Hlavní je přežít

(Omlouvám se za drobné vulgarismy)

 

 

Hlavní je přežít...

 

Tohle předměstí smrdělo. Bylo odporné, ostatně jako všechna podobná vydrancovaná místa, která opustila těžební společnost VEGA.

Vzpomněl jsem si na naší matičku Zemi, tu jsem neviděl snad už... jedenáct let… jo letí to, kurva… tam to tenkrát taky smrdělo…, ale to bylo aspoň doma.

 Tadytohlencto je takový jiný smrad, odporný, těžký, vlezlý puch. Který byl všude, ulpěl na všem a nešlo se ho zbavit.

 A přitom je to jenom pár let, co to tady ještě docela žilo. To ještě filtrace vzduchu jela naplno, ve fontánách každé odpoledne celou hodinu tryskala křišťálová voda. Ale pak najednou, den ze dne, se těžba přestala vyplácet. Z původních půl miliónu lidí, jsme se smrskli jenom na pár… odhadem tak padesát tisíc. Ale kdo by nás zoufalce počítal.

 Ti co byli ještě schopni práce, (a to vedení Trustu velmi pečlivě sledovalo) byli převezeni do nových, slibných dolů na jeden z Jupiterových měsíců. Ostatní, neperspektivní tady zůstali, a s nimi i já. Přiznejme si to, zkrachovalci… a pochybné existence.

 Většina se ještě snaží z vyrabovaných dolů vytěžit aspoň tolik, aby nepochcípali hlady, ostatní se protloukají, jak můžou. A město chátrá, na jeho udržování už jaksi nezbývají peníze. Jediné co funguje, je zločinnost, …jo a policie, do té se cpou peníze pořád. Ostatně to je taky byznys.

 Pak jsme tady ještě my, drobní zlodějíčkové a podvodníčci, bereme jenom tolik, abychom přežili. Po nás zas tak moc nejdou, …leda když, a to většinou omylem, obereme někoho z Centra.

Ale stačí, mít trochu štěstí a být pořád v pohybu, a když nás nechytnou během osmačtyřiceti hodin, pak nás počítač opět vyřadí z databáze, a jsme zase čistí jako slovo boží. Samozřejmě je to ale docela záhul, jelikož každý kdo dělal v dolech, (a to jsou prakticky všichni, kromě policie a lidí v Centru), mají v páteři voperován čip na vyhledávání při závalech. Naštěstí počítače ta kvanta dat nikdy nezvládly. Tak dokážou lokalizovat jenom objekty, které jsou na jednom místě dýl než jednu hodinu. Něco jako když je zával v dole.

No a potom co společnost uvolnila těžbu, tak zavalení horníci už nikoho nezajímali a systém detekce převzala policie.

 

Taky jsem už přemýšlel, že bych zašel na Kolotoč, ale tolik v té peněžence zase nebylo a zacvakat rusákům tak litr ze svého, na to já nemám a do splátek nejdu, ani zaboha… kurva, blbý kšeft.

Tak mi nezbývá nic jinýho než se plahočit městem, převážně kanálama. Prostě všude tam, kde nejsou kamery. Ale ta snadnější část musela jednou skončit, každé odpoledne se naplní podzemní chodby splašky až po strop, to jak se vypouští sajrajt z Centra a přepady z nádrží to mají spláchnout. Bylo načase opustit bezpečný kanál.

Huba se mi otevírá jako vrátnýmu U zlaté hvězdy.

Není se co divit, taky jsem sakra nespal už skoro dvacet dva hodin.

Automaticky jsem nastavil na hodinkách padesát pět minut, v tom se z podzemí ozval vzdálený hukot.

Naštěstí jsem to čekal, proud sice narážel na odbočky, které příval zpomalovaly, ale i přesto se rychle blížil. Dlouho před ním se tlačil z hlubin pod městem hodně koncentrovaný smrad.

Stál jsem na schodech do stoky s hadrem na nose a potlačoval zvracení. Dál jsem zatím kvůli těm zkurveným kamerám nemohl.

No… konečně stoka se naplnila a hutnost smradu polevila.

Bylo načase, brodil jsem se v tom sice po kolena, ale už jsem se konečně přestal dusit.

Nemít to tak dobře načasovaný určitě by už byl se mnou ámen.

I tak, po těch padesáti pěti minutách mně čeká cesta do slamů, kde už není na ulicích tolik kamer. Co mně tlačí je čas, musím to zvládnout během pravidelné odstávky proudu a než se znovu nahodí systém. Bude to urputných dvacet minut na promrzlých nohách, ale věřím že to zase zvládnu. Ostatně není to poprvé.

