Úžasná dobrodružství Bratrstva kočičí pracky

Úžasná dobrodružství Bratrstva kočičí pracky

 

Byl to jeden z těch výjimečných, horkých, podzimních dnů. Říká se tomu Babí léto. Jako by se slunce po několika sychravých, podmračených dnech, opět probudilo k životu a opět hřálo vysoko nad hlavou na světle tyrkysovém nebi. Listy na stromech sice už zežloutly, hodně jich taky popadalo, ale včerejší vítr je většinou zafoukal do rohů mezi domy a na okraj silnic. Listy, co zůstaly na stromech se v dnešním bezvětří ani nehnuly a na konci ulice se nad dlažbou tetelil ohřátý vzduch. Ticho rušil jen cvrček, kterého počasí tak popletlo, že si vrzal někde za kovovým plotem zahrady. A hejno hašteřivých vrabců kteří se hádali v koruně starého ořešáku. Vlaštovky, ty už byly dávno na cestě do jižních krajů, což bylo neklamným znakem, že vláda léta, i když to tak nevypadá, skončila. Jinak to byl takový, normální, ospalý, den.

 Najednou se všechno změnilo a do toho líného dne se z měšťanky, ostatně jako každý pátek o dvanácté hodině, ozvalo dlouho očekávané zvonění. Nato se ze školních vrat vyhrnuli davy rozjařených dětí. Nejdřív prváci, ti se většinou rozběhli rovnou domů a pak vyšší ročníky z nichž mnozí zamířili do uličky za školou. Tam postupně odložili svetry a větrovky, které byly tak nezbytné při ranní cestě městem. Aktovky i svršky během chvíle obsadily ploty, zídky nebo klepač na koberce. S několika málo brašnami se vyznačili provizorní branky při uliční kopané. Tento kout z jedné strany ohraničen zdmi starého kláštera a z druhé pracovními pozemky školy byl tradičním hřištěm všech žáků již po celé generace. Bylo to i díky minimálnímu provozu v této slepé ulici. Vlastně nebýt na jejím konci schodů vedoucím o ulici níž byla by opuštěná docela. Děvčata, se mezi tím shlukly kolem klepače na koberce, na horním konci ulice ve stínu starého ořešáku. Tady se chystaly k holčičím hrám, skákáním gumy a tleskáním při házení míče.

 Zato z druhé strany ulice se ozývalo vzrušené: „Nahraj, Bédo nahraj,“ nebo „Hlídej si ho…! …jak to hraješ?“

 A do toho všeho mumraje, se na rozdíl od těch uřícených hochů v rozhalených košilích s vyhrnutými rukávy a přihlížejícími děvčaty, středem silnice, neurvale prodírala nesourodá dvojice. Ten první, který byl šlachovitý a do dvou metrů mu už moc nechybělo, svým dlouhým krokem razil cestu a nevybíravě se osočoval na kdekoho, kdo se mu připletl pod jeho dlouhé běhy. Fotbalistům ani přihlížejícím se to moc nelíbilo, a tak se na něj zle obořovali. A hned za ním v závěsu chvílemi poklusával jeho společník. Ten jako by se bál, že by byl od dlouhána odříznut a tím pádem by zůstal uvězněn v tom nespokojeném davu, nedej Bože sám. A proto když mu někdo zkřížil cestu tak se se svým kňouravým hlasem ohrazoval: „Tady je silnice a né hřiště. A nechte si to jóó…“ A vyděšenýma očkama neustále těkal kolem sebe. Bylo jasné, že nebude jedním z nejstatečnějších. Zatím jeho společník si bezohledně dál razil cestu. Ještě v jednom se od ostatních lišili. Dlouhán měl i v tom horku na sobě zapnuté, hnědé sako a na hlavě bekovku ve stejné barvě, krátké kalhoty do půli lýtek a vysoké podkolenky a kolem krku žluto hnědý, károvaný šátek. Stejně tak i jeho společník měl ke krku zapnutou svou “věčnou“, zelenou blůzu s kapucí nataženou přes hlavu. Ale to už se prodrali davem na konec ulice ke schodům, tady už nikdo ze sportovců nebyl. Dlouhán zpomalil a povídá: „To jsme jim to dali…co? Bohouši, co kdybychom to vzali ještě jednou…? Jako zpátky. To by čuměli…“ A zlomyslně se ušklíbnul.

