Tábor - XII. Teritorium č. 4

„Praporčík Bříza je tady,“ libovala si Klára. „Trhnul se od ostatních.“
Za několik minut se v porostu za potokem objevilo pohybující se světlo, pak se rozhrnulo křoví a na břehu potoka stanul mladý muž v policejní uniformě se svítilnou v ruce. Nesvítila nijak silně, ale přesto důsledně dbal na to, aby neposvítil vlkodlakům do očí a neoslepil je. Pro sebe ji nepotřeboval. Lidská nebo vlčí podoba, to bylo jedno. Vlkodlačí zrak byl stejně ostrý bez ohledu na tvar těla. Světlo potřeboval kvůli chlapci.
Dělal, že si vlkodlaků nijak nevšímá a rovnou se obrátil k chlapci. „Nazdar, Samíku,“ řekl a přistoupil k němu.
Tedy, pokusil se k němu přiblížit. Klučina zakvičel strachy a dekoval se za Radku. Ta se automaticky nahrbila, zavrčela a vycenila na praporčíka tesáky.
Praporčík zaváhal a podíval se na ostatní vlkodlaky.
„Hele, alfo, srovnej si ji do latě,“ zavrčela Klára na Petra. „Teda pokud tu nechceš být až do svítání a pak si to slíznout od Lenky a Karla.“
„Radko! Nech ho jít k panu praporčíkovi!“ reagoval Petr okamžitě.
„Copak mu v tom bráním?!“ ohradila se ne příliš pravdivě Radka. Alespoň už na nikoho necenila zuby.
„Omlouvám se,“ řekla směrem k praporčíkovi. „Podvědomá reakce.“
„Hlídá ho jako svého bráchu,“ dodala Klára.
Praporčík jen mlčky přikývl. „Jak jen já tě dovedu k rodičům,“ pokračoval jakoby samomluvou. „Ostatní jsou sotva dva kiláky za mnou. Ale kdybys šel se mnou, ti pejsci by mohli běžet domů a ty bys zase byl u táty a mámy, co ty na to?“
Samík na to neřekl nic. Dál stál za Radkou a bojácně si ho prohlížel. Ale vlkodlaci pochopili.
„Nemáte nějakého jídlo?“ navrhla Radka. „Ten prcek má hlad, že by jedl snad i kůru ze stromů.“
„Nemáš náhodou hladíka,“ usmál se praporčík Bříza na klučinu. „Mám tady někde bezva mňam housku se salámem a sušenku. Nedáš si?“
Otevřel brašnu, kterou si nesl na řemeni přes rameno, zalovil uvnitř a vytáhl housku s úžasně vonícím salámem a tatranku. Houska se salámem Samíka nijak nezaujala, ovšem pro tatranku zradil ‚krásného vlčka‘ bez dlouhého váhání.
„Nevděk světu vládne,“ odtušila Radka kysele, když Samík přeběhl na stranu policie a uchvátil nabízenou tatranku. „Dvě hodiny o něj pečuju jako o vlastního. Dělám mu polštář a deku současně, učím ho pít z potoka, uklidňuju ho, aby nebulel a ten nevděčnej usoplenec mě odkopne pro kus pišingru.“
„Buď ráda, že ses ho zbavila,“ řekl Petr. „Mohla tě postihnout budoucnost domácího vlčka na hraní.“
„Ty si taky trhni nohou,“ odsekla.
„Vlkodlaci říkají, trhni si ocasem,“ opravila ji pobaveně Pavlína.
„Měli bychom zmizet,“ řekla Klára. Když se na ni podívali, kývla čenichem směrem k praporčíkovi. Obrátili hlavy k němu a viděli, že jim za Samíkovými zády dává znamení, aby se rychle vypařili.
Poslechli ho bez zbytečných otázek.
„Co teď?“ zeptala se Lucka Petra.