 

Jen si musím si dávat kurevskýho bacha, stačí, aby mně zaregistrovala byť jenom jediná kamera, a ten osmačtyřicetihodinový kolotoč začne znova. Dneska by to už bylo nad mé síly.

 

Sledoval jsem skrz východ ze stoky přilehlou ulici. Když to za mnou zabublalo. Naučeným pohybem jsem si v kapse nasadil vysoko napěťový boxer. Štěstí přeje přece jenom připraveným…

Zabublalo to podruhé a hned na to se rozvířila hladina těch sraček. Postavil jsem se do střehu, hadr, co jsem si tiskl na obličej, jsem hodil do kouta a začal z toho smradu zvracet na prsa.

Ale to jsem prostě ignoroval.

Vzápětí se z útrob kanálu vynořila neuvěřitelně zasraná postava.

„Bože, to je humus, hoj kámo, jak jsme na tom s časem?“

Trochu jsem si oddechl…, podle hlasu to musel být Jűrgen.

„Padesát minut než zdechne a Boha sem nepleť, na to jsem alergickej.“

Věděl jsem, na co se ptá, bylo jasný, že má ten samý problém s kamerama jako já.

Zůstal jsem ve střehu, byl to sice známý, ale teď když jde o kejhák, musí veškeré kamarádíčkování stranou.

Jűrgen si zatím sedl na pancéřový kufr, vlastně kufřík co si táhl sebou.

Ukázal jsem na něj, „co to máš, neseš prádlo do čistírny?“

„Ale hovno, štípnul jsem to v Centru na Palčárně…“

„Doprdele, co v tom je?“

„Vím, já? A co ti vadí na Boží prozřetelnosti?“

 

Palčárna je budova přesně uprostřed Centra někomu připomíná vztyčený palec, ale většinou se jí říká jinak. Jűrgen byl asi slušňák…

„Každý ho tady má plnou hubu, ale to je na dlouho… a jak ses tam kurva dostal, to snad ani nejde?“

(Centro je totiž nedobytná pevnost, ale ta Palčárna to je prakticky trezor.)

 

„Už to není, co to bývalo, pod Palčárnou je ve sklepení stará nepoužívaná kotelna ve které se propadla podlaha do žlutýho krytu. Už párkrát jsem tam vlezl a něco si půjčil. Nikoho tam ani nenapadne, že by se jim mohlo něco ztratit. Jó do dneška to pokaždé vyšlo, až teď, vůbec netuším proč, ale najednou se spustil alarm. A mám ten dojem, že po mně jde Žebrák…kurva.“

 To kurva by v tomhle případě bylo namístě, Žebráka už dlouho nikdo neviděl, jeho provoz je neskutečně drahý, ale na druhou stranu je to neomylný robot na zabíjení. Vypadá tak trochu jako gepard poskládaný z šedě ocelových segmentů a dlouhým článkovitým ocasem. Zabíjí ostnem na jeho konci, asi jako škorpion, jiné zbraně nemá, prostě je nepotřebuje. Dokáže zrychlit na třicet mil v hodině a protáhne se i tou nejmenší škvírou. Mimo jiné má po celém těle senzory, díky kterým umí vystopovat naprosto všechny a všechno. Jedinou jeho slabinou jsou výpadky energie. Nějak se podle drátů pod napětím orientuje v prostoru. A když není šťáva tak ho to prostě ochromí.

 „Doprdrle, to máš problém, co když tě najde?“

 „Spoléhám se na výpadek, a do té doby zkontaktuju člověka, co mi ten kufr otevře, já si vezmu obsah a kufr pohodím na ulici, ať si ho potom ten šmejd klidně odnese.“

 „Snad mi nechceš tvrdit, že nejde po tobě, ale po tom kufru.“

 „Sichr, mně nemohl vidět a i kamerám jsem se vyhnul.“

 „To si děláš prdel…Žebrák…,“ opakoval jsem, jenom tak pro sebe.

 „Při nejhorším ho zahodím, a jak vidíš je tak zaprasenej, že pokud by mně chtěl vystopovat podle pachovejch stop, nejspíš vleze zpátky do kanálu. Mně stačí, když se umeju a převleču. Neboj, kamaráde, mám to vychytaný.“

Najednou se začal šacovat.

 „Sakra, do prdele, já ho nechal v tom plášti v kotelně.“

 „Co jsi nechal, o čem to mluvíš?“

„Bílý plášť, mám v něm medailonek Svaté Barbory, nosí mi štěstí.“

„Na medailonky ser…“

Mrkl jsem na hodinky, do výpadku zbývalo dvě minuty. Nic se sice nesmí uspěchat, ale prosrat nástup by mohlo být taky osudný. Přemýšlel jsem, koho myslel tím týpkem, co mu ho otevře…, no jasně, jedině Vetešník, kdo jiný, tomu by to netrvalo ani pět minut, na zámky to je frajer. Opravdu to vypadalo nadějně.

