Tábor - XIII. Radka vs. Marek

Petrova smečka přeskočila potok téměř jako jeden vlkodlak. Během několika vteřin její členové překonali za ním ležící louku a zmizeli v lesní temnotě.
Zastavili se však hned za krajními stromy.
„Takže tohle je teď naše teritorium,“ řekla Radka a pyšně se rozhlédla kolem sebe. „Už včera se mi to tu celkem zamlouvalo, ale dnes rovnou říkám, že je to nejlepší kus lesa, který jsme si mohli zabrat.“
„Aspoň k něčemu je ta Klára dobrá,“ zavrčela Lucka.
„Tobě moc nesedla, co?“ obrátila k ní Radka hlavu.
„Ani trochu,“ přiznala Lucka bez mučení.
„Na mě je taky moc panovačná,“ řekla Radka. „Ale s tím prckem to zařídila bezvadně, ne?“
„Kdyby bylo po jejím, ležel by tam nejméně do rána,“ řekl Marek.
Podívala se na něho úkosem. „Jak to myslíš?“
„Jak to říkám. Slyšela jsi Lenku. Neplést se do lidských věcí. A Klára včera sama řekla, že by si z nálezu toho prcka těžkou hlavu nedělaly. Prostě by ho tam nechaly, jen by daly vědět policajtům, kde si ho mají vyzvednout.“
„To nemyslíš vážně,“ vydechla Radka.
„Obávám se, že smrtelně vážně.“
„Ale vždyť byl úplně bezbranný!“ vyhrkla. „Hladový a žíznivý, vyděšený a zoufalý! Copak by ho tam někdo mohl jen tak nechat?!“
„Ony dvě nejspíš ano,“ řekl Petr vážně. „Ale prcek měl kliku, že jsme ho našli dřív. A že jsi s námi byla ty.“
Radka po něm šlehla pohledem.
„A tím myslíš co?“ štěkla ostře.
„Že nikdo z nás by se o něj neuměl postarat tak, jak jsi to dokázala ty.“
„Jestli zase začneš s tím, že…“ zvedala Radka hlas.
„Nic takového,“ skočil jí Petr do vrčení. „Jen jsem tě chválil. A nemůžeš popřít, že ses o něj postarala jako o vlastního bráchu.“
Radka, která své vlastní bratry tloukla a kopala, kudy chodila, se nahrbila ke skoku a vycenila na něho tesáky.
„Ale teď bychom si měli vyznačit naše teritorium,“ řekl Petr, jako kdyby ji neviděl a neslyšel.
Radka překvapeně zamrkala a mírně se uvolnila.
„Jak to říkali Karel s Lenkou? Musíme si vyznačit hranice. Pamatujete si mapku?“
„Ty dva potoky najde i slepej,“ konstatoval Marek.
„Takže i ty,“ neodolal Jirka a bleskurychle uskočil vzad, takže Markovy čelisti sevřely jen vzduch.
„Klid,“ štěkla na ně Lucka. Pak se obrátila k Petrovi.
„Jak to uděláme? Rozdělíme se?“
„Jo,“ přikývl. „Já s kluky vlevo, vy dvě vpravo. Sejdeme se na rozcestí U tří buků. Je to zhruba v polovině hranice.“
„Jasný,“ přikývla Lucka a mrkla na Radku.
„Jo, jasný,“ zabručela nyní opět téměř klidná nejmenší členka smečky. „Ale stejně je to divný.“
„Co myslíš?“ naklonil Jirka hlavu ke straně.
„Ale vždyť víš,“ zavrčela na něho. „Značit si území močí.“
„Jsme přece vlci,“ usmál se Jirka. „Co se ti na tom nezdá?“
„Já jsem poloviční vlkodlak,“ odsekla.
„No a?“ divil se Jirka. „To je přece Lenka taky a všichni se jí bojí.“
„Teď se nebavím o Lence,“ odsekla Radka. „Tobě to možná přijde naprosto normální zvedat nohu u každého druhého stromu, ale podle mě je to prostě divný.“
„Zvykneš si,“ odvětila Lucka a mrkla na Petra. „Takže my vyrazíme, ať to máme rychle hotové.“
„Sejdeme se U tří dubů,“ přikývl Petr.