„Návrat do tábora. A doufat, že to stihneme v limitu.“
„Ukážeme vám zkratku,“ řekla Klára klusající po Petrově pravém boku. „Když jste si neznačili cestu, budete se tu motat třeba hodinu.“
„Stačí se držet potoka a u dvou zkřížených bříz zahnout vpravo,“ odsekla Lucka.
„Dobrý,“ pochválila ji Klára upřímně. „Aspoň jeden z vás koukal na cestu.“
Lucka na ni úkosem pohlédla.
„Ale stejně vás kousek povedeme,“ pokračovala Klára. „Zbytečně byste si zašli a nejspíš byste to do tábora nestihli včas. Takže se držte mého ocasu a necourejte se.“
Než mohli odpovědět, odpoutala se od potoka a vyrazila tryskem mezi stromy.
Lucka se podívala na Petra a on na ni.
„Asi nemáme na vybranou,“ konstatoval.
„Že bych z toho vyla nadšením, to zas ne,“ odvětila.
Usmál se a štěkl na zbytek smečky: „Běžíme za Klárou!“
Vyrazili v jejích stopách a dohnali ji během krátké chvilky. Zpomalila totiž, aby neběželi jen podle jejího pachu.

* * * * * * * *

„Tábor v dohledu!“ ohlásila Klára po půl hodině rychlého běhu cestu necestou. Zastavila se ještě v lese, kde je nebylo vidět.
„Zdá se, že tam většina táborníků chybí,“ řekl Petr.
V té chvíli k nim dolehlo zavytí. Přicházelo ze svahu kopce nad táborem.
„Ale brzy tam budou,“ doplnila ho Lucka. „Musíme sebou mrsknout.“
„Moment ještě,“ zarazila Klára Petra, který se už dával do běhu. „Zítra se dozvíte, že tady v okolí tábora je několik teritorií. Dostanete na výběr. Každá smečka si může vybrat jedno. Vyberte si čtyřku.“
„A proč zrovna čtyřku?“ nechápal Marek.
„To pochopíte, až vám ukáže mapu,“ řekla Klára. „Už nemáte čas.“
„Čtyřku. Beru vědomí,“ řekl Petr. Pak se podíval po své smečce.
„Smečko!“ štěkl. „Tryskem do tábora, ať nejsme poslední!“
Když obracel hlavu zpět k táboru, kývl na Kláru a Pavlínu stojící vedle sebe. „Dík, holky. Bez vás bychom to nikdy nestihli.“ A vyrazil směrem z lesa. Ostatní na Kláru s Pavlínou jen štěkli pozdrav a ve chvilce po nich nebylo ani vidu ani slechu.
„Na nováčky jsou dost dobří,“ řekla Pavlína uznale.
„Ale zadělali sobě i nám na pěkný průser,“ odvětila Klára. „Jestli ten klučina umí trochu obstojně mluvit a rodiče mu uvěří vyprávění o milém vlčkovi, tak se spousta důležitých vlkodlaků opotí až na prdeli.“
„Ještě, že tě neslyšel táta,“ uchechtla se Pavlína.
„Říkal kdo?“ ozvalo se jim za ocasy.
Obě se jediným skokem obrátily čelem vzad. Jen dva kroky za nimi stál jejich táta. Mohutný, lehce prošedivělý vlkodlak stavěný trochu jako býk. Sotva ho dívky spatřily, nahrbily se do podřízeného postoje a stáhly ocasy pod břicha.
„Milerád si poslechnu detailní hlášení o tom, co přesně se stalo,“ řekl tiše a ukázal tesáky.
Obě dívky se přikrčily téměř k zemi a o krok ucouvly.

* * * * * * * *

Petrova smečka s alfou v čele se přehnala údolím, přeskočila potok a obloukem, aby se zdálo, že se nevzdálila z vymezeného prostoru kopce, se přihnala do tábora.
„No vida,“ přivítala je Lenka. „Další našli cestu zpátky. Kde jste se toulali?“
Smečka zavřela tlamy na zámek a nechala mluvit svého alfu.