Sledoval jsem hodinky.

„Tak se připrav Pět…čtyři…tři…“

Nestačil jsem ani zaregistrovat jak se ze stoky z relativně klidné hladiny, vymrštilo ocelové žihadlo a přišpendlilo Jűrgenovu hlavu ke zdi.

„Dva…“ Chudák, ani o tom nevěděl… a tak se těšil…

„Jedna…“

Už nemělo smysl říkat TEĎ.

Žebrák se pomocí ocasu zabodnutého ke zdi jediným švihnutím vymrštil ze dna stoky a s ním vylétly snad všechny sračky přímo na mně. Hned jsem byl zasraný jak Jűrgen, (tohle úsloví by se mohlo chytnout).

Uvolnil se mrsknutím ocasu, …do prdele…, povedlo se mu to hned napoprvé.

Naštěstí nestačil seknout i po mně, v ten okamžik vypadnul proud a on ztuhnul jako socha.

Stejně jsem čul problém, výpadek přišel o pár vteřin později…., a to se nestalo už dobrých… hm… no snad dobrých šest let.

„No vidíš, ten tvůj Bůh ti byl prd platnej.“

Popadl jsem kufřík, (jako zákonitý dědic jsem na to měl právo) a spídoval za Vetešníkem.

Žebrákův cíl jsem už byl tak jako tak a nechávat tady něco co jeho původnímu majiteli stálo za tak astronomický investice do jeho vyhledávání, by byl hřích.

Jűrgen to už stejně nebude potřebovat, ostatně on by na mém místě udělal to samý.

Vpadnul jsem k Vetešníkovi, hodil kufřík na pult, vedle něj můj kabát a hodinky.

„Máš pět minut, zvládneš to?“

Jen odsekl: „Dva tisíce.“

Hodil jsem po něm peněženku, ve které bylo něco přes dva tisíce tři sta v kreditech.

„Dva tisíce dvě stě a potřebuju sprchu, boty a hadry… a kufr neotvírat jen odemknout.“

Vetešník mávl rukou. Věděl jsem, že si vezme jen tolik, na čem jsme se domluvili.

Po cestě do sprchy jsem strhnul ze štendru starý hubertus a pevné policejní kalhoty. S botama byl problém, tady jsem se trochu zdržel, na mně měl jenom polobotky a ty nemám zrovna v lásce, ale být bos, je ještě horší. Košili mi hodil z regálu za pultem.

Pustil jsem na sebe horkou sprchu, mydlil se a horečně přemýšlel. Tak za prvé Žebrák nemohl nasnímat moji podobu, protože když vyskočil z té stoky, muselo mu chvíli trvat, než si očistil optiku a i potom jsem byl tak zasviněný tím humusem, že nevěřím, že by mně někdo poznal.

Na druhou stranu, jak jsme čekali na ten výpadek tak tam po mně zůstalo dost pachových stop, a to stačí, aby mně našel. Suma sumárum, už nejde jenom po tom kufru ale i po mně.

Což je nepříjemný, …kurva…, z bláta do louže…

Ať tak nebo tak, jestli rychle něco nevymyslím, tak je po mně. Jedině…

Ze sprchy jsem zařval na Vetešníka: „Taxík a pytel.“

No jasně, musím se vpašovat na nějakou loď, bude to obtížný ale ne nemožný.

Rychle jsem se oblékl.

Na pultě ležel pytel, vedle opláchnutý, už odemčený kufřík.

Vetešník zatím vytahoval věci z mého starého kabátu a skládal je na pult, potom všechno co jsem měl původně na sobě, hodil do kotle.

Věděl, co dělá,… nikdy neriskoval.

„Na konci ulice stojí taxík, neděkuj… je to v ceně,… a Bůh s tebou.“

Přesto jsem mu poděkoval. Co sakra všichni v tomto městě mají s tím Bohem?

„Jo a měl bys vědět, jde po mě Žebrák. Co takhle tady pročistit vzduch…“

Nevyvedlo ho to z míry, jen štěknul: „Nestarej se…“

Sotva se za mnou zabouchly dveře, škvírou pod nimi jsem zahlédl záblesk oslnivě bílého světla.

Bylo mi jasné, že desinfikoval celou místnost včetně sprchy. Ve vetešnictví nic zvláštního.

Taxík byl starý otřískaný, ale na Vetešníka je spoleh, po technické stránce bude určitě v naprostém pořádku.