 „Já myslím, že jim to stačilo. Tohlencto to si budou pamatovat…“ Zakňoural Bohouš a bázlivě se ohlédl na dav za sebou. „Ostatně říkals, že na nás čeká Štětináč. A já jsem docela zvědavý, co má pro nás nového.“

 Dlouhé Bidlo se poškrabal na temeni a posunul si brejličky na nose. „Máš pravdu, a taky jsem tam nikde neviděl šípáky, takže to bylo zbytečný…“.

 „Jak zbytečný? Co zbytečný? To jako když tam nejsou šípáci tak jsme se tam prodírali zbytečně? To jako opravdu?“

 „Vždyť přece víš, že když něco provedeme těm šípáckejm svatouškům, co se pokaždé můžou zbláznit, když není něco podle nich zrovna košer. Tak to hned běží žalovat do redakce Hlasatele a my jsme hnedle slavní. Jó kde bysme bez nich byli… Neštěkl by po nás ani pes…“

 „A tak to je vlastně pravda…, a co jim teda zase něco provést?“

 „No to nevím, teď mě nic nenapadá. Muselo by to být něco echt…“ Zapřemýšlelo Bidlo.

 „Ale zpátky k tomu vzkazu od Štětináče. Nějak jsem z té zprávy nepochopil co vlastně chce. Takže bude lepší, když za ním hned teď vyrazíme.“

 Bohouš si oddechl, byl rád, že se mu podařilo nenápadně změnit směr rozhovoru a nemusel se tím protestujícím davem prodírat nazpět.

 „Ale myslím,“ pokračovalo Dlouhé Bidlo, „že to bude něco skvělého a tajemného. Od rána mi to vrtá hlavou. A už pojď, nebo tě tady nechám.“ A bez ohledu na svého společníka, sbíhal po ošlapaných schodech do spodní ulice. Dlouhé Bidlo bralo schody po čtyřech, a tak měl Bohouš co dělat aby mu vůbec stačil.

 

 

Štětináč a jeho koníček.

 

 

 Na periferii města mezi nákladním nádražím a stokou s hnijící vodou, bylo několik polorozbořených budov, starých už dávno zrušených jatek.

  Štětináč seděl v jednom tom opuštěném baráčku na bedničce od margarínu. Zatím co čekal na své druhy, na otlučeném stole splétal z rezavého drátu malou klec na hlodavce. Přes léto se Bratrstvo kočičí pracky scházelo převážně tady, na Jatkách. V polorozbořených halách bylo příjemně chladno a vždycky dost krys pro Štětináčovu zábavu. I kvůli těm krysám sem nikdo nikdy nechodil, a tak tady měli naprostý klid a soukromí na spřádání svých velkolepých plánů.

 Dřevěné, oprýskané dveře nechal Štětináč otevřené dokořán a stůl přisunul téměř k nim. Bylo tady víc světla, a navíc dobře viděl na jedinou přístupovou cestu.

 Konečně se v bráně do jatek objevilo Dlouhé Bidlo s Bohoušem.

 „No to je dost, že jste tady. Už jsem myslel, že ani nepřijdete.“

 „A co se děje?“ Zajímalo se Dlouhé Bidlo. „Proč tolik tajností?“

 „Zjistil jsem proč v těch starých zasypaných chodbách, no v těch co jsme se do nich minulý týden prohrabali, nejsou žádné krysy…, ale pojďte tam se mnou, uvidíte sami.“

 „Tak nás nenapínej…,“ Bohouš sotva popadal dech, „ale jó, já už vím, …že je tam nějaké kouzlo, žejo. Já na vás radši počkám venku. Já už tam byl a z toho vlhka bych dostal revma nebo rýmu.“ Vymlouval se Bohouš.