„Jen tady kolem kopce, jak jsi říkala,“ řekl Petr.
Lenka na něho upřela zkoumavý pohled a pátravě natáhla vzduch do nozder. Petr s kamarády zatajili dech. Měli strach pohnout byť jen drápem.
Ale Lenka neřekla ani slovo. Nejspíš je zachránil příchod Heleniny smečky, která se jim najednou objevila za ocasy.
Lenka jen kývla hlavou ke stanům a přivolala si k sobě Helenu.
„Myslíte, že něco tuší?“ zeptal se šeptem Jirka, když mířili ke svým stanům.
„Nevím a ptát se jí nebudu,“ odvětil Marek.
„Tak mládeži,“ ozval se Karel stojící přímo uprostřed plochy obkroužené stany, „vyčistit tesáky a spát. Budíček je v devět. Pokud k tomu nemáte skutečně závažný důvod, neměňte se. Ponechte si vlčí nebo polovlčí podoby. Tělo si musí zvyknout.“
„Ani by mě nenapadlo, měnit se,“ odvětil Radka. „Nikdy jsem se necítila líp.“
„Že jo,“ mrkla na ni Lucka.
„Tak dobrou, holky,“ řekl Petr. „A dobrou Marku.“
„Taky tak,“ zavrčel Marek a zamířil do svého stanu. „A nebojte, před nepřítelem ani neceknu.“
„Dobrou, kluci,“ řekla Radka za obě.
„Stejně je to pech, že na Marka zbyl člen jiné smečky,“ řekla Lucka, když byly ve stanu a ve vlčích podobách si lehly na lůžka.
„Pech to je,“ souhlasila Radka. „Ale asi s tím nic moc nenaděláme. Kromě toho, Marek není jediný, kdo bydlí takhle blbě.“
„To je fakt,“ přikývla Lucka. Vzápětí zívla tak, že jí křuplo v pantech čelisti. „Dobrou,“ zabručela a položila si hlavu na přední tlapy.
„Jo, dobrou,“ zabručela Radka, která tutéž polohu zaujala ještě před ní.

* * * * * * * * *

Druhý den se všichni bez rozdílu shodli v tom, že sotva zavřeli oči, už je budil kuchař bitím kladiva do kusu kolejnice zavěšené v kuchyni.
„No to si snad dělá srandu, ne?“ vrčela Radka krvelačně, zatímco se snažila otevřít ospalkami slepená víčka.
„Bojím se, že to myslí docela vážně,“ mručela z vedlejšího kavalce podobným hlasem Lucka.
„Nástup na snídani!“ ozvala se Lenka svým obvyklým hlasem usvědčujícím ji z dlouholeté služby v armádě bez ohledu na to, zda tam skutečně byla. Ani ten nejpřísnější seržant libující si v týrání nováčků, dokud nelezli po čtyřech a nežebrali o milost, by nedokázal do svého hlasu přimíchat více spokojené zlomyslnosti, než Lenka tahající vlkodlačí nováčky z postelí v tak nekřesťanskou hodinu, kterou byla červencová devátá hodina ranní, kdy je slunce vysoko na obloze a pilní sedláci si dopřávají první pauzu a kochají se množstvím práce, kterou už stihli od rána udělat.
Lucka sklouzla z postele na všechny čtyři a protáhla se tak, jak se protahují všechny psovité šelmy. Mnohem menší Radka se stejným způsobem protáhla rovnou na kavalci.
Když vyšly před stan, zjistily, že je předběhli jen Petr s Jirkou a Helena s Jiřinou. O chviličku později se otevřela podsada Markova stanu a poslední člen Petrovy smečky vylezl na denní světlo s výrazem absolutního znechucení ve tváři.
Smečka se sešla u Petrova a Jirkova stanu.
„Doufám, že dostaneme syrovou flákotu,“ modlil se Jirka a mlsně si olizoval kanoucí sliny.