Smečka se rozdělila na dvě části a zmizela v porostu.
Znovu se sešli za necelou hodinu na rozcestí pěti lesních cest v jehož středu rostly tři mohutné duby.
„Všechno v pořádku?“ zajímal se Petr, sotva se holky vynořily z podrostu.
„Jo,“ zabručela Radka, „ale asi budu muset víc pít.“
„Všechno v pořádku,“ hlásila Lucka pobaveně. „Teď naši hranici pozná každý. A jestli si Ivan a jeho smečka něco zkusí, osobně jim ukousnu ocasy.“
„A já si myslel, že to Radka je náš cholerik,“ broukl Jirka vesele.
Uhnul doslova v poslední vteřině. Na místo, kde ještě před chviličkou stál, dopadla Lucka a s vyceněnými zuby mu šla po krku.
„Klid!“ okřikl je Petr. Poslechli ho. Ale Jirka se raději přesunul na opačnou stranu skupiny, než stála Lucka.
„Chvíli počkáme,“ pokračoval Petr.
„A na co?“ zabručel Marek.
„Na Kláru s Pavlínou. A možná i na jejich bráchu.“
„Proč by měli přijít zrovna sem?“ přidal se Jirka.
„Protože na tom plánku byla plocha za tímhle rozcestím červeně vyšrafovaná a s nápisem, vstup zakázán. Zapomněl jsi?“
„A proč by to mělo být zrovna jejich teritorium?“ nedal se Jirka zviklat ve svých pochybách.
„Protože je to jediná část hranice našeho teritoria, která nesousedí s teritoriem jiné tábornické smečky, a protože jste je ty a Lucka včera potkali právě na téhle cestě, ty moulo,“ odpověděla mu Radka otráveně.
Jirka jí věnoval zubatý úsměv. Nezaváhala ani na vteřinu. Vycenila tesáky a nahrbila se ke skoku. Jirka okamžitě stáhl ocas, sklonil hlavu a ustoupil od ní o dva kroky.
Petr s Luckou se na sebe pobaveně podívali. Až doposud se Radka tak jasně nevyjádřila. Nyní bylo zcela jisté, jakou pozici vůči sobě ti dva mají.
„Myslíte, že na ně budeme čekat dlouho?“ zeptal se Marek otráveně.
„Máš snad rande?“ sekla po něm Radka.
Tentokrát se nahrbil Marek, ale jestli si myslel, že se Radka skloní, jako před chvilkou Jirka, pak se šeredně zmýlil. Radka neztrácela čas zbytečnými řečmi ani výhružnými grimasami.
Sotva se Marek naaranžoval do té správné zastrašující pozice, mihla se Radka s rozevřenými čelistmi vzduchem, zakousla se mu do krku, skousla a srazila ho na zem.
Ale Marek se nehodlal vzdát tak snadno. Překulil se přes záda a tím i přes Radku. Ta ho musela pustit, aby si nezlámala vaz nebo si nevyvrátila čelist.
Ostatní členové smečky ustoupili o několik kroků, aby jim nebránili v boji o pozici ve smečce. Jirka se držel docela vzadu. Evidentně se usadil na pozici omegy a necítil potřebu na tom něco měnit. Ale Petr s Luckou pečlivě sledovali rvačku před sebou, připraveni zasáhnout, kdyby se ti dva dostali moc do ráže a hrozilo by, že se skutečně potrhají.
Nyní oba stáli opět na nohou, ale Marek ke svému údivu zjistil, že menší soupeřka je pro něho větším oříškem, než si v duchu maloval.
Teoreticky byl větší, odolnější a silnější než ona a měl ji tedy snadno přemoci a přinutit ji, aby uznala svou podřízenost. Prakticky však už krvácel z několika hlubokých kousanců, zatímco Radce se nestalo téměř nic.