Ještě než jsem vlezl na zadní sedák, štěkl jsem: „Letiště a rychle.“ Dveře se zabouchly samy, to jak se taxikář odpíchl, za námi se zvířil prach. Tady na Měsíci to jde díky nižší přitažlivosti snadno. Kufřík jsem si dal na kolena a opatrně zvedl víko. Nevěřícně jsem zíral na jeho obsah.

„Do prdele,“ uklouzlo mi.

Řidič jenom tázavě pohlédl do zrcátka.

Na kolenou mi ležel neuvěřitelný poklad, datový krystal. Už od pohledu bylo jasné, že je výjimečný a to tam ani nemusela být kovová cedulka s nápisem C-1+.

Co já vím, už jenom Cé dvojka se s obrovskými potížemi občas povede vyrobit v naprostém vzduchoprázdnu za nulové gravitace, o Cé jedničce jsem ani neslyšel, ale s tím plus…

Nastal problém, pokud jsou na něm data, jde spustit jenom na počítači k tomu určenému, potom má samozřejmě cenu jen pro původního majitele. Nikdo jiný mi za něj nedá ani zlámanou grešli. Ale kdyby byl prázdnej, to by byla jiná…

Sakra co je to plus?

Zatím jsme přijeli k letišti. Tam mně čekal šok. Ranvej obvykle posetá množstvím lodí od jednomístných až po nákladní byla naprosto prázdná a co víc, nebyla tady ochranka ani personál.

Já věděl, že když se na mně trochu usměje štěstí, tak následuje průser… a to kardinální…

A to jsem tak se těšil, že zase uvidím Zemi, Slunce a hvězdy.

Ono totiž silové pole, které drží tu naši smradlavou atmosféru, tohle všechno spolehlivě odstínilo.

Můj mozek horečně pracoval na plné obrátky.

No jistě, Palčárna, tam se schovám, než se to přežene. Tam mně Žebrák hledat nebude.

Zastavili jsme u brány a taxikář se na mně tázavě podíval.

„Změna plánu, Žlutý kryt a dej tomu céres.“

„To bude za sedmdesát a předem.“

Do nastavené dlaně jsem mu vrazil poslední stovku.

„A tu tvoji ledvinku k tomu.“

Krystal jsem do ní přendal a kufr i s pytlem vyhodil oknem.

Stihli jsme to těsně před vypršením dvacetiminutové pauzy.

Ještě jsem ani nestihl zapadnout za ocelové vrata a taxikář už byl za rohem, jenom se za ním prášilo. Bylo na něm vidět, jak je rád, že má tenhle „ryto“ už za sebou.

 

Do kotelny jsem se dostal docela snadno, dveře byly otevřené a sklepení naprosto prázdné.

Hodil jsem na sebe Jűrgenův plášť, na jeho místo pověsil svůj hubertus, potom opatrně nakouknul do vestibulu, sakra v tom zmatku jsem naprosto zapomněl na kamery.

Čekalo mně další překvapení, byl prázdnej, kamery očividně nefungovaly, povadle visely a i červené oko na nich bylo pohaslé. Zarazilo mně, že se z horních pater ozývala střelba.

Tak takhle jsem si tedy sídlo smetánky nepředstavoval.

 Až na ten bordel, nikde ani živáčka, židle poházený, některé okna rozbitý a všude se válely papíry, no prostě Sodoma, Gomora. Přesněji Augiášův chlív.

Elektřina stále nešla a všechny výtahy byly otevřené.

Do jednoho jsem nakoukl. Na dně šachty byla zakrvácená, pokroucená hromada plechu.

Konec jednoho z výtahových lan se švihem dostalo do vestibulu, Bylo přepálené švajcem nebo něčím podobným. Střelba z vrchních pater se ve výtahu lámala a zesilovala. Připadalo mi to jako pistole M-dvojka, tolik oblíbená u strážných. Pak zaštěkal samopal… a všechno ztichlo.

Tak to je teda průser, jestli se ještě připletu do nějaké zasrané revoluce…

Ale co všechno zlé je pro něco dobré.

První patro ve vestibulu bylo na první pohled prázdné, tak co si něco nepůjčit. Zvlášť když ten krystal může být plný a jestli nenajdu jeho majitele tak i bezcenný.

Vyběhl jsem po točitých schodech ze skla a oceli. Teprve na ochozu jsem mohl úplně přehlédnout zkázu pode mnou. I tady byly dveře výtahů otevřené, akorát u jednoho leželo torzo chlapa v uniformě, přepůleného na polovic, …nohy chyběly.

Hňup…, asi se snažil z padajícího výtahu vyskočit,… no odvaha mu určitě nechyběla.

Podle uniformy to byl prominentní kapitán vesmírné lodi.

Ležel na zádech a nevěřícně skleněnýma očima hleděl do stropu, který už dávno neregistroval. Krev lepkavě stékala do výtahu.