„Podle Lenčina hlasu si myslím,“ zahučel temně Marek, „že nás čekají ovesné vločky.“
Radka s Luckou se pobaveně uchechtly, ale Jirka to zřejmě vzal smrtelně vážně. Alespoň výraz nekonečné hrůzy v jeho obličeji o tom svědčil.
„To by neudělala, že ne?“ hlesl vyděšeně.
Pak si uvědomil škodolibý úsměv na Markově tlamě a smích obou kamarádek a znatelně se uvolnil.
„O vážných věcech se nežertuje,“ napomenul Marka přísně.
„Tak se raději půjdeme přesvědčit, ne?“ pobídl je Petr.
Cestou ke stolu s výdejem jídla museli projít kolem tábornických novin, tedy nástěnky na jednom ze sloupů podepírajících střechu nad jídelnou.
„Hele, je tam nový papír,“ upozornila je už rozkoukaná Radka.
Všichni obrátili zraky udaným směrem. A skutečně, na desce přibité na sloupu vyrobeném z kmene předčasně uschlé pokroucené borovice se objevil nový papír. Mnohem větší než ty co tam visely včera.
„To vypadá jako nějaká mapa,“ řekla Lucka.
„Mapa?“ zabručel Jirka. „K čemu mapa?“
„Teritoria,“ opáčila Radka. A neodpustila si přátelské rýpnutí: „Nějak nám to nemyslí, co?“
„Od myšlení máme tebe,“ opáčil Marek klidně. „Já jsem tu jen kvůli snídani. Víc po mně nechtěj.“
Radka na něj pohlédla kosým pohledem a znechuceně si odfrkla.
Přesto změnili směr chůze a zamířili k nástěnce. Ovšem než k ní došli a mohli si ji pořádně prohlédnou, postavila se před ni Lenka.
„Až po snídani,“ prohlásila rázně.
Nehádali se. I ten nejtupější dutohlavec po osmačtyřiceti hodinách dobře věděl, že s Lenkou se nediskutuje, Lenka se poslouchá.
K úlevě všech účastníků tábora se ke snídani skutečně podávalo syrové maso v míře více než přiměřené. Tentokrát to byl divočák.
„Jsou přemnožení,“ říkal jim Karel. „Tento konkrétní je přímo od hraběnky. Vždy posílá jednoho či dva kance na začátku tábora. Někdy pošle i srnku nebo jelena. To abyste ochutnali také divočinu.“
„Za mne má deset z deseti v soutěži o nejoblíbenější šlechtičnu,“ prohlásil Jirka a mlsně si olizoval tlamu.
Ostatní se pobaveně zasmáli a olizovali se úplně stejně, jako on.
„A nyní plán pro dnešní den,“ ujala se slova Lenka, když i nejpomalejší gurmán konečně dojedl svou snídani. „Dozvěděli jsme se, že to dítě našli a celá akce byla ukončena. V lese je opět bezpečno, takže můžeme pokračovat podle harmonogramu.
Tak tedy, hned po snídani odchod na cvičák a budeme pokračovat tam, kde jsme včera skončili. Před obědem proběhne přezkoušení a každá smečka předvede, jak zvládá svěřenou dráhu. Po obědě krátká siesta a po ní běh na třicet kilometrů.“
V této chvíli čtyři nervově nejslabší táborníci omdleli.
„Po návratu do tábora následuje svačina a opět cvičiště,“ zakončila svou řeč Lenka. Čtyři padlé neuznala hodné pohledu.
Lucka zvedla ruku jako kdyby seděla ve školní lavici.
„Ano?“ obrátila k ní Lenka hlavu.
