně. Došel k závěru, že když Klára vyhrožuje vlastnímu bratrovi stažením kůže a sestru lapající po dechu si jen prohlédla a očichala, nemá cenu útok nějak omlouvat.
„Dost dobrý,“ prohlásila. „To tě učila Lenka nebo Karel?“
„Ani jeden. Dnes nás jen honili na cvičáku. Dostali jsme parkur.“
„V tom případě jsi přirozený talent. Nemohla jsem dělat vůbec nic. Během chvilky jsem byla přidušená. Ty asi nebudeš půlčík, co?“
„Půlčík? O čem to mluvíš?“
„Přece polovlkodlak,“ vysvětlila mu Klára.
„Ne. Ukázalo se, že oba moji rodiče jsou vlkodlaci.“
„Myslela jsem si to. Lenka s Karlem sice tvrdí, že příměs lidské krve nemá na schopnosti a chování vlkodlaka žádný vliv, ale naše rodina to vidí jinak.“
„Počkejte, až poznáte Radku,“ řekl Marek a poťouchle se zašklebil.
„Ona je polovlkodlak,“ dodala Lucka v reakci na výrazy obou sester z hájenky. „Ale je pěkně ostrá a dráhu zvládla nejlépe z celé smečky.“
„Ale?“ protáhla Klára. „Tak tu vážně ráda poznám. Doveďte nás k ní. A taky k tomu dítěti.“
„Taky jste ho hledaly?“ zajímal se Marek, když se klusem blížili k Radce.
„Tak trochu,“ odvětila Klára. „Ale do lidských věcí se nezapojujeme, pokud nás přímo neohrožují.“
„Tak proč jste tady?“
„Pravidelná kontrola teritoria.“
„Vlezli jsme na vaše území?“ zeptal se okamžitě Petr.
„Ne. Končí na té cestě. To je hranice.“
V té chvíli se vynořili z nejhustších keřů a uviděli Radku.
Už neležela na zemi. Nějaký záhadným způsobem se jí podařilo vstát a nevzbudit přitom prcka. Nyní stála mezi ním a blížící se smečkou. Hlavu držela pod lopatkami, tlamu otevřenou, tesáky vyceněné, srst zježenou, svaly napjaté ke skoku a oči jí plály jako pohřební hranice. Nebylo pochyb o tom, že je pevně rozhodnutá chránit ztraceného chlapce i za cenu nejvyšší.
Klára s Petrem šli vpředu. Sotva Klára spatřila Radku, zarazila se, jako kdyby jí v ten ráz vrostly nohy do země.
„Klid, Radko!“ štěkl Petr. „To jsme jen my. A tyhle dvě jsou z hájenky u závory. Přišly s Jirkou a Luckou.“
Radka se uvolnila, ale ne moc, a dál si ony neznámé vlkodlačice měřila nedůvěřivým pohledem.
„Klid,“ přidala se Lucka a šla klidně až k Radce. „To jsou Klára s Pavlínou. Klára je alfa. Co prcek?“
Až nyní se Radka skutečně uvolnila a přestala pouštět hrůzu.
„Drobek spinká. Ale ta zem je pro něj moc studená. Musíme ho někam odnést.“
„On patří k vám?“ ozvala se Klára teď už stojící po jejich boku.
„Ne,“ odvětila Radka překvapeně. „Patří k nějaké rodině, co tu během dne procházela. Policajti přece byli i u vás, ne?“
„To byli,“ přikývla Klára. „Ale pak nechápu, proč ho tak chráníš?“
Radka s Luckou překvapeně zamrkaly. „Cože?“ zeptala se Radka.
„Víš, jak ses chovala, když jsme vylezli z toho křoví?“ zeptala se Klára.
Radka mírně zavrtěla hlavou.
„Jako jeho máma.“
Radka nadskočila a okamžitě se zle ohnala po Markovi, který stál za ní a teď si posměšně odfrkl. Jen píď chyběla, aby se mu zakousla do čenichu.
„Pěkný,“ řekla Klára hlasem plným souhlasu. „Ale fakt, ten postoj, pohled, odhodlání. Pletu se, nebo jsi ho chtěla chránit za každou cenu?“
„Samozřejmě, že chtěla,“ odsekla. „Je to malej prcek. Sám nic nezmůže.“
„To máš sice pravdu, ale já s Pavlínou bychom si to tak s srdci nebraly.“
„Vy byste ho tu nechaly, ať si poradí sám!“ vyletělo z Radky.
Klučina se začal vrtět a kňourat. Radka okamžitě pustila Kláru s Pavlínou z hlavy, přiskočila k němu a začala ho konejšit mazlením a tichým mručením. Během chvilky byl chlapec úplně klidný. Ani se neprobudil.
„Ty krásko!“ vydechla Pavlína.
„Já jí chtěl hned na začátku říct, že…“
„Drž tlamu!“ okřikla ho Radka. „Už jsem ti slíbila, že tě zakousnu, jestli to řekneš nahlas!“
„Že z tebe jednou bude vynikající máma?“ dořekla to místo něho klidně Klára.
Sotva vyslovila závěrečný otazník, zakousla se jí Radka do krku.