Na kapse saka měl připnutou červenozlatou identifikační kartu. Buď to byl synáček ňákýho potentáta, nebo byl opravdu velký zvíře. S touhle kartou měl přístup úplně všude, a to včetně podzemních laboratoří. Už to vidím, jak ho poslali ze Země k potlačení vzpory, nebo co to je.

Nějak se mu nezadařilo šmejdovi, jednomu, protekčnímu.

Tu kartu jsem samozřejmě sbalil. Měl jsem sto chutí se do těch laboratoří mrknout, ale to má čas…

Kapsy od saka měl kromě elektronického klíče s číslem pokoje prázdné, peněženku s doklady určitě nosil v kalhotách…, ty hledat v tom výtahu nebudu…

Z druhé strany karty byla hodnost, jméno a zařazení, (u těch VIP to je vždy na zadní straně a vzhůru nohama, tak při kontrole stačí kartu nadzvednout.)

Byl to plukovník Vincent Kowalski, kapitán lodi Vé Zero.

No potěš…, to je naprosto luxusní dopravní loď typu Prométheus, pro deset pasažérů a tři členy posádky.

I když, s funkčním počítačem, (a ten je třikrát zálohovaný, takže jiný, než funkční být ani nemůže), stačí vložit program a zmáčknout tlačítko a o ostatní se nemusíte starat, posádka je jenom pro okrasu.

Takže ten hajzlík sem letěl jenom někoho vyzvednout.

No jasně na letišti žádná loď nebyla, tak to musí být na plošině na střeše Palčárny.

Vyběhl jsem o patro výš do kapitánova pokoje. Sakra, na zařízení nešetřili.

Celý jsem ho prošmejdil, půjčil si jeho holící strojek, tím jsem si ojel hlavu na armádní strniště. Pečlivě se oholil a oblékl si Kowalského náhradní uniformu. Polobotky od Vetešníka si zběžně přeleštil a na kapsu si přicvaknul červenozlatou kartu, najednou jsem byl důstojník jako cumel.

Zpátky do reality mně přivedlo řinčení skla někde dole ve vestibulu.

Opatrně jsem vykouknul zpoza zábradlí a málem se posral…(obrazně).

Přes halu si to štrádoval… Žebrák.

Šel od hlavního vchodu rovnou do sklepení. Tak to mi zbývá jenom pár minut, než mu dojde, že jde opačným směrem.

Pohledem jsem zkontroloval kamery, byly pořád bez proudu, to znamená, že ho někdo řídí manuálně.

Pravda byl trochu nemotornější, ale pořád kurevsky nebezpečný.

Popadl jsem požární sekeru zavěšenou v zabudované plechové skříni vedle únikového východu. Nohou si přidržel pootevřené dveře na schodiště a urazil vnější kliku.

To by ho mohlo chvíli zdržet.

Pečlivě jsem za sebou dveře zabouchl a co mi síly stačili, pelášil do horních pater. Už v pátém mezipatře zadunělo Žebrákovo bušení do plechových dveří.

Bylo mně jasné, že je za pár minut otevře jako konzervu sardinek.

Z vrchu se opět ozvala střelba. Než dozněla, octnul jsem se v posledním poschodí přede dveřmi, za kterýma někdo hulákal.

Nato se ozval výstřel.

Moc jsem nerozuměl, ale ta rána byla docela srozumitelná.

Někdo se snažil o radikální řešení.

No co, tam nahoře mám aspoň šanci…

 

 Pootevřel jsem dveře, znovu urazil kliku a vpadl dovnitř.

Chopily se mně několikery ruce a strhly na zem.

Rval jsem se ze všech sil, ale proti té přesile jsem neměl šanci.

Čtyři muži v bílých pláštích mně zalehli a ten pátej se mi snažil něco říct, ale v rachotu samopalu a tříštění zbytků skla ve spojovacích dveřích jsem hovno rozuměl.

Taky jsem sebou mlátil jako ryba na suchu a krev mě bušila ve spáncích.

Nakonec jsem úplně vysílenej zůstal ležet. Jeden z nich pořád opakoval: „Klid kapitáne, klid, hledali jsme vás.“

Úplně vysílenej jsem sebou přestal mlátit. Je pravda, že kdyby mně nestrhli na zem, už bych asi hrál karty s Jűrgenem v pekle.

Barikáda, za kterou se ti vědátoři skrývali, byla jen metr vysoká a dávka ze samopalu ji kopírovala docela přesně.

Konečně mě pustili.

 „Kapitáne, všude jsme vás hledali, já jsem doktor Black. Profesor Peterson s vámi už bohužel letět  nemůže. Ti vzbouřenci ho dostali. Poletí s vámi profesor Schmid. Uvědomte si, že jde o všechno, a té bandě jenom o sebe.“

Musel jsem se tvářit trochu divně a tak pokračoval.