 „Žádné kouzlo,“ vzal Štětináč pastičku a do ruky vrazil Bohoušovi petrolejku, „je tam jedna strašně divoká krysa a ta všechny ostatní vyhnala. Vlastně jsem ji už jednou chytil, ale prokousla mě rukavici a zdrhla potvora… a můžu říct, že to sakra bolelo. Teď mám svářecí rukavici tu neprokousne.“

 „No pár krys jsem už viděl a myslím, že to zase nic tak světoborného není. Teda pokud ji nechceš vycvičit k něčemu speciálnímu.“ Povídá po cestě Dlouhé Bidlo.

 „To je právě to, tahle vycvičit nejde. Je tak divoká, že radši zdechne potvora… Už jsem o těhle krysách slyšel…. A je mrštná potvůrka. Jo a ještě ráda kouše a když je zahnaná do kouta, dokáže vyskočit i metr a půl vysoko.“

 Bohouš o poznání zbledl. „Tak to tam nemlich nepůjdu, já mám strašně citlivou pokožku na kousání krysama.“

 „Neboj,“ povídá Štětináč, „jestli všechno klaplo, už je v mojí nové pastičce. Jenom ji přendáme do této klece a… teď to hlavní, my tu potvoru, jen co ji ještě víc rozdivočíme, hodíme šípákům oknem do klubovny. To bude nářez. Už to vidím jak budou ti joudové ječet na celou Druhou stranu, což ji nejspíš ještě víc rozdráždí. Ale nejdřív ji necháme náležitě vyhladovět, pak to bude teprve sranda.“ Smál se Štětináč na celé kolo a plácal se do stehen.

 Teď to došlo i Dlouhému Bidlu. „Jako bych to viděl, jak budou vyděšeně pobíhat po té svojí klubovně. Štětináči ty jsi génius.“ A mnul si potěšeně ruce.

 A Bohouš nadšeně přizvukoval: „To bude ten zbabělec Rychlonožka určitě první na stole. Chaa, chaa“ Smál se až mu tekly slzy.

 

 

Sklepy pod jatkami.

 

 Ze vstupu do chodby čišela vlhká zima. Nikomu, kromě Štětináče se zrovna nechtělo ze sluncem prohřátého dne, do studené sklepní tmy. Štětináč zatím zapálil petrolejku a nesmlouvavým gestem pobízel zbytek Bratrstva vpřed. Jak se ocitli uvnitř zavelel: „Teď potichu ať ji nevyplašíme. Netuším co by mohla udělat.“

 „Tak snad je v té pasti, ne?“ Zakňoural Bohouš.

 „To nikdy nevíš…“ odvětil tajemně Štětináč.

 Dlouhé Bidlo se s nešťastným výrazem rozhlíželo po temné chodbě. „Jen opatrně. Nechci tady být dýl než je bezpodmínečně nutné. A proč vlastně nemáme víc světla?“

 „Ale máme. Mám pro každého z vás svíčku, ale tady ji ani nezapálíte, kvůlivá tomu ledovému průvanu, co jde z té odbočky. No té co v ní jsou ty obrovské kameny co s nimi nejde pohnout. Jak ji mineme, tak přestane foukat a i se oteplí.“

 „No to by vůbec nevadilo, ten průvan je opravdu studený.“ Drkotal už zuby Bohouš.

 A skutečně jak minuli zasypanou odbočku hodně se ohřál vzduch a přestalo foukat.

 „Tak tady je máte,“ rozdal Štětináč svíčky, které si hned zapálili, „a doufám, že nikde špatně neodbočíte. Ale kdyby, jste se přece jen ztratili. Při cestě ven by vám ten průvan samozřejmě sfouknul ty vaše svíčky. Žádnou paniku, běžte prostě po větru ten vás dovede až ke vchodu. Tak žádný strach.“

 Bohoušovi se roztřásly ruce a slabě zaúpěl. „Že já jsem sem lezl.“

 „Nech toho bábovko, my jsme přece udatné Bratrstvo kočičí pracky.“ Napomenulo ho Dlouhé Bidlo a stáhlo hlavu mezi ramena.

