Tábor - XI. Vlkodlak koněm

„Zkusíme ho probudit,“ rozhodla Klára. „Už si trochu zdříml. Podle mých zkušeností s rodinnou drobotinou takovým dětem stačí hodinka spánku a mají dost energie na tři hodiny zlobení. A nám bude stačit hodinka nebo půl druhé.“
Lucka se zatvářila pochybovačně. „Myslíš, že za tak krátkou dobu ujdeme dvanáct kilometrů v tomhle terénu a s dítětem na Petrových zádech?“
„Nepůjdeme až k nim,“ odvětila Klára. „Jen blíž k nim. Dáme vědět poručíku Doudovi, že neseme malého k Černému vodopádu. On už si zařídí zbytek.“
„Dáme vědět policajtovi? A neprozradíme se tím?“ ozval se Marek.
Klára s Pavlínou se rozesmály. „A proč, prosím tě?“
Marek se viditelně urazil. „Vždyť na nás upozorníte lidi!“
Klára s Pavlínou se smály ještě hlasitěji. Klučina se začal probouzet a Radka k němu hned přiskočila, aby mu pomohla a probral se klidně a bez velkého rozmrzení.
„Vážně si myslíte,“ chechtala se Klára, „že by hraběnka, vlkodlačice a majitelka celého tohohle kraje povolila, aby jí tu na právo a pořádek dohlíželi lidé?“
„Zdejší policajti jsou vlkodlaci?“ vyletělo z ohromené Lucky.
„No jasně!“ přikývla Klára. „Celá služebna. Ti cizí, co ho přijeli hledat, ti samozřejmě ne. Nebo ne všichni. Ale poručík Douda a jeho jednotka jsou všichni do jednoho vlkodlaci a skládají účty paní hraběnce.“
Petr a jeho smečka se na sebe chvíli dívali. Kromě Radky, která se mazlila s kloučkem. Zdálo se jí, že se skutečně probouzí a snad ho tedy nějak dostanou na Petrova záda.
„No, tak logiku to má,“ řekla nakonec Lucka. „Kdybych byla na místě vlkodlačí hraběnky, snažila bych se o to samé. A taky bych je chtěla mít ve vedení obcí.“
„Však taky má,“ přikývla Pavlína. „V každém zastupitelstvu je nejméně jeden vlkodlak. Tak hraběnka přesně ví, co se kde probírá, řeší a plánuje a může se podle toho zařídit.“
„Tady teda musí žít hodně vlkodlaků,“ prohlásil Jirka nadšeně.
„Vlastně, ani moc ne. V porovnání s lidmi. V každé vsi máš jednu, maximálně dvě vlkodlačí rodiny. Na hraběnčině panství trvale žije zhruba pět set vlkodlaků. Ale lidí je tu přes třicet tisíc. V létě a o prázdninách dvakrát tolik. Je tu sousta chat, kempů a tak.“
„Cože?“ vyhrkl Marek a také zbytek smečky vykulil oči a otevřel tlamy. Na pozadí ohromeného ticha bylo slyšet spokojené chlapcovo broukání o krásném vlčkovi a něžné Radčino mručení, kterým mu odpovídala.
„Ale zhruba polovina jich žije v Brodě,“ dodala Pavlína. „Okresní město je na okraji hraběnčiných pozemků. Téměř dokonale ho obklopují.“
„Hádám, že na tamější radnici jsou ti nejlepší vlkodlaci, které tam mohla poslat,“ usmála se Lucka.
„Myslím, že v tuhle chvíli hned tři a jeden z nich je místostarosta,“ přitakala Pavlína.
Petr jen zavrtěl hlavou. „Tomu by jeden nevěřil,“ řekl a dusil v sobě smích. „Tohle by vážně nikoho nenapadlo.“
„A mě by vážně nenapadlo, jak jste ukecaní,“ houkla na ně Radka. „Vzbudila jsem vám prcka a vůbec nebrečí. Ale má hlad a žízeň, takže jestli se nepohneme, bude tu brzy pěkný brajgl.“
Uznali, že tohle jsou důvody, které nelze brát na lehkou váhu. Obrátili se k chlapci a Radce.