„Jsou šílení a není s nimi rozumná debata, ale blokují jedinou přístupovou cestu do vaší lodi.“

Vtom se z konce chodby, tam kde se stáčela do pravého úhlu k rampě, ozval hluboký hlas. „Vydejte nám kapitána a krystal, slibujeme, že už nikomu dalšímu neublížíme, …jinak…

Obrátil jsem se na Blacka. „Co jim brání na vás zaútočit, vždyť nemáte ani zbraně?“

„Ale máme, vidíte ten přístroj s těmi dráty? To je laboratorní dekontaminační lampa, všechno organické v dosahu okamžitě spálí. Bohužel než vyšle paprsek tak se nejdříve bíle rozsvítí a oni se stihnou skrýt za rohem. Ale všeho do času, Ženijní bojový robot, teď ve městě hledá datový krystal, pak ho náš kolega, který ho řídí z laboratoře, pošle vyřešit i tenhle problém.“

Žet bé erko,“ uklouzlo mi, „Žebrák.“

„Správně, tak se mu říká, zatím veškerou energii potřebujeme na Dekontaminační lampu, ale jakmile dám signál do laboratoře, zapne proud do sítě a nalezení našeho krystalu bude otázkou ne hodin, ale několika minut.“

„A k čemu ho tak nutně potřebujete?“

„Je to jediný krystal, který zvládne složité výpočty v reálném čase, uloží výsledky a postupy smaže.“

„On se dá mazat?“

„Samozřejmě a ve správný čas je použije pro další výpočty a tak naši loď dostane do jednoho místa ve vesmíru, kde podle naší teorie je možné zachránit celé lidstvo. Sice zatím nevíme jak, ale všechno se dozvíme, až výpočty skončí.“

„A co když se ten krystal nenajde?“

„Právě profesor Schmid, má záložní plán, bude sice potřeba trochu přeprogramovat  počítač u vás na palubě, ale potom máme dvacet osm krystalů C – dvojek a ty se budou muset po zaplnění vyměňovat, ovšem zvyšuje se riziko chyby.“

Už jsem měl nápinky dát jim ten můj krystal, když jsem si uvědomil, jakou má vlastně cenu, prostě nevyčíslitelnou. A tito staříčci nevypadali, že by mě za něj dali byť jen zlámanou grešli.

No a co, hlavně musím myslet na sebe…

 

V tom jsem si uvědomil v jaké jsem prekérní situaci. Žebráka za zády. Když je sice na ruční ovládání, tak bude do schodů o hodně pomalejší, ale neodvratně se blíží. No a tam vpředu je pro změnu několik ozbrojených kreténů.

Musel jsem něco vymyslet, a to rychle.

„Pánové kde máte ty krystaly? Dejte mi je.“

Profesor Schmid mně podal podobný kufřík, ve kterém byl původně i ten můj. Tenhle nebyl, ale zamčený a v molitanovém lůžku bylo naskládáno jako ořech velkých, všech dvacet osm dokonalých, mnohostěnných, jako diamant broušených krasavců.

Zavřel jsem víko, ale zámky nechal otevřené. Kufřík jsem držel za ucho a ukazováčkem ho jistil, aby se neotevřelo.

„Profesore připravte se, na můj povel vystřelíte paprsek.“

Jenom udiveně mlčky přikývnul.

Sledoval jsem ručičku nabíjení přístroje, jak se dostala do červeného pole, křikl jsem do chodby: „Tady máte ty svoje krystaly,“ a s otočkou jako diskobolos jsem je i s kufrem hodil do chodby. Ten se už za letu otevřel a krystaly padaly na kachlíkovou podlahu. Setrvačností samozřejmě doskákaly jako ocelové kuličky až na konec chodby, kde se za rohem skrývaly ty svině.

„Teď,“ zařval jsem na profesora a mrštil sebou o podlahu.

Výstřel nebyl slyšet, jenom nad barikádou problesklo miliony oslnivě bílých jehliček, jak se paprsek lámal a odrážel od nesčetných plošek krystalů.

Zadržel jsem vědátory. “Počkejte, jdu to zkontrolovat!“

V půli cesty ležela pistole, v hmátl jsem po ní a doběhl na konec chodby.

Tam leželi…, byli čtyři, jeden policajt a tři z ochranky. Všichni perforovaní jako cedník. Musím uznat, fungovalo to.

I když to nebyl žádný hezký pohled, tak jsem si oddechl, asi bych po nich nedokázal vystřelit…

Oslnila mně hlavní světla.

Kurva, Black dal kámošovi echo a ten zapnul proud do města.