 „No a teď, když máme trochu času, než dojdeme k té pasti. Tak vám povím co jsem se dozvěděl o těhle sklepeních,“ povídá Štětináč „je prý tady někde chodba, do které když omylem odbočíte, dostanete se do bludiště co vede pod celým městem. Prej je tak spletité, že ani ti co ty chodby hloubili, je neznali celé. Jen jeden a tomu všichni říkali „Krtek“ v nich prý nikdy nezabloudil a navíc dostal se na kterékoli místo města dřív, než ti co běželi ulicemi, a to prej dokonce i potmě.“

 Samozřejmě tohle všechno si Štětináč vymýšlel. Nebylo ani zvláštností, že se do toho tak zabral, že tomu co vykládal, začal sám věřit.

 „Až jednou,“ pokračoval Štětináč,“ Krtek s přáteli jen tak ze zvědavosti navštívil starou kartářku…“

 „Určitě Jeremiášku,“ skočil mu do řeči Bohouš, „ta je stará, ta je tady snad už odjakživa.“

 „I to je možné,“ pokračoval Štětináč, „co já si pamatuju, tak tady ta stará Jeremiáška je…. No abych se vrátil k té věštbě. Každý ji zaplatil korunu, každému vyčetla z karet co ho čeká v nejbližší době. No většinou samé dobré věci. Až na jedno. U všech se na konci čtení z karet zarazila a tvrdila, že si s touhle poslední věštbou neví rady a tak to bylo u každého. Až přišel na řadu Krtek. U něj taky viděla samé dobré věci až otočila poslední kartu a najednou zbledla. Něco si začala mumlat, až z toho konečně pochopili, že dokud bude Krtek v pořádku, ani všem ostatním se nic nestane. Ale jak zemře, i jejich svíce života náhle zhasne…“

 „Tak to bylo docela strašidelný,“ oklepalo se Dlouhé Bidlo.

 „No jo a to není ještě všechno,“ dostával se do varu Štětináč. „Prej jejich duchové nedojdou klidu, dokud se nenajde někdo, kdo by je po smrti vystřídal.“

 Bohouš jen zajektal zubama, „Noo a jjjaak too dopadlo?“

 „No právě… Víte ta chodba ze které fučí ten průvan, ta zavalená. Tak tam se jednou vydali ti kamarádi na průzkum. Ne všichni Krtek byl tenkrát někde jinde. Tak těch pět kamarádů tam bylo zavaleno. Ten zával ještě přežili, ale nemohli ven a navíc tam začala stoupat spodní voda. Jak se to Krtek dozvěděl chtěl jim jít na pomoc, ale hasiči mu tvrdili, že už jsou všichni po smrti a ať to nechá na nich. On jim samozřejmě nevěřil a tak jim ve slabé chvilce prozradil tu věštbu. A jelikož stále žije, tak musí být naživu i jeho kamarádi. Stejně ho tam nepustili, ale on se vytrhl a vběhl do té chodby. V ten okamžik se tam utrhl strop a Krtek byl na místě mrtev. No a v ten samý okamžik, snad jen o chviličku později se utopili i jeho kamarádi. A od té doby v těch chodbách hledají kdo by je vystřídal.“

 „Klucí, Bydló, Štětináčí pojďme zpátky, já na tu krysu už zvědavý nejsem,“ vzlykal Bohouš.

 „Co děláš už jsme tady,“ zastavil se Štětináč „a navíc máme štěstí je tam.“ A ukazoval na krysu v pastičce která se krčila v koutě a vztekle je sledovala červenýma očima. Opatrně ji nahnali do připravené klece a vydali se konečně ven. No, vydali, běželi… a Bohouš dokonce tak rychle, že za chvíli viděli jenom světlo jeho svíčky daleko vpředu. V tom jeho svíčka zhasla a v ozvěně chodby uslyšeli Bohouškův vzlykot. Když ho konečně dohnali uviděli ho sedět u stěny schouleného se zaťatými pěstičkami na obličeji.

 „Von mně ten plamínek někdo sfouknul, určitě ho musel někdo sfouknout. Já si tak klidně jdu a vtom je pryč…“ Díval se přes pěstičky na své kamarády Bohouš. „Jéééžiši, že to mohl být ten Krtek, žejo…“

 „Prosím tě netrojči. Je tady prostě průvan a pojď, ať už jsme venku.“

Tady zhasla i svíčka Dlouhému Bidlu, a tak bylo jasné, že už jsou nedaleko východu a právě minuli zavalenou chodbu. Konečně se dostali na denní světlo. Bylo to jako by vyšli z hrobu. Všichni tři byli bledí v obličeji a špinaví od prachu.

