Dobří holubi se vracejí

Vítr se mu opíral do zad tak, že se na něj přilepila jeho bunda silou polibků na rozloučenou. Jako kdyby se od něj nikdy neměla odtrhnout. Navždy si užít tenhle vzácný okamžik. Obklopovala ho energie, která mu poslední dobou v životě scházela. Dříve měl strach a schovával se před ní do otcova náruče. Věřil, že vítr je tak silný, že by odnesl oba, ale věděl, že s ním se nemuže ztratit. Vždy k němu vzhlížel s úctou a pozoroval jeho zrak upřený do neznáma. Snažil se zachytit jediný pohled, ale byl příliš bojácný na to, aby se mu postavil před cestu. Teď už k otci shlíží a lituje jeho ztraceného vědomí. Ale je stále s ním. Pokračuje jeho cestou. Jejich stopy splývají v jeden směr.
Ozval se výstřel. Rozklepanou rukou otevřel letitou klec, z níž vyletěla další střela. Holub se ztratil v mraku ostatních ptáků. Natáhnul svou kostkovitou hlavu vpřed a probíjel se mezi ostatními. Na chvíli se snesl níž, aby v příštím okamžiku vzletěl před zobáky ostatních.
Muž za ním zůstal hledět. Přišel o všechny jistoty. Byl chvíli prázdný. Bezvyznamný jako snášející se pírko za odlétajícím hejnem. Ale brzy ho naplnilo očekávaní. Téměř se dralo ven. Teď už neni nic, co by mohl udělat. Jen doufat. Nechal svůj sen schovaný pod křídly jiného. Rozběhl se k autu a vyrazil k domovu. Bude to strašná cesta. Plná strachu, že jeho osobní závod skončí prohrou.

Holub upínal své myšlenky ke svému chovateli. Nesmí zklamat. Při mávaní perutěmi se snažil skombinovat rychlost s plynulostí. Terčovité oči pod vyvinutými obočnicemi ostražitě sledovaly okolí. Měl přímo panický strach z toho, že by nebyl první. Chtěl oplatit všechnu tu péči, raní pozdravy, každý dotek. Nemohl se podělit o pocit z létání, ale přál si, aby i jemu přinesl podobný smysl života.
Vítr mu byl soupeřem. Stavěl proti němu neviditelnou clonu. Ale nebylo to nic, co by neprorazil svým silným klopeným zobákem. Nic ho nezastaví v tom, aby ukázal, že není jen jeden z mnoha.

Auto překonávalo hrboly na cestě s obvyklou nevolí. Medailonek pověšen na zpětném zrcátku skákal ze strany na stranu a vyťukával dešťovou melodii na přední sklo. Muž stáhl ruku ke starému radiu. Z repráků se ozvala hudba, která přináší příliš mnoho vzpomínek. Hudba, ktera hrála z oken auta, jimž se jeho otec vracel pozdě v noci. On na něj tajně čekal. Nos namáčknutý na oknu. Neusl by, kdyby si nebyl jistý, že je jeho ochránce nablízku.
Radio utichlo ve snaze přehlušit slzy, které se drží pod víčky. Stála otázka a věčný host v jednom se znovu vrátil. Je doopravdy rozumné oplácet chlad nezájmem?
Auto zastavilo u známého domu. Muž zůstal sedět na místě. Hleděl si do očí skrze zrcátko a ptal se sám sebe, jestli tam zbylo alespoň trochu upřímnosti. Chtěl věřit, že si jen něco nenalhává.

V dohledu se objevil jiný pták. Každou chvílí byl o něco blíž. Holubovi docházely síly. Křídla začínala tuhnout a naděje se ztrácela hluboko pod ním. Uvažoval, že přeruší závod. Bude radši sám v lese, než aby trpěl pocitem, že si nezaslouží žádný z těch raních pozdravů. Nechtěl, aby mu každá chvíle připomínala jeho zklamání.
Zrovna když se snášel, pronikl vzduch kroužkem na jeho noze a jemně zapískal. Prudce vzlétl. Uvědomil si, že zde nejde o něj. Nezáleží na tom, zda-li bude mít příští měsíce co jíst. On má zodpovědnost. Má šanci splnit cizí sen. Sen člověka, ke kterému vzhlíží.
S nově získaným odhodláním se přibližoval k ptáku před ním. Křídla už se nevzpírala a vítr přestal tlačit na jeho rovné vysoké čelo. Míjel svého soupeře. Bál se zbytečně! Tenhle nebyl ani označkován. Nemůže se účastnit závodu. Naděje se nejspíš odrazila od země, jelikož právě teď se vrátila a přitiskla se holubovi až k srdci.

Otevřeli se dveře a na místo spolujezdce usedl malý chlapec. Vrhl na otce úsměv a pln očekávání ho pozoroval. Řidič otočil klíčemi v zámku. Auto se pomalu rozjelo. Synáček se chystal k první otázce. Přál si znát každou podrobnost o jeho cestě. Chtěl dohnat, co zameškal, když se přes víkend neviděli. Už byl připraven otázat se, když ruka opět sáhla po radiu. Tentokrát nebylo důležité, jaká píseň hrála. Ani jeden z nich hudbu nevnímal. Oba dva přemýšleli nad tím, jak splnit sen svého otce. Toužili po tom samém, po uznání.
Cesta netrvala dlouho. Jen pár desítek minut mlčení. Zaparkovali a urychleně přiběhli s klecí, aby ji položili vedle těch, které patří ostatním chovatelům. Všichni vzhlíželi na sever. To byl odhadovaný směr, odkud mají ptaci přiletět. Jen ten malý chlapec upíral svůj zrak jinam. Ke svému otci. Snažil se zachytit jeho pohled. třeba jen na chvíli. Chytl ho za ruku a pevně stiskl. Snad takhle pochopí, že mu věří. Že nebere vážně maminčina slova. Nikdy si nemyslel, že by jeho tatínek byl blázen, nebo dokonce zlomený. Vždyť teď tu před ním stál. Stejně tak neotřesitelný jako skála.

Cítil, že je už jen pár máchnutí od svého cíle. Snesl se blíž k zemi. Jeho chovatel už byl téměř nadosah. S vidinou radostného vítání vletěl do klece. Narazil do zadní stěny. Ale nebolelo to natolik, aby nemohl být štastný.

Mužova ruka se vytrhla. Vrhl se ke kleci a vyndaval z něj holoubka. Přál si, aby tu s ním byl jeho otec. Třeba by poprvé shlédl. Poplácal by ho po zádech a řekl mu, že je na něj pyšný. A nebo by ho nechal stát opodál.
Když večer odnášel ptáka do holubína, jeho syn byl stále několik kroků opodál. Sledoval, jak se jeho táta mazlí s tím drobným opeřencem. Hladil ho po hlavě, která sebou zmateně trhala. Před odchodem se ještě rozloučil několika polibky na měkké peří.
,,Jsem na tebe pyšnej, táto.", otočil se za ním syn, když odcházel do domu. Muž se na chvíli zastavil, chlapec čekal, ale jeho otec za sebou bez jediného slova zavřel dveře.

Toho večera, přišel syn do holubína znovu. Tentokrát v ruce třímal kleště. Pomalu se blížil k opeřenci, který s jeho příchodem začal nervózně vrkat.
Chlapec uchopil holuba a opatrně ho zbavil ornitologického kroužku. V dlaních ho odnesl na zahradu, kde ho vypustil. Zavřel jeho klec a tím mu znemožnil možnost návratu. Pták zmizel ve tmě a spolu s ním i veškerá nevinnost, která se nevrací.