„V žádném případě nechci odmlouvat nebo se vymlouvat, ale neměli bychom se učit také trochu teorie? Já třeba o vlkodlacích nic moc nevím.“
„Na všechno dojde,“ odvětila Lenka. „Známe váš prospěch ve škole, takže víme, že mezi vámi není nikdo úplně bez mozku. V této chvíli začínáme s posilováním vaší tělesné schránky. Zatímco historii vlkodlactví, pravidla a zákony smečky pochopíte poměrně rychle, svaly sílí mnohem pomaleji. Proto začínáme tělesným cvičením a honíme vás od snídaně do večeře.“
„Chápu,“ přikývla Lucka klidně. „A můžu mít ještě jednu otázku?“
Lenka se nesouhlasně ušklíbla, ale přesto celkem přívětivě odvětila: „A to?“
„Už nám povíš, co je na tom novém papíru na nástěnce?“
Lenka se usmála a v očích se jí zablýsklo. „Když jsi to nakousla, dojdi pro něj.“
Lenka vystřelila od stolu, jako kdyby seděla na natažené pružině a stejně rychle byla zase zpět. Předala papír Lence a posadila se zpět na své místo.
„Protože jste si už vytvořili smečky,“ prohlásila Lenka, „je na čase, abyste si našli svá teritoria. Každá smečka musí mít své teritorium. Až se vrátíte do svých domovů, čeká vás zařazování do vašich rodných smeček. Někteří z vás zjistí, že jejich smečku tvoří jen jejich rodič nebo rodiče a možná i starší sourozenec nebo sourozenci. V takovém případě bude přijetí do smečky velice jednoduché. Jiní naopak zjistí, že smečku tvoří několik rodin a v takovém případě je čeká přijímací zkouška, na kterou se vás tu vynasnažíme připravit.
Až budete patřit do smečky, stane se první vaší povinností střežení teritoria. Smečka bez teritoria nemůže existovat. Pokud by členové smečky žili na území ovládané cizí, silnější smečkou, musí se odstěhovat nebo vstoupit do silnější smečky.
Ovšem zde nemůžeme riskovat žádné rvačky a zranění plynoucí z boje o hranice teritorií. Proto jsou tu teritoria stanovena pevně a neměnně. Každé teritorium má své číslo. Vůdcové smečky si nyní vyberou číslo od jedné do šesti.“
Petrova ruka vyletěla k nebi rychlostí blesku.
„Ano?“ obrátila k němu Lenka hlavu.
„Můžeme se na tu mapu podívat?“
„Ne. Servali byste se. Každý vůdce smečky si naslepo vybere číslo teritoria a podřídí se výběru. Výměny a kšeftování s územím jsou přísně zakázány.“
„V tom případě si bereme čtyřku,“ nezaváhal Petr ani na vteřinu.
Lenka na něho upřela hadí pohled. Nebylo pochyb o tom, že se jí na jeho volbě něco nelíbí. Za to Karel se lehce, avšak nepřehlédnutelně pousmál.
Počkala, až se pod jejím pohledem dostatečně skrčí a pak pomalu přikývla. „Dobrá,“ řekla pomalu, „Petrova smečka má číslo čtyři.“
Ostatní se jeden po druhém hlásili a vybírali si území, aniž by kdokoli z nich tušil, co si vlastně zabírá. S výjimkou Petra. Tomu totiž svitlo, proč mu Klára poradila právě čtyřku.
„Takže,“ ozvala se znovu Lenka. „Jednička – Honza, dvojka – Zuzana, trojka – Ivan, čtyřka – Petr, šestka – Helena. Pětka zůstala volná. Protože by se o ni smečky Petra a Heleny dříve či později servaly, zabíráme ji já s Karlem. A běda každému z vás, kdo tam strčí tlapu.“
Přejela táborníky pohledem věštícím nevyléčitelné doživotní zdravotní potíže.