Tím, ale aktivoval Žebráka, kurva, kurva, kurva…

Dveře za barikádou se rozletěly a ocelová smršť vletěla mezi ty pitomce vědátory.

Nevěřícně jsem civěl, jak z nich lítají cáry masa a krve.

Jasně jak se mně snažili uchránit před střelbou, ulpěla na nich moje pachová stopa, tím si ti pitomci vyřkli nad sebou ortel.

Ale co, plakat pro ně nebudu, teď jde o holý život.

Žebrák otočil svou ocelovou hlavu mým směrem. Na nic jsem nečekal a už při běhu do lodi jsem zběsile mačkal červeno žlutou kartu. Naštěstí nebyla na otisk prstu a dveře lodi se začaly se syčením otevírat.

Žebrák se pustil samozřejmě za mnou.

Teda rovnou zase ne, narážel při běhu do levé zdi. Asi se mu s tím svým nástupem skrz plechové dveře rozhodil gyroskop.

 

To mi dalo dostatek času a než ke mně doběhl, už byly dveře lodi pevně zavřené, na ty nemá ani on.

Skrz okýnko jsem viděl, jak se zastavil asi metr od lodi.

Po chvíli se vypotácel i profesor Black, ten jediný se mně vlastně nedotkl a tak to přežil. V náručí nesl otřískané a od svých pořezaných rukou zakrvácené krystaly.

„Kapitáne otevřete, jde o budoucnost celého lidstva,“ mluvil naléhavě do místního interkomu.

Nebýt Žebráka možná bych ho pustil do lodi, ale takhle…

 „Víte co mi celé lidstvo může? Nikdo pro mě nikdy ani nehnul prstem, tak ať si políbí prdel…“

Nechal jsem ho stát vedle Žebráka a zasunul krystal do počítače.

Téměř okamžitě na monitoru naběhla soustava pro mě nesrozumitelných výpočtů. Připoutal jsem se do křesla, brigadýrku, která mi jako zázrakem nespadla, hodil do kouta a chystal se zmáčknout tlačítko startovací sekvence, v tom se rozzářily displeje na ovládacích panelech.

Jasný, zvonivý, ženský, počítačový hlas oznámil první výsledky šrotujícího počítače.

Na monitoru se rozsvítil čas – mínus devět hodin dvacet pět minut.

No co ještě mám chvíli čas, asi ho vyplním spánkem.

V ubytovacím prostoru, byly nachystány místo deseti lůžek pro pasažéry, jenom tři. Jinak každé možné místečko bylo vyplněno různým materiálem, od nářadí až po zmrazené potraviny.

Nádrže na vodu, kyslík a palivo byly nejmíň desetinásobné.

Navíc tady byly tři hibernační komory.

Na ty je ještě čas, nařídil jsem si na hodinkách devět hodin a vzápětí spal, jako když mně do vody hodí. No, vždyť už jsem vzhůru víc než třicet hodin.

Probudilo mně neodbytné pípání mých hodinek. Připravil jsem si lehkou snídani, zapil pomerančovou šťávou a šel zkontrolovat počítač.

Všechno bylo v pořádku, krystal šrotoval a já měl po dlouhé době zase dobrou náladu.

Trochu mi ji zkazil pohled skrz průzor ve dveřích.

U stěny pod interkomem seděl na zemi profesor Black, zkrvácené krystaly ležely kolem něj a opodál stál Žebrák.

Vypadal jako vypnutý, ale mohla to být jenom finta…

No doporučoval bych jim oběma opustit startovací plošinu, žár trysek určitě dokáže ze Žebráka udělat hromadu šrotu vhodného na druhotné zpracování, ale profesor, ten by byl už k ničemu.

Abych ho varoval, zapnul jsem hlasitý odposlech na rampu.

„Tři minuty do startu.“

Radši jsem se šel připoutat do křesla v kokpitu.

Chvíli jsem sledoval ubíhající čas a pak mně napadlo: „Počítači, zobrazit externí kamery.“

Tři monitory se rozsvítily a na všech byl vidět proud jisker šlehajících pod tryskami.

V rohu jednoho seděl profesor a jenom si nahrnul krystaly na jednu hromadu, jinak se ani nehnul.

„TŘI…DVA…JEDNA…ZÁŽEH.“

Všechno zmizelo v záplavě plamenů.

No co byla to jeho volba… já ho varoval.

A loď začala stoupat.

„Kamery skrýt…“

Nechtěl jsem, aby se poškodily, než vystoupáme z měsíční atmosféry.

Po deseti minutách bylo jasné, že už jsme mimo vliv Měsíce, ale stále jsme nepřestávali zrychlovat. Přetížení mně tlačilo do křesla a já netrpělivě čekal, kdy už to přestane.

