como un cuervo

°Jako havran
„Holubi, přestaňte mi už říkat co mám dělat!“ To je neskutečný, přeci nebudu jako nějaký žebrák zobat z chodníku zbytky! Podívejte se na ně jak roztomile se popelí a vrkají na staříky a malé děti „hoď mi něco, hoď mi něco“ jako sbor těch největších chudáků.
„Včera jsem se byl podívat na svůj rodný domov a co myslíte, že jsem viděl?“ Zaujal jsem je? Přestanou žebrat o žvanec? Tak tedy budu pokračovat. „Takže letěl jsem tedy na východ a řekl jsem si , že se podívám na svůj starý plot, budku a vysoké lípy, které celou vísku, Havrany, lemovaly. Neumíte si představit, co jsem viděl. Namísto dřevěného plotu a vysokých lip jsem se usadil na zápraží panelového domu a na dráty elektrického vedení. Seděl jsem tam snad celý den a pozoroval tu novou omladinu. Děti už za sebou netahaly dřevěné kohouty a neroztáčely malované káči. Namísto nevinných skotačících dětí jsem viděl vojáky a modelky. Žádné princezny, žádní udatní rytíři. A tak jsem rozvážně, ale jistě létal z okna na okno a pozoroval rodinu za rodinou. Všichni mi připadají tak stejní a přesto tak odlišní.“
„ První rodina bydlela v prvním patře a já si sednul na parapet dětského pokoje. To malé škvrně v postýlce bylo tak nevinné a zranitelné. Říkal jsem si jaké to asi bylo procitnout do nového světa, do proměněného světa, do světa kde neví co ho čeká, neví jaký bude svět za padesát let od této chvíle, kdy má čas se dívat do nebe. V tu chvíli jsem byl přesvědčen, že život má smysl a je pro co dál žít. Ta naděje kterou jsem viděl na novém životě byla nepopsatelná. Představa každé minuty života, který mělo před sebou. No prostě jsem byl v tu chvíli naplněn štěstím. Štěstí, štěstí je tak zrádná a nestálá věc. S nebývalým vzrušením jsem se rozmáchl a vzlétl vzhůru k dalšímu oknu. Byl to krásný pokoj. Všechno bylo nové a navíc to byla ložnice s výhledem na východ. Mám rád sentimentální chvilky když vychází slunce, vždy jako by zbavilo svět něčeho ošklivého a špinavého. Byl jsem nadšený- další šťastná rodina. Tento pocit netrval dlouho. Vlastně trval přesně do té chvíle než do pokoje vstoupil mladý muž s dívkou a neuvěřitelně se začali hádat, muselo to být slyšet po celém sídlišti. Dívka rozčileně mávala rukama a muž rozerval vše na co přišel- peřiny, prostěradlo a jeden polštář který když vyhodil z okna, kde jsem právě seděl, začal rozdávat bílá husí pírka kolemjdoucím na ulici. Samozřejmě, že jsem hned uletěl, za koho mě máte? Ovšem moje šťastná nálada se vznášela s těmi pírky, lehce s nimi dopadala na zem až to vypadalo, jako že s nimi koketuje. No co vám
mám povídat, zamával jsem svými černými křídly a letěl jsem k vám. No a co vy?
Vy si klidně zobete navlhlé kusy pečiva z kaluží a kočičích hlav. No tak když jste tak zaujatě poslouchali o lidech, tak já vám slibuji, že zítra tam zase zaletím.“
To už je zase ráno? Vždyť ještě nevyšlo ani slunce. A já těm hloupým ptákům zase nasliboval. Vždyť jsem už starý na dlouhé cesty. A ti dnešní mladí. Nestačí, že lidé chtějí být „cool“ a natřásají se jako páv v době tokání? Asi ne. Jsem příliš upjatý na tradice, když si myslím, že ptačí omladina bude chodit na hodiny zpěvu? Snad jen slavíci tento zvyk drží a ti druzí se jen o zpěv snaží. No tak dost už bylo sentimentality, poletím abych tam byl co nejdříve.
Ten východ slunce, ach ten východ a stožáry vysokého napětí. Dnešní den je překrásný. Ta oranžovo-žlutá záře za kopcem, ten štiplavě chladný větřík zářijového rána a slunce, slunce se jen vyhoupnout nad zelenající se vrcholek blízkého kopce. Už jen pár metrů a jsem na parapetu jediného okna vyzařujícího bílé světlo úsporné zářivky. Uvnitř místnosti byl starý nábytek a podivně rozvrzaný stůl asi tak starý jako je ta žena, která za ním sedí na židli, kdysi stejné a sladěné s druhem dřeva nábytku koupeného do série. Otočila se na mne její stará zvrásněná tvář, která se při širokém úsměvu stala ještě starší. Těžko jsem si představoval jak asi žena vypadala, když byla mladá. Najednou jsem si připadal starý a ta únava mě dohnala k něčemu co bych ani nečekal. Vlétnul jsem dovnitř a sedl si na stůl před stařenku. Vypadalo to asi jako scéna ze špatného filmu, kde režisér několik dní vybírá ochočeného havrana a pak klapne klapka na které je napsáno „část první- stařena s havranem“. V minulých dobách už by ji kvůli jejímu zevzření a stáří považovali za čarodějnici. Natáhla ke mně ruku a podala mi kus čerstvého chleba. Najednou si připadám jako ten holub na ulici.
Den se stařenkou uběhl tak rychle a já i ona máme čas se podívat na západ slunce. Jsem slabý a vím, že už nikdy mít sílu rozmáchnout křídla a uletět. Střídka z chleba chutnala přímo úžasně, ale sílu k pohybu mi nedodala. Jsem tak unavený, tak unavený a chce se mi spát, příjemná únava. Cítím jak vzduch tady venku voněl když jsem byl mladý a jak bylo krásné tady usínat po náročném dni. Cítím se jako tenkrát. Už jen zavírám oči.
„Teď vám budu vyprávět příběh, který se mi opravdu stal, tak si sedněte a poslouchejte. „Krá krá krá“ byly první jasné zvuky, které jsem uslyšel jednoho rána když mi byly dva rojky a ležel jsem v postýlce u okna. Viděl jsem havrana na okenním parapetu a... Proč mě neposloucháte?!“ Ty dnešní děti, ničeho si neváží. To já když sem byl mladý...