Bylo to jako sledovat souboj mezi fretkou a jezevcem. Teoreticky by měl vyhrát jezevec. Prakticky obvykle vyhraje fretka. Jezevce postupně udolá únava z neustálého odrážení jejích zběsilých útoků a dá se na ústup.
Nyní to probíhalo podle podobného scénáře. Radka nedala Markovi čas k tomu, aby mohl vymyslet nějakou strategii. Neustále na něho útočila a kousala ho do všech částí těla, přednostně do krku. Už věděla, že ho nesrazí jedním útokem na krk. Takže mu zasazovala jednu ránu za druhou a hned od něj zase odskakovala dřív, než jí to mohl pořádně oplatit.
„Ta holka se nezdá,“ ozval se Petrovi za ocasem uznalý hlas.
On i Lucka se rychle ohlédli. Klidným krokem k nim přiházeli Klára s Pavlínou a ještě jedním vlkodlakem, kterého neznali. Podle všeho to musel být jejich bratr Olda.
„Kvůli čemu se perou?“ zajímala se Pavlína. To už se všichni tři zařadili po bok Petra, Lucky a Jirky a zůstali stát.
„Vyjasňují si, kdo má vyšší pozici ve smečce,“ odpověděl Petr.
„Radka,“ řekla automaticky Klára. „Marek je silný bojovník, k nezaplacení, když dojde na boj o teritorium nebo když narazíte na lovce vlkodlaků, ale pro tu jeho bručivost ho nikdo nebude poslouchat, takže těžko může zastoupit betu, kdyby se s ní něco stalo. Radka je sice menší a cholerická, ale umí používat hlavu, a to je pro betu a jeho zástupce mnohem důležitější než fyzická síla.“
Marek s Radkou však její soud neslyšeli. Popravdě si ani neuvědomili, že Klářina smečka dorazila na scénu.
„Jak dlouho se už perou?“ zeptal se Olda se zájmem.
„Pár minut,“ odpověděla Lucka.
„Ta Radka nevypadá ani trochu unaveně. Za to Marek už znatelně zvolnil. Vlastně se jen brání.“
„Já bych řekl,“ přidal se Jirka, „že Radka je teď ještě rychlejší než na začátku.“
„Cítí krev a vidí, že soupeř umdlévá,“ řekla Klára. „Je sice malá a navíc půlčík, ale je zatraceně nebezpečná.“
„Však jsem na ni náležitě pyšný,“ neodolal Petr.
„Nedivím se ti,“ přikývla Klára. „Každý alfa by ji do své smečky přijal s otevřenou náručí. Ale přece jen, dej si na ni pozor.“
„Myslíš, že mě zkusí sesadit?“ zeptal se Petr.
„To ne,“ usmála se Klára. „Toho se bát nemusíš. Radka je přirozená gama. Vlk těsně pod betou. Výš se drát nebude. Alespoň ne teď. Jenže je stejně stabilní jako nitroglycerín. Dávej si na ni pozor a drž ji zkrátka. Jinak něco vyvede.“
Marek byl čím dál pomalejší a nyní už před Radkou skutečně ustupoval. S každým jejím útokem nejméně o půl kroku. Najednou zadkem narazil na překážku. Radka mu dala zlomek vteřiny na to, aby se podíval za sebe. Zjistil, že ho vmanévrovala přímo mezi buky uprostřed rozcestí. Teď už neměl kam uniknout. Za sebou a po obou stranách měl vzrostlé stromy. Před sebou měl Radku, která před ním tančila na napnutých nohách s hlavou u země a v otevřené tlamě jí zářily bělostné tesáky ještě výrazněji, než rudý svit v jejích očích.
Krátce zvedl pohled a viděl, že zbytek smečky prostě čeká na výsledek boje. Věděl, že je to správně. On by na jejich místě také jen vyčkával. Bylo to jen mezi ním a Radkou. Ale v duši ho pálilo zjištění, že není schopen porazit holku, která má jen pár kilo nad polovinu jeho váhy.