 Bohoušek ještě dovzlykával, ale Dlouhému Bidlu už otrnulo. „Tak to bylo dobrodružství, co? Škoda, že si nepíšeme kroniku. To by byl zápis.“

 „A proč si ji vlastně nepíšeme?“ Zeptal se Štětináč.

 „A kdo by ji jako psal? Já na to nemám čas a ty víš, jak jsi na tom s češtinou.“

 „Mohl by ji psát Bohouš.“ Opáčil Štětináč. „A já zase krásně maluju.“

 „Já ne, já nemám to, takové to slohové nadání,“ bránil se Bohouš.

 „Tak vidíš. Proto nic nepíšem. Ale bylo by o čem psát, to ne že ne. Těch velkých činů, co jsme dokázali… jéje.“ Zasnilo se Dlouhé Bidlo. „Jenom to vzít někdo pořádně do ruky…“

 „A ty krásné obrázky co bych namaloval.“ Povzdechl si Štětináč.

 „Dej pokoj, není kronika, nejsou obrázky.“ Rozhodlo Dlouhé Bidlo.

Štětináč jen dodal: „Čert vem kroniku. Hlavně, že máme Divošku,“ a zálibně si prohlížel krysu která zběsile útočila na dráty svého vězení.

 Tak i když se Bohouš a Dlouhé Bidlo i nadále krysám vyhýbali a žádný vřelejší vztah si k nim nevypěstovali, téhle už jinak než Divoška neřekli. A to i přesto, že o ní tak brzo přišli.

„Škoda,“ řekl tenkrát Štětináč.

 

V zahradě za klubovnou Rychlých šípů.

 

O několik dní později, to už se přihlásilo naplno podzimní sychravé počasí. Jen Měsíc byl svědkem jak se několik temných postav snaží přelézt nízkou zídku do zahrady za klubovnou Rychlých šípů.

 „Jejda, Bohouši, stojíš mně na ruce.“ Naléhavě šeptala ježatá postava.

 „Á, já nechtěl. Když tady není vidět na špičku nosu.“

 „Pst… co se tady vybavujete a už polezte.“

 „Jak vybavujete… on mě stál na ruce. Chtěl bych vidět tebe…“

 „A tobě se to povídá, já mít tvoje metry už bych byl dávno na druhé straně.

 Navíc máš prázdné ruce,“ povídá Štětináč, „s Divoškou se musím tahat já.“

 Ale to už Dlouhé Bidlo sedělo obkročmo na zídce a snažilo se za ruku vytáhnout Bohouše k sobě nahoru, zatím co ho z druhé strany ramenem tlačil Štětináč. Zídka byla sice Bohoušovi po bradu, ale zdálo se, že pro něj to byla téměř nepřekonatelná překážka.

 „Stop,“ zavelelo najednou Dlouhé Bidlo, „támhle za tím křovím to vypadá, že je kousek zdi pobořené.“ A ukazovalo napravo do tmy.

A opravdu stačilo se prodrat křovím a pohodlně se dostali na druhou stranu.

 „Máš Divošku?“ Zeptalo se Štětináče Dlouhé Bidlo.

 „Vždyť jsem ti říkal, že se s ní táhnu.“

 „Já vím, jen se ptám, jestli si ji tam nenechal ležet… jen tak pro jistotu“

 „Nenechal.“ Suše odpověděl Štětináč a ukázal klícku proti světlejšímu nebi. Krysa i v tak malém prostoru vztekle běhala dokola.

 „To je dobře, tak už nezdržujte ať už jsme tam. To bude ródeo.“ Do ztichlé noci něco zašustilo.

 „Co to bylo,“ lekl se Bohouš.

 „Jen jsem si promnul ruce,“ uklidňovalo Bohouše Dlouhé Bidlo. A udělal to znova.

 „Jo, jóo, to je vono, málem jsem se lekl.“ Přitakal Bohouš.