Pak pokračovala: „Zde je mapa s hranicemi všech teritorií. Bude viset na nástěnce. Před siestou vám rozdáme plánky vašich teritorií. Provokace jsou přísně zakázány. Nesmíte přecházet hranice teritorií. Jsou záměrně vyměřeny tak, aby se každá smečka snadno dostala z tábora na své území a zase zpět. Smečka, která nebude toto nařízení respektovat, se vystavuje riziku odebrání teritoria. Pak by se směla pohybovat pouze v táboře a na cvičišti. V krajním případě mohou být její členové posláni domů jako nezvladatelní. A věřte mi,“ dodala s vážným výrazem ve tváři, „že tuhle nálepku nechcete.“
Síla jejího hlasu ve spojení s výrazem v obličeji přesvědčily všechny táborníky, že by je nic horšího nemohlo potkat a tak všichni do jednoho souhlasně přikývli.
„Takže všichni pochopili?“ zeptala se Lenka. „Nikdo nemá žádné dotazy?“
Zuzana zvedla ruku.
„Ano?“
„Jen ze zvědavosti, kde našli to dítě? Bylo to někde blízko našeho tábora? Mohl nás někdo vidět?“
„Konečně se někdo zajímá o naši bezpečnost,“ odfrkla si Lenka. „Tohle vás mělo zajímat hned, jak jste vystrčili čumáky ze stanů! Pamatujte si! Není nic důležitějšího než bezpečnost vašeho teritoria a smečky! Ať uděláte cokoli, vždycky musíte myslet na důsledky, které by to mohlo mít pro smečku! Nikdy nesmíte udělat nic, co by mohlo ohrozit byť jediného člena smečky, rozumíte!?“
„Ano,“ odvětili všichni sborem.
Petrovi se nelíbilo, že během proslovu Lenka nespouští pohled z něj a jeho smečky.
„I kdyby jste si byli jistí, že děláte to nejlepší, co se v danou chvíli udělat dá, musíte se naučit přijmout těžké rozhodnutí a upřednostnit dobro a bezpečí smečky. I kdyby to mělo někoho jiného stát zdraví nebo dokonce život.“
Tahle věta trefila cíl. V Petrovi a jeho smečce hrklo a po zádech jim přeběhl mráz. Tušení, že Lenka ví, co udělali, se změnilo v krutou jistotu.
„Musíte mít vždy na paměti, že lidské potíže a tragédie se nás netýkají. My stojíme stranou. Máme své vlastní starosti a věřte, máme jich požehnaně. Nechte lidi, ať se o sebe postarají sami. Umí to víc než dobře a naši pomoc opravdu nepotřebují. Musíte si stále připomínat, že s naší pomocí nepočítají, nechtějí ji a pokud se jim jí dostane, nepoděkují nám.
Až s vámi začneme probírat historii vlkodlačího rodu, zjistíte, že každý vlkodlak, který se začal bratříčkovat s lidským pokolením, velmi rychle skončil bradou vzhůru. Tak funguje tento svět a nikdo z nás není dostatečně mocný, aby to změnil.“
Konečně přenesla pohled i na ostatní táborníky. Petrovi a jeho kamarádům se notně ulevilo.
„Nicméně,“ promluvila Lenka znovu, „kdybyste se už do podobného podniku pustili. Nesmí po vás zbýt jediná stopa. Nic nesmí ani naznačit, že jste do toho byli nějak zapletení. Pozor na kamery a očité svědky. Internet nemá žádného šéfredaktora, který by článek o vlkodlakovi zachraňujícím miminko označil za pohádku a hodil do koše. Ve vašem věku byste už mohli vědět, že co internet schvátí, už nikdy nenavrátí. My, dříve narození, říkáme, že to se spíš domluvíte s lovcem vlkodlaků, než se vám podaří smazat něco z internetu.“
Znovu se zadívala na Petrovu smečku. Její členové si Lenčina slova vyložila tak, že tentokrát někdo zasáhl a podařilo se mu zažehnat blížící se průšvih.
Petr s Luckou se neudrželi a pokradmu se rozhlédli po ostatních. Zdálo se, že všichni sledují jen Lenku s Karlem v čele stolu. Ovšem Lenka s Karlem sledovali je a všechno viděli.