A tyto úvahy ho stály pozici třetího vlka ve smečce. Nestihl zareagovat na Radčin další útok. Nyní se mu vlkodlačice zakousla do krku zespodu, hned za dolní čelistí. Sevřela čelisti vší silou a současně mu zkroutila hlavu do strany.
Pokusil se jí zabavit pomocí předních nohou, ale byl to doslova poslední marný pokus. Neznal žádný chvat, kterým by se jí v této situaci zbavil. Navíc mu sevřela hrdlo takovým způsobem, že se nemohl pořádně nadechnout a rychle ho opouštěly síly.
Radka otevřela čelisti až ve chvíli, kdy Marek bezvládně klesl na zem. Postavila se nad něj, zvedla čenich k nebi a oslavným vytím oznámila všem v doslechu, že obhájila místo třetího vlka ve smečce.
Zatímco si užívala svou vítěznou fanfáru, přistoupil Petr k Markovi, sklonil k němu hlavu a čenichem pečlivě kontroloval jeho stav.
„Bude to dobrý,“ zabručel po chvíli. Zvedl hlavu a podíval se na Kláru. Pochopila, co po ní chce a vykročila vpřed.
Petr jí uvolnil místo a počkal, až zopakuje jeho kontrolu.
„Během deseti minut bude zase běhat,“ souhlasila s jeho verdiktem. Zvedla hlavu a ustoupila od něj.
„Seš dobrá,“ řekl Petr Radce. Malá poloviční vlkodlačice zářila spokojeností jako maják na mořských útesech.
„Ale možná budeš muset zítra Lence vysvětlit ty kousance na Markově těle.“
Radka se na chvilku zamračila a pak vzdorně pohodila hlavou.
„Vysvětlím, to se neboj,“ odvětila.
„Divila bych se, kdyby se ti to nepodařilo,“ usmála se Lucka.
„Co vy tady vlastně děláte?“ zeptala se Radka Kláry. Přestože se právě servala s dvakrát tak těžkým soupeřem, nevypadala o nic víc unavená, než když sem dorazili. Možná zadýchaná, s oslintanou srstí v místech, kde se Markovi na krátkou chvíli podařilo zakousnout se do ní, a lehce krvácející z několika mělkých kousanců, ale nic víc.
„Přišli jsme se podívat na naše letošní sousedy,“ odvětila Klára. „Tahle cesta,“ kývla hlavou k cestě vedoucí přibližně ve východozápadním směru, „tvoří hranici mezi naším a vaším teritoriem.“
„A co ta teritoria vedle našeho?“ zeptala se Lucka.
„Ta samozřejmě také, ale tam hranici tvoří skalní stěny, takže se s těmi smečkami nemáme jak setkat a ani o to moc nestojíme.“
„A proč ne?“ divil se Jirka.
„Můžeme radit a pomáhat vždy jen jedné smečce,“ odvětila Klára.
„Radit a pomáhat?“ zeptal se Petr.
„Jasně,“ přikývla Klára. „Vždycky se na začátku tábora mrkneme, kdo přijel. A když máme kliku na schopnou smečku, dohodíme jí tohle teritorium, abychom si s nimi užili prima prázdniny.“
Členové Petrovy smečky se podívali jeden na druhého. Vyjma Marka, který sice už přicházel k sobě, ale zatím byl rád, že vnímá své vlastní tělo.
„Ale vy nejste vlkodlaci déle než rok, ne?“ nadhodila Lucka. „Alespoň včera jsem to pochopila tak, že jste tábor absolvovali teprve loni.“
Klářina smečka se rozesmála.
„Ale jo, to jsi pochopila docela správně,“ odvětila Klára, když se dost nasmála. „Tábor jsme skutečně absolvovali loni. Jenže tu bydlíme celý život. Ta hájenka patří naší rodině už osmou generaci. A všichni členové naší rodiny zůstávají tady, na panství rodu z Wolfsburgu.“
„No a?“ zeptal se Petr.