 Opatrně se vydali přes zahradu pod okno klubovny Rychlých šípů. Skrčili se u zdi a Štětináč povídá: „Je tady pěkná zima. Tak mě napadá co když si to okno neotevřou?“

 „A to je pravda… vždyť oni si asi budou muset zatopit a určitě to nechají zaligrovaný… takový krásný plán to byl, …a je po něm. Já bych do toho kop…“ Dlouhé Bidlo se zklamaně, celé jako by zhroutilo do sebe.

 Bohouš najednou nesměle povídá: „Tam u té zídky jsem zakopnul o kus železné tyčky. Co s její pomocí tak nějak vydloubnout jednu tu cihlu a tou dírou tam pak nahnat Divošku?“

 „Tak to by šlo, ale musíme rychle, než šípáci přijdou.“ Znovu o hlavu vyrostlo Dlouhé Bidlo a začalo udílet rozkazy. „Bohouš půjde pro to železo a Štětináč najde nějaký šikovný kámen jako kladivo. Já zatím prozkoumám zeď a zjistím kde to bude nejlepší.“

 „Že jsem vůbec něco říkal,“ kňoural Bohouš „proč tam musím do té tmy sám…?“ Ale šel, když zavelelo Dlouhé Bidlo tak musel. Vždyť ono bylo vedoucím Bratrstva kočičí pracky.

 Měsíc na chvíli vykouknul zpoza mraků a tak netrvalo dlouho a Bohouš i Štětináč byli zpátky.

 „To není tyčka, ale vodovodní trubka.“ Povídá Dlouhé Bidlo.

 „Ukaž no to je fantastické,“ prohlížel si ji Štětináč, „nemusíme páčit žádné cihly. Je akorát tak široká, aby jí Divoška prolezla. Tak ji stačí zatlouct tady mezi ty dvě cihly co se trochu rozestoupily. A pak tam Divošku tou rourou jen pošleme.“

 „No, já nevím, není trochu moc úzká?“

 „Není, kam prostrčí hlavu tam proleze a tohle je tak akorát.“

  Prorazit zeď šlo překvapivě snadno, malta byla silně zvětralá a Štětináč našel místo kde se cihly dost rozestoupily snad už při stavbě baráku. Ještě stihli vytřepat drť z trubky a dát ji zpátky do zdi, když se najednou v klubovně rozsvítilo.

 „Tak to bylo o krysí chlup. Málem jsme to nestihli.“ Šeptal Štětináč.

 „Ticho jestli si nás nebo té trubky všimnou je po srandě.“ Napomínalo Dlouhé bidlo a drželo si ruku na puse aby se nesmálo nahlas. Při představě toho nadělení co čeká Rychlé šípy.

 „Tak už tam budou všichni. Určitě si i zamkli. Tak Štětináči do toho, pošli jim tam Divošku.“

 Štětináč opatrně pootevřel dvířka klece a přisunul ji k trubce ve zdi. Divoška ale neprojevila zájem o nabízenou trubku a podařilo se jí skoro už protáhnout škvírkou mezi klecí a trubkou zpátky na svobodu. Jak to Bohouš zaregistroval, reflexivně se ji snažil nasměrovat do trubky, ta ho ale kousla do palce.  Bohouš leknutím a bolestí zaječel svým vysokým hlasem. Dlouhé Bidlo mu zacpalo rukou pusu a všichni tři se přitiskli do stínu ke zdi. V okně se poodhrnula záclonka, podle červené čapky to byl Červenáček. „Něco jsem tam slyšel.“

 „A nebylo to zase plačící dítě v zahradě?“ Dělal si z něj legraci Rychlonožka.

 „Ne, ne tohle by bylo hodně staré dítě… nebo té kočce někdo šlápl na ocas.“

  Pod oknem zatím Dlouhé Bidlo: „Kde je divoška?“

  „Zdrhla, je v trapu, „zašeptal Bohouš.

 „Škoda…“

 „Zadělej závěs a pojď sem, musíme si připravit poznámky na zítřejší Tam-Tam.“ Ozvalo se z klubovny.

 „Dlouhé Bidlo, Bohouši,“ najednou šeptá Štětináč, „já z té trubky slyším o čem si tam povídají… To je ale trefa.“

 „Pusť, pusť já to chci taky slyšet.“ A pod oknem nastala tichá strkanice.