Klučina už neležel ani neseděl na zemi. Stál na nohou a mazlil se s Radkou. Ovšem sledoval i zbytek smečky. Neuniklo mu, že vlků je o dva více a Klára s Pavlínou ho zřejmě velice zajímaly.
„Proč se na mě tak dívá,“ zabručela Pavlína nejistě.
„Asi se mu líbíš,“ odvětila Radka, aniž se na ni podívala.
Její odpověď Pavlínu nijak nepotěšila.
Petr se však už blížil ke klučinovi a snažil se napodobovat Radčino chování. Sklonil hlavu níž k zemi, vrtěl ocasem a sklopil uši vzad. Potíž spočívala v tom, že Radka vážila horko těžko padesát kilo, a to kompletně oblečená a po vydatném obědě. Petr měl poctivých pět a osmdesát kilogramů. Vlk jeho velikosti a proporcí se ani náhodou nemohl vydávat za plyšáka.
Trvalo to dlouhých deset minut než ho chlapec vzal na milost a poprvé se ho bojácně dotkl. A další čtvrt hodinu zabralo opatrné bourání zábran a strachu.
„Vzpomínám si na jeden starý film,“ pronesla Klára, sedící se zbytkem smečky opodál. „Jmenovalo se to Ohrožení Britaniku, nebo tak nějak. Celé to bylo o pyrotechnicích, co se snažili deaktivovat bomby v sudech na palubě zaoceánské lodi. Táhlo se to jako med. Ale když to porovnám s tím prckem, tak kolem těch bomb tancovali čardáš.“
„To víš, prďola,“ usmála se Lucka. „Na takového kloučka musíš pomaličku, polehoučku.“
„Já ti to nerozmlouvám, ale víš ty, kolik je hodin?“
Lucka sebou trhla. Zvedla hlavu a podívala se na oblohu. Skrze listoví toho však moc neviděla.
„Nemám ponětí,“ přiznala.
„No nejméně jedna. Možná i půl druhé. V táboře máte být do tří a máme před sebou pěkných pár kiláků chůze a běhu.“
„Radko, Petře, zkuste to urychlit! Tlačí nás čas!“ zavolala Lucka.
„Tak si ho pojď konejšit sama,“ odsekla Radka. „Petr je proti němu velkej jako kůň a ten kluk se ho prostě bojí.“
„Moc se s tím serete,“ konstatovala Klára. Vstala a vyrazil vpřed. Klučina si ji nevšiml, dokud neuchopila do zubů jeho triko těsně za jeho zátylkem. Než se na něco zmohl, zvedla ho do vzduchu a posadila ho Petrovi na záda.
„A jdem, než stihne slézt,“ rozhodla.
Petr se nehádal. Kluk se ho sice držel tak, že mu rval chlupy z krku a bulil strachy, ale konečně ho měl na zádech a zdálo se, že neklouže ani na jednu stranu.
„Kudy máme jít?“ zeptal se Kláry.
„Ukážu vám cestu. Zatím krokem. Dál se uvidí.“
Vykročili směrem k východu z rokle. Klára šla jako první a vedla obě smečky. Petr s Radkou po pravém a s Luckou po levém boku šli hned za ní. Pavlína, Jirka a Marek tvořili zadní voj a se zájmem sledovali chlapce na Petrových zádech.
„Hele, už nebulí tak nahlas,“ řekla po asi dvou stech metrech Lucka hlasem plným naděje. Dětský pláč je přírodou navržen k tomu, aby rval lidské uši a přinutil rodinu k zásahu a péči. Nikoho tedy nepřekvapí, že o vlkodlaky se pokoušelo něco jako migréna.
„Kéž by omdlel,“ zabručel Marek. „Mám v hlavě tisíc permoníků!“
„A Radka na něho pořád tak jemně mručí a šťouchá ho čenichem do nohy,“ řekl Jirka. „K nevíře.“
„Má silný mateřský pud,“ řekla klidně Pavlína. „Já ani ségra bychom to tak dlouho nevydržely. Ale ona prostě funguje jinak.“
„Přitom se na ni stačí usmát ve špatnou chvilku a vyrazí ti po krku,“ zabručel Marek. „Jeden se před ní bojí otevřít tlamu.“
„Však taky nejsi štěňátko, které potřebuje péči a ochranu,“ odvětila Pavlína pobaveně.
