Projevená nenávist

Ledabyle na sebe hodím staré ošoupané džíny, vytahaný svetr a obuji dávno prošlapané boty. Prudce zabouchnu domovní dveře, aby si vůbec někdo všiml, že odcházím. Když už pomalu zmizím za rohem, z okna naší vily vystrčí hlavu brácha.
"V kolik hodláš přijít?" zakřičí nakvašeně,"Nezapomeň,že někdo musí hlídat Moničku!A dnes máš službu ty!"
"Ať si ji naši ohlídaj sami!Když je pro ně jejich kariera přednější než vlastní děti,prosím." odseknu a rázným krokem odejdu.Nervy mám taky jenom jedny..

Pomalu otevřu již zavřené dveře naší učebny.Uf,učitel tady ještě není.Všechna pozornost je upřená na mě.
Někteří po mně střelí nenávistným pohledem,jiní mě naprosto ignorují a ostatní se tupě pochichotávají.
Se sklopenou hlavou si sednu do poslední lavice u okna,dnes se s nikým hádat nechci,a proto radši dělám,že je nevnímám.I přesto se na mě spolužačka,sedící přede mnou,obrátí a nadrzo pozoruje moje počínání při chystání se do hodiny.Tedy naházením sešitu,učebnice a pouzdra na lavici.
"Můžeš se laskavě otočit?!"vyjedu na ni ostře."Nebo chceš přes držku?"
"Tss."odfrkne si."Od tebe,ne?"a sjede mě kritickým pohledem, od hlavy až k patě a zase naopak.
"Radím ti dobře,"pomalu zatínám pěsti,"otoč se nebo to schytáš, jak ještě nikdy předtím."
"Máš nějaký problémy?!"ozve se provokativně z předních lavic od Novákové.
Naštěstí do třídy vejde pan profesor,který náš konflikt ukončí.Jsem mu vděčná,protože by to mohlo skončit stejně jako včera.Tedy velkou rvačkou,posezením v ředitelně a hrozbou,že mě vyhodí.
"Tak bude tady ticho!"zaburácí jeho hlas celou třídou."Jste slyšet až do atria."I když Karásek,náš učitel z biologie,je pěkně přísný,je spravedlivý a mám k němu respekt jako k jedinému učiteli na této škole.

O přestávce odejdu raději na záchody,abych ji nemusela trávit vedle těch vypatlaných hlaviček.
Zavřu se na jednom z nich,sklopím prkýnko,posadím se na něj a vychutnám si báječnou sváču. U toho poslouchám walkmana a je mi vše fuk.
Když odhadnu zazvonění na hodinu,hodlám otevřít a v klidu se došourat na matiku,ale jak dělám,co dělám,ty zatracený dveře nejdou otevřít.
Chvíli do nich jen tak buším,pak kopu do všeho,co vidím a nakonec mi nezbývá nic jiného,než si poradit sama a to tak,že se jednou nohou postavím na okraj záchodu,druhou dám na kliku a tou první se přehoupnu.Ocitnu se na dveřích a potom jednoduše seskočím.POhled na zaháknuté koště o ostatní kliky,aby blokovalo tu moji mi přijde směšný.Však já si to s nima vyřídím.
Nasupeně otevřu dveře.Než se stačím rozhlídnout,už ke mně mluví Moravcová.
"Á, kdopak k nám zavítal?"ironizuje přihlouple."Dobrý den,Janáková.Vezměte si křídu a nástup ke mně.A žádné výmluvy,jste zkoušená."
Kysele se na ni usměji.Cesta ke katedře mi trvá přinejmenším celou věčnost,to proto,aby viděla,jak mi je ukradená.
Srozumitelně mi nadiktuje příklad pro mě nesrozumitelný.Nikdy jsem to neviděla!
"Ale Janáková!Snad dokážete vypočítat tuhle jednmoduchou kvadratickou rovnici."kroutí hlavou,"Příklad pro základku."
Chvíli ještě čmárám naprosté nesmysly,ale pak toho mám dost a křídu s rozmachem hodím na zem.
"Co to děláte?"zeptá se mě překvapeně.
"Házím křídu na zem.A tohle počítat nebudu,"ukážu prstem na bílé číslice a písmena"nemá to pro mě smysl."
"Dobrá,tak,když nechcete počítat,budete mluvit.Definujte mi sinovou,kosinovou větu."
"Nevím."
"Jste snad idiot,Janáková?Pokud vím,idioti by neměli chodit na střední školy."uchichtne se a podívá se po celém žačstvu."Musím vám s lítostí oznámit,že ve třídě máte idiota Janákovou."Celá třída se sborem zasměje."Vaši rodiče jsou taky takový?"zeptá se mě.
Chvíli mám co dělat,abych jí nevrazila,ale pak se jen vzmohu na hysterický výkřik:"Jděte do prdele!"
Následující sled událostí,kdy Moravcová zrudne do nepopsatelně červené barvy a s ostatními zalapá po dechu,vnímám jakoby z velké dálky,protože do očí se mi hrnou dlouho potlačené horké slzy a už nemám čas se zdržovat v této proklaté třídě.Už nikdy sem nevkročím.Už nikdy!

V odřených džínech,ve vytahaném svetru a v dávno prošlapaných botech bloumám po městě.
naši mě vyhodily,ze školy mě vyhodily,přátele nemám.Jsem sama.
Sem tam šlápnu do špinavé kaluže,ruce v kapsách,lidi na mě koukaj jak na blázna.Vlastně možná blázen jsem
Odpoledne začne svítit sluníčko,nemám co dělat a tak se posadím na poloplnou kašnu.
V nečekané chvíli si přede mě sedne malé psisko,čumáček si položí do mého klína.Otáčím se,jestli k někomu patří,nikoho však nevidím.Tak přece jen nejsem tak sama...