Ze života

Ze života
„Nevíš, co jsou to problémy! Je ti jen šestnáct“, začínají svůj proslov rodiče problémových dětí. Oni si totiž myslí, že si žijeme v problémech jen ve svém vnitřním světě. Nevědí, že od dob jejich studijních let se tak úchvatný svět „puberťáků“ dokázal změnit.
Nedokáží si představit bolest mladého člověka propadajícího se do drogové závislosti, utápějícího se ve svém světě, ve svém ráji. Netuší, jaké to je být vytržen z denních potíží a záležitostí, které se s věkem a dobou mění. Neutíkají tak často do světa, který v opojení drog trvá tak krátce a dokáže změnit vše, v co jsme do té doby věřili a o čem jsme uvažovali, mění naše plány a sny. Jedno slovo, jeden význam - drogy. Tak jednoduché, ale tak závažné. Na začátku byly stavy blaženosti a uspokojení a na konci je jen bolest, hněv a zoufalý křik o pomoc.
Své věděl i Marek, který žil od narození se svými rodiči a starším bratrem
v malém a klidném městečku Domašín. V jeho dětství nikdo nepředpokládal, že by v jeho životě mohl nastat nějaký zvrat, vždyť mu ten život tak skvěle naplánovali. „Náš Marek bude jednou lékařem a bude pomáhat lidem. Vždyť se na něho podívejte. No není úžasný? Je tak chytrý a hodný,“ říkali s oblibou jeho rodiče, když pozvali své známé z vysoké školy na každoroční oslavu své promoce. Jeho bratr
v době Markova nejkritičtějšího věku odjel do Brna studovat vysokou školu a bydlet
u své přítelkyně, a tak Marek ztratil svůj vzor, nejbližšího přítele i rádce. Nikdo netušil, že Marek má problémy ve svém osobním životě a nikdo nevěděl s kým se stýká.
Bylo mu jen dvanáct, když to vše začalo. Výsměch ve škole kvůli jeho postavě, inteligenci a později se začaly šířit fámy o jeho zaměření na chlapce. Tak se pomalu z inteligentního, cílevědomého a milého kluka stal uzavřený a samotářský sobec. Marek rád vyhledával společnost starších výrostků, kteří kouřili marihuanu, pili alkohol a zkoušeli i tvrdé drogy. Neměli zábrany, a tak znásilňovali mladší děvčata, která také přivedli k alkoholu. Marek se snažil držet stranou, ale cítil, že u nich je jako mezi svými. Cítil, že konečně někam zapadá a že život mu tímto dá víc, než by mu dali ti, co ho jen šikanovali a vysmívali se mu. Jeho rodiče neměli ani tušení co ve svém volném čase dělá a snad ani teď nic nevědí. Marek čím dál tím víc ztrácel zábrany. Také zjišťoval, že má homosexuální sklony, a tak chtěl být co nejvíc s děvčaty, aby to nějak přemohl. Ale bylo to čím dál tím horší. Bylo mu čtrnáct
a našel si děvče, které bylo úplně jiné než on. V té době už byl takřka alkoholik
a feťák a ona byla tak naivní, že to neviděla. Ze začátku ji miloval, protože byla tak nevinná, ale drogy byly silnější než jeho vůle. Začal si na ní „vybíjet“ problémy, které měl ve škole a které začínal mít s rodiči, protože se jim nelíbilo, že nemá samé jedničky a že chodí tak pozdě domů a oni nevědí odkud. Začal si hledat útěchu i u jiných dívek a ona to věděla. S oblibou jí to říkal a rád se před ní opíjel. Věděl, že jí to ubližuje a cítil, že tak netrpí alespoň on sám. Nechtěla ho opustit a chtěla mu pomoct, ale nevěděla o všem, co dělá , a netušila, že začal brát tvrdé drogy. Jak plynul čas, vykašlal se na ni, ale když měl nějaký problém, opět se vrátil a vybrečel se jí na rameni.