Marek se po ní úkosem podíval a pak se ohnal po pohechtávajícím se Jirkovi.
Vyšli z rokle a Klára je vedla vpravo, dál podle potoka.
„Zkusíme zrychlit,“ řekla. „Natáhni trochu krok. Ten kluk vážně bulí o dost míň, tak třeba přestane úplně, když se tě bude muset víc držet.“
„Zkusíme to,“ souhlasil Petr a nechal si pro sebe poznámku, že podle něj se ho drží až dost silně. Vážně se obával, že na konci záchranné operace bude mít na krku lysinu.
Ukázalo se, že zrychlení chůze mělo na chlapce uklidňující vliv. Petr měl sice měkčí krok než má jezdecký kůň, ale i tak to začalo s chlapcem trochu drncat a poskakoval na Petrových zádech nahoru a dolů. Musel se tedy pořádně chytit a na pláč neměl čas.
„To je ticho!“ vyštěkl Marek blaženě.
„Jeden si ho neváží, dokud o něj fakt nepřijde, viď,“ dobírala si ho Pavlína.
Marek dělal, že ji přeslechl.
O další pár set metrů dál přešli do vlčího klusu. Kroku, kterým každý vlk i vlkodlak dokáže běžet klidně celý den bez chvilky odpočinku. Nyní se bez ohledu na terén pohybovali rychlostí, která jim podle Kláry zaručovala, že budou u Černého vodopádu nejpozději za půl hodiny, spíš dřív.
„Pavlíno!“ štěkla Klára o něco hlasitěji. Její sestra se několika skoky dostala vedle ní.
„No?“
„Dej vědět poručíkovi, jak jsme se dohodly.“
„Snad bude v doslechu,“ odvětila.
„Bude. Táta s ním mluvil a poručík mu říkal, že jsou všichni v lese.“
Pavlína přikývla. Zaklonila hlavu a vyloudila z hrdla neobyčejně melodické vytí.
„Páni!“ prohlásila Lucka. „To je hlas!“
Pavlína na ni nereagovala a dál vysílala do okolí zprávu o tom, kam a s kým míří. Chlapec se nadchnul a snažil se jí pomoci svým vlastním vytím. Naštěstí ho nebylo slyšet nijak daleko.
„Proč ses nezmínila o nás?“ ozvala se Lucka. „Vyla jsi jen o sobě, ségře a prckovi.“
„Mám vás doplnit?“ obrátila k ní Pavlína hlavu. „Lenka s Karlem si to jistě s nadšením poslechnou.“
„Jak se dozvíme, že to slyšel?“ zeptal se Petr, čímž odvedl pozornost od Lucky topící se v rozpacích.
„Tak, že tam přijde,“ řekla Pavlína. „Nemá žádnou možnost, jak se s námi spojit. My nemáme telefony a on nemůže zavýt odpověď.“
„To jsem na to teda zvědavý,“ prohlásil Marek pochybovačně.
„Tak to jsme dva,“ přidal se k němu Petr.
Klářin odhad se ukázal jako správný. Najednou před sebou zaslechli zurčení potůčku. O chviličku později se ocitli na jeho břehu a Klára zahnula vpravo. Stačilo oběhnout jedno křoví a několik balvanů a stanuli před skalní stěnou z níž padal malý vodopád.
„Tohle je ten Černý vodopád?“ zeptal se Marek s despektem. „Vždyť to je sotva pár kapek!“
„Počkej po dešti,“ odvětila Klára. „Budeš mluvit jinak.“
„Nejsme tu kvůli potůčku,“ upozornila je Lucka. „Co s prckem? Nejpozději za dvě hodiny musíme být v táboře. Jak je to odtud daleko?“
„Když sebou hodíte a půjdete zkratkou, tak asi čtyřicet minut,“ odvětila Pavlína.
„Jsme tu sotva dva dny,“ upozornil ji Jirka. „Nevyznáme se tu.“
„Vy si neznačkujete cestu?“ divila se Pavlína tak upřímně, že ani neupadli do rozpaků.