 „Nic…, každý chvilku, začínám já. Já jsem vedoucí.“ Šeptalo Dlouhé Bidlo.

 Nakonec se to střídání ustálilo po jedné minutě, kterou ne zrovna poctivě měřilo Dlouhé Bidlo na svých kapesních hodinkách. A navíc se několikrát Štětináč předběhl před Bohouše, kterému to snad ani nedošlo.

 Pak se v klubovně zhaslo a Bratrstvo kočičí pracky zůstalo ještě sedět u ztichlé trubky.

 „No oni snad našli někoho kdo si pamatuje Ježka v kleci, a zase něco objevili. No a zítra to budou psát do toho svého Tam-Tamu. To zas budou celý týden nosit ty frňáky nahoru.“

 „To nedopustím,“ rozohnilo se Dlouhé Bidlo, „odsajď, podsajď. Musíme jim to překazit. Jdeme za Dvorečákama, a všechno co jsme slyšeli, jim povíme. Ať to mají první a šípáci ostrouhají.

 Jenže bohužel, jak se u té trubky střídali a každý slyšel jenom část, a ještě se Štětináč několikrát předběhl, dali ten článek s Dvorečákama sice dohromady, ale úplně o něčem jiném.

 Bohužel se z toho ani napodruhé nepoučili. A i když se podařilo slavnému Bratrstvu kočičí pracky ještě jednou vyslechnout schůzku Rychlých šípů po nálezu deníku Jana Tleskače. I tentokrát to dopadlo stejně. Jak se střídali u odposlechu nedokázali dát opět do Sběrače kloudnou větu. I když ono jim to asi ani nedošlo.

 Nevadí, ale snaha byla.

 

Pak několik dní bylo stále v klubovně Rychlých šípů zhasnuto a to i když vycházel další a další Tam-Tam. Bratrstvo přesto dál hlídalo klubovnu.

 Konečně jednou večer se zase v klubovně Rychlých šípů rozsvítilo světlo. Bylo to zrovna když byl na hlídce Bohouš. Ten na nic nečekal a vydal se pod okno na odposlech. Sotva přelezl zídku, objevili se u zahrady Dlouhé Bidlo se Štětináčem. Štětináč chtěl na Bohouše zavolat, ale Dlouhé Bidlo ho zastavil: „Nech ho, ať tam jde.“

 „Ale ta trubka není přece nasazená, jestli ji tam bude rvát teď, když už jsou šípáci v klubovně, tak se prozradí.“

 „Právě, to chci.“

 „Ale vždyť ho znáš, jestli ho odhalí, tak nás může zradit a napráská nás šípákům.“ Šeptal zmateně Štětináč.

  „Velmi by mě zklamal, kdyby to neudělal. Jak jinak by se v redakci Hlasatele asi dozvěděli, že slavné Bratrstvo kočičí pracky vypálilo šípákům rybník. A to hned dvakrát. A i těch pár facek ten náš Bohouš snese. Je to přece hrdina.“

 „A Šípáci ho stejně fackovat nebudou, maximálně mu napumpujou vodu za límec, a to bude všechno.“

 „No nevím jestli tomu rozumím…“

 „Potom ti to když tak vysvětlím.“ Povídá Dlouhé Bidlo

 

 „A víš, že jsme vlastně slavnější než šípáci?“ Po chvíli povídá Štětináč.

 „Tak to je snad jasný. …Jak to myslíš?“

 „No přece naše slavné Bratrstvo kočičí pracky znají všichni, stejně jako šípáky a přitom my jsme jenom tři a jich na to musí být pět.“

 „No jéje, kam se na nás hrabou.“

 

 Najednou se ze ztemnělé zahrady ozvalo: „To jste mi toho udělali. Šípáci hlupáci…“

 

Dvě tmavé postavy se otočili k zahradě zády a do bledé záře zapadajícího Měsíce se spokojeně vydali k domovu. Jeden z nich si pohazoval něčím co slabě pištělo.

 „To je Divoška?“ Zeptalo se Dlouhé Bidlo.

 „Ne… ne, tahle nemá jméno.“

 

 

                                      .                             .                             .