Nic na stálo

Jdu a život jde předemnou....jako by se mi vysmíval. Hraje si se mnou, vím, že to každý má dost těžký, ale přesto lituju.
Mám jít s Tomášem ven? Kámoška Jana říká, že mám...nejsem si jistá. Píšu sms. Píšu, že ven s ním teda půjdu. Bojim se, jak to dopadne, doufam, že nebude trapné ticho a tak. Bohužel nakonec zjišťuju, ze my sami nebudem, že tam má kámoše. Trochu lituju a tak trochu sem ráda. Vřele mě vítá a představuje. Vždycky: "tohle je Sára, Sáro, tohle je Michal". Nebo tak podobně, už si ani všechny ty jmena nepamatuju. Bylo tam dost lidí (jeho známejch). Byla sranda, on byl dost v pohodě.. Až na jeho neustálou otazku: "Už to víš?" a mojí nekonečnou odpověď:"Nevim". Ptal se mě jestli s nim budu chodit. Já nevěděla. Nakonec jsem řekla jo.
Myslela jsem, že všechno bude v pohodě. Nevim, ale byla jsem tak 26 hodin šťastná. Víc ne. Protože pak začali "starosti".A to s ním. Já sem asi ještě malá holka, říkám si v duchu..ve škole to zase každej nafoukl a tak. Bohužel jsem se dozvěděla, že on pokaždý jeho "slečně" chce aby mu ho vykouř.... . Snad mě chápete, protože mě to dost děsí. Vím, že mě nemusi do ničeho nutit, ale bůh ví co se zněho nakonec ještě vyvrbí. Je mi dost blbí po tak krátky době mu hned dát kopačky a tak se rozmýšlím... Poč mi nikdy moje štěstí nevydrží dlouho? Já se sna pominu, občas si říkám, že bych nikomu jako Sára nechyběla, že bych se klidně mohla odstěhovat. Zrovna sem začínala mít ve sví pubertě trochu lepší náladu a radost ze života. A když jednou udělám něco jinak, tak se mi to vymstí a já opět myslim nad blbostma, vzpomínám, a hraju na všechny lidi kolem divadýlko jak se mám dobře...
Lituju se aspoň právem? Vždyť já už si snad namlouvám i to co pravda není, nebo že bych si moc věřila? Ta puberta mě snad zabije.