„Jen to, že my jsme byli u Tesáku v době, kdy nám bylo deset,“ dopověděla Klára. „Takže i když jsme já a ségra stejně staří s vámi a brácha je o rok starší, ve skutečnosti máme už šest let zkušeností se životem vlkodlaků.“
„A nabízíme vám, že se o ně s vámi podělíme,“ dodala Pavlína.
„Co za to?“ zeptala se Radka automaticky.
„Tobě to myslí fakt rychle,“ přikývla souhlasně Pavlína a vysloužila si od Radky varovné zavrčení.
„Očekáváme prima prázdniny. Deset měsíců máme na krku školu a rodičovský dozor. V lese se skoro nic neděje. Jen v létě si můžeme trochu zařádit. Ale když jsme pohromadě pořád jen my tři, není to ono. Chce to novou krev, nové nápady a tak dále. Znáte to, ne?“
Petr s Luckou mimoděk současně přikývli.
„A co se tady dá podniknout?“ zeptal se Petr opatrně. „Ale tak, aby nás to nestálo trest od Lenky. Neradi bychom o tohle teritorium zase přišli.“
„Nebojte,“ uklidňovala je Klára. „Jde o lov, slídění, sledování, hry a blbnutí. Takže nic, co by vám Lenka zakazovala, pokud se stihnete vrátit do tábora do tří hodin ráno.“
Petr, Lucka, Radka a Jirka se podívali jeden na druhého. Jirka celým svým postojem souhlasil tak jasně, že se nemusel ani vyjádřit. Lucka už tak nadšeně nevypadala, ale rychle si spočetla, že rady zkušenějších vlkodlaků jim při táborovém tréninku mohou jedině pomoci. Radka klidně přikývla, jako že s tím návrhem nemá žádné problémy.
Zbýval jen Petr. Ten by mohl rozhodnout za celou smečku, ale nechtěl rozhodnout předtím, než se vyjádří i Marek.
Ten se zatím dokázal zvednout na všechny čtyři a i když se stále trochu motal, už plně vnímal vše ve svém okolí.
„Co si o tom myslíš ty, Marku?“ obrátil se k němu Petr tak klidně, jako kdyby se s Radkou vůbec nepopral a nyní se nedával pomalu dohromady.
Marek střelil po Radce pohledem, kterým jí sdělil, že teď sice vyhrála a stojí v hierarchii smečky nad ním, ale v žádném případě by se na té pozici neměla zabydlovat.
Radka jeho pohled klidně opětovala a dávala mu tím jasně na vědomí, že ona se zabydlí tam, kde uzná za vhodné a jeho názor jí je srdečně ukradený.
Marek obrátil pohled k Petrovi a přitom přeletěl pohledem Klářinu smečku.
„Pro mě za mě,“ zabručel a přesunul se ke zbytku smečky. „Nevidím důvod, proč bych měl něco namítat.“
„Takže dohodnuto,“ obrátil Petr hlavu ke Kláře.
„Prima,“ prohlásila Klára spokojeně.
„Ale než začneme s těmi prázdninovými akcemi,“ ozvala se Radka, „chtěla bych vědět, co se dál dělo s tím prckem.“
Klára, Pavlína a Olda k ní obrátili hlavy.
„Proč by tě to mělo zajímat?“ divila se Pavlína.
„Bylo to malé, bezbranné dítě,“ zavrčela Radka. „A dost bych se divila, kdyby se váš táta nezajímal, jak akce probíhá, kdy skončila a kam až policajti a pátrači došli. Však to tu má celé na povel, ne? Nezodpovídá se náhodou paní hraběnce?“
„Tu si hlídej,“ mrkla Klára na Petra. „Hlava jí šrotuje na jedničku a nedá pokoj, dokud nedostane to, co si zamanula.“
Za ta slova na ni Radka varovně zavrčela.
„Ovšem úcta k alfě jí moc nejde,“ doplnila Klára plynule a vesele na Radku mrkla jedním okem.
Lucka se raději rychle postavila mezi ně a střelila po Radce varovným pohledem.