„Fakt je, že bych si celkem rád odskočil,“ přiznal Petr pobaveně.
„To si nemáš nechávat najednou,“ odvětila Klára pobaveně. „Máš si značkovat cestu, aby ses dokázal vrátit tam, odkud jsi vyrazil.“
„Nějak jsem si nevšiml, že byste vy dvě dělaly něco podobného,“ neodpustil si Marek.
„Zaprvé, my to tu známe jako své drápy,“ usadila ho Klára přísně. „Zadruhé, protože jste se poprvé proměnili před čtyřiadvaceti hodinami a ještě jste ze všeho vykulení, rozhodly jsme se, že to necháme na Lence a Karlovi. Ostatně, je to jejich úkol, naučit vás všechno, co potřebujete vědět a umět.“
Na to se nedalo nic moc namítnout, protože to byla naprostá pravda. Navíc se klučina smekl z Petrových zad a jen rychlá Radčina reakce zabránila tomu, aby se potloukl o kořeny a kameny na zemi.
„Za jak dlouho tu asi bude ten poručík Douda?“ zeptal se Jirka.
Klára s Pavlínou svorně pokrčily rameny.
„Dáme mu vědět, že jsme tady. Třeba dokáže nějak zrychlit,“ řekla Klára.
Obě sestry si sedly, zvedly čenichy k obloze, kterou však nebylo skrze husté větvoví skoro vůbec vidět a daly se do vytí.
Klučinu to znovu nadchlo a nadšeně se k nim přidal. Ovšem přestalo ho to bavit ve chvíli, kdy si uvědomil, že tu teče potok a dokonce je tu malý vodopád.
„Chci napít,“ řekl žalostně a rozhlížel se kolem sebe.
„Hrneček s sebou nemáme,“ zabručela Lucka.
Radka to vyřešila jednoduše. Došla k potůčku, sklonila hlavu a začala pít. Pěkně po vlčím způsobu.
Klučina ji chvíli pozoroval a pak ji celkem zdařile napodobil. Rychle přišel na to, že jazykem to nepůjde a sát vodu z hladiny také nejde, protože si dřív nabere vodu do nosu.
„Jak mu ukázat, že má použít dlaň?“ nadhodila Pavlína.
Radka nad tím nijak dlouho nedumala. Prostě si namočila tlapu a olízala si polštářky. Zatímco to stále dokola opakovala, chlapec ji se zaujetím pozoroval. Pak to začal zkoušet po ní a rychle přišel na to, že když dlaň lehce prohne, zbude mu v ní aspoň pár kapek vody, které může slíznout.
„Je ta voda vůbec pitná?“ napadlo se značným zpožděním Petra a podíval se na Kláru s Pavlínou.
„Pijeme ji pravidelně,“ odvětila Pavlína. „Jako vlci i jako lidé. A ještě nám po ní nic nebylo.“
„Tak budeme doufat, že je tu stejně zdravá i hlína,“ prohlásil Jirka pobaveně. „Ty dlaně moc čisté neměl.“
„Viděla jsem podobně malé caparty s pusou plnou písku z pískoviště a taky na to neumřeli,“ prohlásila Klára nevzrušeně.
Najednou k nim z dálky dolehlo vlčí vytí. Všichni vlkodlaci zvedli hlavy a nastražili uši. Chlapec se ovšem nedal vyrušovat ze své snahy utišit palčivou žízeň.
„Kdo je to?“ zeptal se Petr, když vzdálené vytí umlklo.
„Praporčík Bříza,“ odvětila Klára spokojeně. „Podřízený poručíka Doudy.“
„To poznáte podle vytí?“ divila se Lucka.
„Za týden podle vytí rozpoznáte všechny členy tábora,“ ujistila ji Pavlína.
„Takže jsou jen tři kiláky odtud a on míří přímo sem. Je to tak?“ ujišťoval se Jirka.
„Tys mu snad nerozuměl?“ divila se Klára.
„No tvůj hlas teda nemá,“ zkusil jí složit poklonu.
Obě dívky vybuchly smíchy. „Každou neděli zpívá v Brodském kostele Milosrdné panny Marie,“ vysvětlila mu Pavlína.