„Ale abych odpověděla na Zuzaninu otázku. Ano, to dítě našli relativně blízko našeho tábora. Naštěstí ho našel místní policista. Proč naštěstí? Protože paní hraběnka důsledně dbá, aby dostala věrné vlkodlaky na všechna důležitá místa ve státní i obecní správě na svém panství a vůbec všude tam, kde je to pro ni i pro nás výhodné. Takže tentokrát můžeme zůstat v klidu. Nebezpečí bylo zažehnáno a vracíme se k táborovému programu.“
„Ještě nějaké dotazy?“ zeptala se po krátké odmlce.
Ruku zvedl Ivan. „Mluvila jsi o běhu na třicet kilometrů. Poběžíme to ve vlčích podobách?“
„Že jsi to ty, můžeš běžet v lidské podobě,“ usmála se na něho Lenka.
„Ani náhodou!“ vyhrkl Ivan v návalu panické hrůzy. Ostatní, včetně jeho vlastní smečky, se královsky bavili na jeho účet. On na ně na oplátku vycenil tesáky a vyloudil hluboké, hrdelní vrčení.
„Klid!“ zareagovala na jeho vrčení Lenka. „Jste po snídani, odchod ke stanům. Všechno uklidit a srovnat. Bude inspekce. Po ní odchod na cvičiště.“
Ani hejno vrabců, do jehož středu by dopadla divoká kočka, by se nerozprchlo rychleji, než táborníci, kteří si uvědomili velikost nepořádku ve svých stanech.

* * * * * * * * *

Den uběhl podle Lenkou načrtnutého schématu. Cvičiště, test, oběd, siesta spojená se studiem hranic teritorií, třicetikilometrový běh, svačina, rozcvička v podobě závodu ke zřícenině a zpátky pro všechny táborníky, koupání v lidských podobách a pak konečně večeře.
Opět dostali syrové kančí maso a každý ho spořádal nejméně tři kilogramy. Pak následovalo zapálení ohně, jen s tím rozdílem, že dnes se nezpívalo. Lenka s Karlem se pustili do vyprávění starých vlkodlačích legend. Byly plné válek, krve a násilí a pokud se v něčem lišily od běžných hororů s vlkodlačí tematikou, pak jen v tom, že ve srovnání s nimi bylo filmech krve a roztrhaného masa jako šafránu.
Jak se blížil čas volné zábavy, byli táborníci čím dál, tím víc jako na jehlách. Poposedávali, dupali, vrtěli sebou, jako kdyby měli blechy a ke konci poslouchali tak na půl ucha a navíc s vypnutým záznamem.
Lenka s Karlem to všechno znali a věděli, takže nyní mluvili o věcech, které si mladí vlkodlaci nemuseli pamatovat. Viděli jejich nervozitu a touhu vyrazit do tmy, ale museli je naučit kázni a disciplíně. Nemohli je pustit ani o minutu dřív. Jinak by druhý den přibyla k první minutě druhá a pak třetí a tak dále. Ještě před polovinou tábora by se ozval první návrh, aby se večerní sezení u táboráku zrušilo ve prospěch volné zábavy a běhu nočním lesem.
Přesně ve chvíli, kdy prastaré, dávno nekukající kukačky visící na jednom ze sloupů podpírajících střechu jídelny oznámily devátou hodinu večerní devíti slabými údery kladívka do spirály na vnitřní straně zadní stěny, rozplynuli se mladí vlkodlaci ve tmě, jako kdyby tady ani nikdy nebyli.
„Tak za tohle mají všichni po jednom trestném bodu,“ prohlásila Lenka.
„Já bych je nesoudil tak příkře,“ usmál se Karel. „Úplněk má stále sílu a oni se ještě neumí pořádně ovládat.“
„Však já je to naučím,“ zavrčela temně Lenka. „Hlavně Petra a jeho smečku.“