Jeden čas, když na Marka rodiče vyvíjeli velký nátlak, se začal učit, ale nebylo mu to nic platné a drog se držel stále. Utíkal do svých umělých rájů častěji
a s většími požadavky, a tak se zvyšovaly i dávky pervitinu, které bral. Nějakým zázrakem, ale spíš díky známostem rodičů, se dostal na střední školu do jiného města. Otevřely se před ním možnosti, v které ani nedoufal. Měl příležitost začít znovu, ale neudělal to. V souvislosti s novými přáteli a neznámým okolím měl také lepší možnost dostat se ke kvalitnějším drogám. S novou školou také cítil, že nemá zapotřebí se přetvařovat a tím pádem muset být s holkami. Jeho život se ale začal odvíjet jiným směrem, než bychom všichni čekali. Neměl tak blízko své staré známé, kteří ho na toto scestí přivedli, neměl zapotřebí tolik se schovávat v sobě
a tak když nebyl se svou „partou“ nehledal útěchu v drogách, ale byl raději se svými přáteli a také s dívkou, které tak ubližoval. Měl už větší vůli se z toho všeho dostat, alespoň to tvrdil. Jeho studijní výsledky se začaly zlepšovat, ale jeho rodiče chtěli víc a škola časem také. Chvíli se držel, ale pak zase víc zatoužil po zážitcích prožitých v té euforii z drog. „Když nemůžu být maximálně šťastný sám, tak mi k tomu musí něco pomoct,“ říkal tak často, když ho někdo přesvědčoval, ať toho nechá. Utratil své poslední peníze za sáček bílého prášku a dal si zase větší dávku. Konečně se cítil tak šťastný a volný jako tehdy. Přátelé se na něj kvůli jeho změnám nálad vykašlali a on byl zase téměř sám se svými cigaretami, lahví a svým nejcennějším bílým pokladem. On věděl, že musí přestat, a ví to pořád, tak proč s tím nic nedělá? Nemůže, nebo nechce? Myslím, že se bojí skutečného života. Ale s ním není rozumná řeč.
Musím se ovšem zmínit o jeho pokusu vyhledat pomoc u bratra. Marek po nějaké době zavolal svému bratrovi, aby mu s odvykáním pomohl. Ale pak zjistil, že se natolik odcizili, že by bylo lepší, kdyby mu to neříkal. Ale už bylo pozdě. Jeho bratr mu udělal hodinovou přednášku o tom, jak mu tímto ničí život a ať ho s tím neotravuje. „Já mám teď svůj život a za rok končím školu a budu si hledat práci,“ objasnil svůj nezájem Markovi, „jak by to vypadalo, kdyby se někdo dozvěděl, že mám bráchu feťáka?!“ Evidentně nebyl najednou tím, za kterého ho celý život Marek měl. Bratrův nezájem ho přímo znechucoval. „Kde je můj brácha, když ho nejvíc potřebuji?“ stále opakoval i v méně duchapřítomném stavu. Už mu jeho „ráje“ nepomáhaly a život se mu hroutil. „Vzal jsem si tu největší dávku, co jsem kdy měl! Už je to spíš peklo,“ volal své bývalé přítelkyni. Pak bylo najednou ticho a z dálky slyšel jenom hlasy: „Už se probírá“ bylo pořád zřetelnější, začínal mžourat očima, rozeznávat tmavé postavy na bílém pozadí a jeho ruce už mohly stisknout bílé prostěradlo na nemocničním lůžku. „Ano, slečno, můžete za ním“ řekl mi doktor. Ptala jsem se ho, jestli je nutné, aby to oznámili jeho rodičům. Chvíli uvažoval. Potom řekl, že Marek nebyl v přímém ohrožení života a že ho může za hodinu propustit - nikomu to neřekne, když mu slíbí, že už to neudělá. Marek už viděl bílé stěny zřetelně a docházelo mu, co se vlastně stalo. Slíbil doktorovi, že se to už nestane. Ovšem kdo zaručí, že člověk, který je závislý tak dlouho, s drogami přestane? Marek pořád ještě žije, ale jak dlouho ještě bude? V tomhle se musí rozhodnout sám.
„Nevíš, co jsou to problémy! Je ti jen šestnáct,“ říkají dál rodiče svým zklamaným dětem. Slyšel to Marek už tolikrát a slyšeli jsme to my všichni. Kolikrát to ještě uslyšíme a kolikrát to pak sami svým dětem řekneme? Jenže do lidských duší člověk nevidí, a tak nemůže vědět, jestli jeho děti ty svoje umělé ráje už hledaly, ještě hledají, nebo už našly to peklo.
Tento příběh je napsaný podle skutečnosti. Marek je mým dlouholetým přítelem.