Klára se sice nenechala překvapit, ale nestihla uskočit dost daleko. Tak jí Radčiny čelisti nedokázaly sevřít celé hrdlo a vážně ji ohrozit, ale dokázala se jí zakousnout alespoň do kůže na spodní straně krku. A když už se zakousla, zabrala ze všech sil, kterých mají vlkodlaci více než dostatek.
Přestože byla menší a lehčí než kterýkoli z přítomných vlkodlaků, bylo zapotřebí spojených sil čtyř jejích kamarádů, aby ji od Kláry odtrhli. Zatímco z potyčky s Markem si Klára odnesla jen modřiny pod srstí neviditelné, Radka jí už kůži prokousla a srst pod kousancem se rychle barvila do ruda.
„Budeš mít doma co vysvětlovat,“ řekla Pavlína sestře. „Teče ti to proudem.“
„Není to poprvé, ani naposled,“ odvětila Klára klidně.
Podívala se na Radku. „Jsi si fakt jistá, že jsi poloviční vlkodlak?“
Radka se znovu nahrbila ke skoku a Petr s Luckou ji raději chytili, aby jí zabránili v dalším útoku.
„Máš s tím snad nějaký problém?“ vrčela Radka.
„Vůbec ne. Chci jen vyslovit své překvapení. Už jsem několik půlčíků potkala a žádný z nich se ti ani trochu nepodobal. Taková útočnost, rychlost, rvavost, to jsem zatím viděla jen u vlkodlaků z plně vlkodlačích rodin.“
Radka se uvolnila.
„Jo,“ přidala se k sestře Pavlína. „Jsi fakt dobrá. Tvůj vlkodlačí rodič na tebe bude hrdý, až si přečte posudek od Lenky a Karla.“
„Posudek?“ zeptala se Lucka.
„Jo. Něco jako vysvědčení. Dostanete ho na konci tábora. Shrnutí, jak jste prošli nebo neprošli výcvikem.“
„Ale o tom nám nikdo nic neřekl,“ divil se Marek.
„Řeknou. Až naberete dost trestných bodů,“ vysvětlila mu to Klára s tlamou zkroucenou do záludného šklebu.
„A jak jste prošly vy?“ zeptala se Lucka.
„Nic moc. Poslouchání autorit nám moc nejde.“
„To mluví o sobě,“ dodala Pavlína. „Ségra má tvrdou palici.“
Klára na to nic neřekla, jen se mírně pousmála. Právě tak, aby ukázala polovinu svých tesáků.
„Přišly jste nám poradit, co si počít s tím prckem, nebo nám chcete udělat přednášku o táboře?“ ozvala se ostře Radka. „Jestli kvůli tomu druhému, tak si dejte rovnou odchod. Tlačí nás čas.“
Klára na ni upřela zkoumavý pohled nespokojené alfy.
O zlomek sekundy později se za Radkou objevil Marek, vedle něj Jirka a po Radčiných bocích Petr s Luckou.
„Vy už jste vážně smečka,“ broukla Klára spokojeně.
„Znáte se už z dřívějška nebo až z autobusu?“ zeptala se Pavlína.
„Z autobusu,“ odpověděl Petr. „Proč?“
„Nic. Jen to, že už bez rozmýšlení chráníte jeden druhého. Tak to má být. Jenže obvykle to trvá několik dní, klidně i týden, než se smečka dokonale sladí. Vám to trvalo jenom jeden den.“
„Co s tím prckem?“ ozvala se znovu Radka.
„No,“ začala pomalu Klára, „táta před dvěma hodinami mluvil s poručíkem Doudou. To je velitel místní stanice. Tu rodinu zatím šoupli do hostince. Kluka pořád hledají a snaží se jít proti směru chůze těch pitomců.“
„A nikdo tady nechápe, jak to, že šli klidně dál, když jim chybělo dítě,“ vstoupila jí do řeči Pavlína.
Klára po ní jen loupla okem, ale jinak nereagovala. „Jsou dobře deset, možná dvanáct kiláků odtud. A samozřejmě jdou velice pomalu, protože ta rodinka sama pořádně neví, kudy se brodila.“
„To tak nějak sedí k tomu, co jsme slyšeli od policajtů v táboře,“ přikývl Petr.
„A nevíte náhodou, proč tu ještě není vrtulník?“ zajímal se Jirka.
„Protože na dálnici se srazilo asi deset aut a vozili raněné do nemocnic. A pak se jim v tom vrtulníku něco rozbilo. Přiletí hned, jak to půjde, ale nejspíš až ráno.“
„Tak co uděláme?“ zeptala se Radka. „Jak ho odneseme dvanáct kiláků, když se před ním nemůžeme proměnit?“
Klára se podívala na Marka a Petra, kteří nyní stáli vedle sebe. „Vy dva jste z nás zdaleka největší. Mohli byste ho odnést na zádech.“
Marek se ušklíbl, ale Petr klidně přikývl. „Proč ne, ale jak ho na mě upevníme, když spí. A i když spát nebude, jak se udrží?“
„Doufám,“ zatvářila se Klára potměšile, „že žádná z přítomných vlkodlačic není tvou přítelkyní a neskočí mi po krku, až řeknu, že máš slušně mohutný hrudník a svalnatý hřbet, takže se mu na tobě bude sedět jako na křesle.“
Všichni se pobaveně zasmáli.
„Já proti tomu nic nemám,“ řekl Petr vesele. „Ale fakt nevím, jak ho na mě dostanete.“