Přiznám se, nedělalo mi to dobře.

Mluvit jsem ale mohl.

„Počítači, zobrazit okolní prostor kolem lodi.“

Kamery se vysunuly a já jsem po letech viděl zase hvězdy, Slunce a Zemi…“

„Počítači, monitor tři přepnou na hlavní plochu.“

„Zvětši dvakrát.“

Nevěřil jsem vlastním očím, to k čemu jsem letěl, byla planeta kompletně zahalená v hustých mracích, obrovské turbulence, snad hurikány o velikosti Evropy se proháněly po jejím povrchu. Skrz ně vystupovalo neuvěřitelné množství sopečných erupcí.

„Počítači, co je se Zemí?“

„Země je už set dvacet dní neobyvatelná.“

„Co se stalo?“

„Vlivem rozpínání Slunce se zvýšila teplota na zemi o deset celých dva stupňů Celsia.“

„A kde jsou všichni?"

"Nerozumím."

"Oprava… kde jsou lidé?“

„Čekají na Masu a jeho orbitě na náš signál k přesunu na obyvatelnou planetu.“

„Ta je kde?“

„Výpočet ještě není dokončen.“

„Zobraz zatím vypočítanou trasu.“

 

Ano, letěli jsme k Zemi, tam využijeme její přitažlivosti a jako prakem nás vymrští k Jupiteru. U něj proběhne stejný manévr a tam zatím křivka končila.

Zajímavé bylo, že palivo se stále drželo na devadesáti celých dvou procentech.

Počítači co je to za palivo?“

„SO – 222, speciálně vyvinuté pro tento let, stejně jako motory.“

No že by mě to něco říkalo…

„Jak dlouho potrvá let?“

„Minimálně dva roky.“

No myslím, že je čas na pořádného šlofíka.

Víko hibernační komory nade mnou tiše zaklaplo.

Hlava a vlastně celé tělo se mi zafixovalo v jediné možné poloze a do žil na rukou i nohou se zabodly snad stovky jehel s hadičkami.

Pocítil jsem počáteční chlad, jak komoru zaplňovala nějaká tekutina.

Pak už jsem necítil nic, ale doslova ni…

 

 

…Víko se odklopilo, myslel jsem, že mi bude zima, ale bylo příjemné teplo a cítil jsem se naprosto fit.

„Dvě hodiny do cílového prostoru.“

Hlas počítače už nezněl tak čistě, spíš nakřáple a na monitoru stejně jako při startu blikal čas ale tentokrát se znamínkem plus.

„Počítači, není chyba na časovači?“

„Časovač je v pořádku, chyba je v neměřitelných údajích.“

„To sakra znamená co?“

„Podle našeho měření jste byl v hibernaci sedm let, dva měsíce, třináct dní a čtyřicet sedm minut, přibližně.

„Jak, přibližně?“

„Kvůli výpadkům nelze měřit přesně.“

„Jak dlouho trval výpadek?“

„Nemám žádné měřitelné data.“

„No potěš a kde jsme?“

„Dvě hodina od cílového prostoru.“

„To jsem už slyšel, kdy začneme brzdit?“

„Negativní, veškeré palivo jsme spotřebovali ke zpomalení na poloviční rychlost.“

„Jak rychle teda, do prdele, letíme?“

Na monitoru bliklo číslo…

„Ale to je prakticky rychlost světla…“

„Souhlasí.“

„Kurva, to z nás po dopadu na tu planetu nezůstane ani mastnej flek, dělej něco.“

„Negativní v dosahu stovek světelných let není žádné nebeské těleso.“

„Ty zkurvená bedno, proč se sem serem?“

„Nerozumím…, nerozumím, nero…u….í...“

Displeje zamrkaly a zhasly, zůstalo svítit jen nouzové osvětlení.

Seděl jsem v potemnělém kokpitu a zíral na černé obdélníky displejů. Jenom jeden maličký poctivě odečítal vteřiny.

Potom na mně zamrkaly nuly a i ten zčernal. Vzápětí zhaslo i nouzové osvětlení…

Naprostá, beznadějná TMA.

Pro sebe jsem zašeptal:

 

"Otče náš, jenž jsi na nebesích,

posvěť se jméno tvé,

přijď království tvé,

buď vůle tvá..."

 

 

 

Ne, Bůh není…………………

 

 

Zapnul jsem vysílačku. Zkontroloval antény, byly automaticky nasměrované k Marsu.

A na ledkách svítil jenom jeden pitomej dílek.

Energie tak akorát k jednomu kurva krátkýmu vysílání.

Přepnul jsem na mikrofon a zařval:

 

 

„KURVÁÁÁÁÁ……“