„Seš prostě nahluchlej. Smiř se s tím,“ konstatovala na jeho adresu Radka.
Marek by na ni jistě zavrčel, ale Jirka se jen zasmál a zatvářil se lišácky.
„Tři kiláky,“ řekla Lucka pomalu, „to je pro člověka tak půl hodiny. Když nebloudí.“
„Je přece místní,“ řekla klidně Klára. „Do půl hodiny je tady. Jestli se mu podařilo ztratit se ostatním, promění se a bude tu během několika minut.“
„Jak nalezení prcka vysvětlí ostatním?“ zajímal se Petr.
„To je jeho problém,“ odvětila Klára s absolutním klidem. „Každý si řeší to svoje. Vy jste našli prcka, my vám ukázaly nejlepší místo, kde ho předat policajtům a zbytek ať si vyřeší oni.“
„Co když se to nepovede a někdo se v tom začne vrtat?“ namítla Lucka.
„To už není náš problém,“ stála si Klára na svém.
„Ale rychle by to mohl být náš problém, kdyby se tu objevil nějaký lovec vlkodlaků, nemyslíš?“
„Nějaký lovec se tu objeví co dva roky a loni tu žádný nebyl,“ řekla Klára tak klidně, jako kdyby mluvila o počasí.
„A co se děje pak?“ zajímala se Radka.
„Rychle se ho zbavíme.“
„Jak to myslíš?“ zeptala se Radka.
„To jako, že ho zakousnete a sežerete?“ přidal se Jirka. V jeho hlase se nedalo přeslechnout radostné vzrušení. Jako kdyby ho představa menu z dobře trénovaného lovce navnadila víc než blížící se Vánoce.
„Když to nejde jinak,“ řekla Klára a ukázala tesáky.
„Vy dvě jste už jedly člověka?“ vyhrkl Marek s očima na vrch hlavy.
Odpovědí mu bylo dvojí mlsné olíznutí.
To Petrovu smečku zarazilo. Zaskočeně sledovali obě sestry.
„Ale normálně na ně stačí poručík Douda a jeho lidé,“ řekla Pavlína pobaveně. Tónem svého hlasu však vlkodlačí nováčky ještě víc zmátla. Nikdo z nich však nenašel odvahu, pídit se po prostém ‚ano‘ či ‚ne‘.
„Jak to?“ zeptal se Marek.
„Mají celkem slušný přehled o tom, kdo sem přijel. Každý den kontrolují místní penziony a podnájemníky v chalupách. Cizince hned lustrují. Když má záznam, vždy se najde důvod, jak ho odtud vyštípat.“
„Záznam?“ ozvala se Lucka.
„Lenka vám ještě neříkala o tom, že existují skupiny vlkodlaků hlídajících internet?“
„Jo, to jo. Ale kvůli tomu, abychom si my dali pozor, co kam dáváme za fotky nebo co napíšeme.“
„To je jen část jejich práce. Také hledají způsoby jak identifikovat lovce. Existuje docela slušná databáze obsahující lovce zhruba od druhé světové.“
„K čemu je to dobré vědět o lovcích, kterým je dnes přes devadesát?“ nechápal Marek smysl takového seznamu.
„Protože lovci vlkodlaků jsou kasta,“ objasnila mu to Pavlína. „Nepustí mezi sebe jen tak někoho. To povolání se drží v rodinách podobně jako vlkodlactví.“
„Aha,“ ozval se vesele Jirka. „Takže když víte, kdo byl lovcem před sedmdesáti lety, dokážete celkem snadno najít a pohlídat si jeho potomky.“
„Přesně tak,“ přikývla Klára. „Neznáme všechny lovce a asi je nikdy znát nebudeme. Známe jich ale dost k tomu, abychom snížili riziko na přijatelnou mez.“
Jediný, kdo se v této chvíli debaty neúčastnil, i když ji zvládal poslouchat, byla Radka. Mazlila se s klučinou. Tak ho zaměstnávala a odváděla jeho pozornost od ostatních vlkodlaků, ale hlavně od hladu.
Znovu se ozvalo cizí vytí, ovšem nyní docela blízko. Přerušilo probíhající debatu a přimělo všechny nastražit uši.