Radka si nesouhlasně odfrkla, ale podrobila se.
„Můžeš být docela klidná,“ pokračovala Klára. „Prcka jste zachránili a teď je v dobrých rukou.“
Celá Petrova smečka na ni upřela tázavé pohledy.
„Snad v rukou rodičů, ne?“ zeptala se Radka.
Ale Klára s Pavlínou zavrtěly hlavami.
„Tak co se s ním teda stalo?“ dožadovala se Radka informací.
„Táta nám to vykládal u oběda,“ ozvala se Pavlína. „Víte, ta rodina je ještě divnější, než jsme si mysleli. Asi jste si o nás mysleli, kdo ví co, když jsme nejásaly nad vaším řešením, ale fakt je, že my jsme toho kluka taky hledaly. Na tátův příkaz.“
„Táta soptil jako Vesuv,“ promluvil konečně také Olda. „Pro nás, vlkodlaky, je rodina to nejdůležitější na světě. Takže ztratit dítě nám prostě nejde do hlavy. Navíc tak divně, jako se ztratilo tohle.“
„Měly jsme ho najít a pak předat jeho pozici tátovi,“ chopila se slova Pavlína. „On by ho vyzvedl v lidské podobě. Jako hajnému by mu každý věřil, že ho našel podle stop, co ta rodinka v lese zanechala. Jenže vy jste byli rychlejší a řešili jste to po svém.“
„Dobrý, chápu, ale proč ten kluk není u své rodiny?“ pídila se Radka po odpovědi na původní otázku.
„Protože ta rodina se prostě sebrala a odjela,“ odvětila Klára temně.
„Cože?!“ vyletělo z Radky a Petra současně.
„Jo, přesně tak,“ potvrdila sestřina slova Pavlína. „Strčili je do hostince, aby si odpočinuli a tak. No, a když se kluk našel, tak to policajti hned telefonovali hostinskému a ten jim to šel vyřídit. Jenže zjistil, že pokoje jsou prázdné. Tak se začalo pátrat a zjistilo se, že si zavolali odvoz, vyplížili se z hospody zadem a normálně odjeli domu. Tam si je odchytili místní policajti a začali to řešit.“
„A na co přišli?“ zeptal se Marek, kterého to také zaujalo.
„Že ten klučina není jejich. Je to syn nějaké sestry té paní a s tou sestrou byli vyloženě na kordy.“
Radka vyletěla jako raketa. „Copak ho nemohli dát k jiným příbuzným?!“
„Ono to vypadá, že jiné příbuzné ten kluk nejspíš nemá. Do téhle rodiny ho strčil soud.“
„Utrhla bych jim krky! Roztrhala bych je na kusy! Rozpárala bych jim břicha!“ soptila Radka naprosto bez zábran. Oči jí plály jako hořící stoh slámy a všichni ostatní čekali, jestli jí nepůjde pěna od tlamy.
„A co je s ním teď?“ zeptala Lucka.
„Budete se divit, ale je u hraběnky.“
Tahle informace zarazila dokonce i Radku bez ohledu na hladinu jejího vzteku.
„U hraběnky?“ protáhl Petr. „A proč zrovna u ní? Na tohle jsou přece ústavy jako Klokánek a podobně.“
„A vy jste si na něm ničeho nevšimli?“ usmála se Pavlína.
„Měl hlad, žízeň, byla mu zima a bál se,“ vypočítala Radka hbitě. „Co víc jsme měli vidět?“
„Že se nebál vlků,“ mrkla na ně Pavlína.
„No a?“ zeptal se za celou smečku Marek.
„Jaké bylo tvé oblíbené zvíře, když jsi byl malý?“ zeptal se ho Olda.
„Vlk. Měl jsem jich celou sbírku. Ale proč?“
„Protože když jsi vlkodlak, tak přirozeně tíhneš ke svému druhu. S lidmi obvykle moc nevycházíš. Nevšiml sis?“
Marek se poctivě zamyslel. „Nooo, něco by na tom asi bylo,“ připustil zdráhavě. „Ale moji kamarádi ti potvrdí, že já ani s vlkodlaky nevycházím právě dokonale.“
Jeho kamarády ta náhlá a pravdivá sebekritika natolik zaskočila, že na něj upřeli pohledy a mimoděk otevřeli tlamy úžasem.
„Slyšel jsem,“ usmál se Olda. „Jsem na tom více méně stejně.“
„Důležité je,“ přerušila je Klára, „že ta jeho náklonnost zaujala místní policajty. Jak už víte, všichni jsou vlkodlaci. Tak si ho vzal poručík Douda k sobě domů. Odůvodnil to tím, aby měl kluk kde spát. Jeho manželka se proměnila ve vlčici. A do rána od ní kluka nedostali. Přilepil se na ni jako předtím na Radku. Chvilku jí vyprávěl o krásném vlčkovi v lese a pak u ní usnul.“
Při slovech o krásném vlčkovi v lese se Radka zatvářila rozpačitě a byla ráda, že to nikdo nerozpitvává.
„A jen kvůli tomu jste ho odvedli ke hraběnce?“ pronesl Marek nevěřícně.
„Jenom proto ne,“ pokračovala Klára. „Udělali zkoušku stříbrem, tak jako vám, když jste mašírovali od autobusu.“
Celá Petrova smečka se mimoděk otřásla při vzpomínce na bolest v pravé ruce, když jim Lenka přitiskla stříbrný prsten na rameno.
„A reagoval?“ zeptala se Radka soucitně.
Klářina smečka, jako jeden vlkodlak, přikývla. „Přímo předpisově. Docela určitě je půlčíkem, stejně jako ty.“
„Chudinka malej,“ politovala ho Radka.
„Takže si ho hraběnka vzala k sobě?“ zeptal se Petr.
„Jo,“ přikývla Klára. „Teď je u ní, na zámku. Má tam maximální péči.“
„Ale to přece nejde, jen tak si vzít cizí dítě,“ divil se Marek.
„Když máš hraběnčino postavení, vliv, peníze a právníky, projde ti ledacos,“ ujistila ho Klára klidně. „Kromě toho, ta rodina ho tu vlastně opustila a on není jejich. Měli ho soudem svěřeného do péče. A to je, podle toho, co říkal táta, velký rozdíl.“
„A kdyby se náhodou cukali, otevře paní hraběnka peněženku a hned bude klid,“ dodal Olda.
„To si ho jako koupí?“ vyletěla Radka jako bodnutá šídlem.
„Ani náhodou,“ vyjela po ní Klára tak prudce, jako kdyby urazila její vlastní mámu a Radka od ní okamžitě uskočila. „Těmi penězi té rodince zacpe huby, kdyby náhodou měli námitky, až toho kluka přiřkne soud do péče někomu ze zámku.“
„Takže ne hraběnce?“ zeptala se Lucka.
„Hraběnce bude letos dvaasedmdesát,“ řekla Pavlína. „Ale na zámku má dost zaměstnanců a všichni jsou vlkodlaci.“
„Navíc to hraběnka vede jako za starých časů,“ doplnil Olda. „Když už někoho zaměstná, očekává, že ho bude mít k dispozici dvacet čtyři hodin sedm dní v týdnu. Proto vždy zaměstnává manželské páry a každý dostane ubytování v malém domku, které stojí poblíž zámku. Ten prcek skončí u některé z těch rodin.“
„A docela určitě se tam bude mít líp, než v té předchozí rodince,“ uzavřela Klára chladně.
Tón jejího hlasu zřetelně ukončil debatu na toto téma.
Petr zvedl hlavu a podíval se na oblohu. V duchu provedl hrubý odhad.
„Řekl bych, že máme ještě takové tři hodiny času,“ prohlásil.
Klára s Pavlínou také zvedly hlavy k obloze.
„Jo, tak nějak,“ souhlasila Pavlína.
„Takže, co nám můžete ukázat dnes v noci?“ zeptal se Petr.
* * * KONEC * * *