Brána

Brána
Zase jsem byl jednou ve městě zakalit s kamarádama. Pilo se, zpívalo a tančilo. Nakonec jsme skončili v nějaké hospodě u nádraží.
Dívám se na stůl před sebou je na něm nedopité pivo, moje pivo. Vedle mě sedí Radek a naproti je Matěj. Ten ale nesedí, leží na stole a asi spí. Z naší party jsme zbyli jenom my tři, ostatní odešli domů. Teď sedíme v prázdné hospodě a budeme muset jít. Za chvíli budou zavírat a my nevíme co budeme dělat dál.
Z hospody jsme se vypotáceli kolem tři čtvrtě na čtyři. Teď stojíme na chodníku jak tři stromky uprostřed pole a usilovně přemýšlíme co dál.
„Co teď?“ ptám se.
„Já bychh šheell do hospy!“ ozval se nečekaně Matěj. Udělal krok směrem do města, ale upadl.
„Ty už nikam nepudeš Matýsku!“ zvedáme ho ze silnice a snažíme se ho udržet ve svislé poloze. Moc nám to nejde.
„Já ho zavedu domů“ nabízí se Radek.
„Tak běž já půjdu domů. Zdarec!“
Sleduji jak odcházejí směrem k radnici. Matěj plete nohama a Radek ho zprava podpírá. Oba se kývají jak topoly ve větru, sem a tam, sem a tam.
Stojím sám na chodníku před vlakovým nádražím. Je tma a lampy matně osvětlují auta zaparkované v řadách po obou stranách ulice. Jedno z nich je moje. Stojí až na druhé straně ulice, naproti brány k budově Českých drah. Vydávám se na cestu přes ulici a začínám v po kapsách hledat klíčky od auta.
Sedím v autě, motor spokojeně přede a já rozsvěcuju světla. Paprsky světla osvítili mohutnou bránu, některé prošly otvory v ní a osvětlují budovu za ní. Ohlížím se dozadu. Nikdo tam není a tak můžu jet. Řadím, dávám plyn, pouštím spojku… … a bum. Kurva!! Napálil jsem to přímo do brány. V horním okně jednoho z domů se rozsvítilo světlo. Rychle pryč! Jestli mě tu chytnou bude to drahé a přijdu o řidičák. Zpátečka, tentokrát dobře. Plyn, zapištění pneumatik a ať už jsem pryč…
Domů jsem dojel kolem půl páté. Osprchoval jsem se, najedl a teď se chystám jít spát. Co to zase je? Někdo zvoní. Je pět ráno, kdo to může být? Jsem dost zvědavý a tak jdu otevřít. Stojí tam dva policajti a netváří se zrovna přívětivě. Jeden je vyšší a ten druhý vypadá tak nějak obyčejně. Mluví ten vyšší.
„Dobrý den, policie.“
„Spíš ráno. Co chcete?“
„Jste majitelem červené felicie 1B0 2351?“
„Ano, co má být“
„Dnes kolem čtvrté jste naboural do brány před nádražím v Kyjově a pak jste ujel. Je to tak?“
„Není. Byl jsem doma“. Jak to může vědět. Nikdo tam nebyl a hned jsem ujel.
„Pane Nováku víme, že jste to byl vy“
„Já to nebyl“ trvám si na svém.
„Ale byl, viděli vás!“ Už je mě to jasné to musel být někdo z toho okna nahoře. Zmrd.
„To bych chtěl vědět kdo. A teď byste už mohli jít“ začínám být naštvaný a tento rozhovor mě není zrovna příjemný. Je na čase rychle to ukončit.
„Nemohli. Máme tu něco co je vaše.“ Vidím jak ten druhý policajt, který to teď mlčel vytahuje ruku zpoza zad a drží v ní… To není možné. On drží v ruce moji espézetku. Zírám na ně jak na zjevení. Musela tam zůstat když jsem to napálil to té brány. Všechno se seběhlo tak rychle, že jsem si toho ani nevšiml. Policajti teď mají úsměv od ucha k uchu, ale mě moc do smíchu není.
„Proč jste ujel pane Nováku“ ozval se znovu ten vyšší policajt.
„Já, já no já nevím“ už si vůbec nejsem jistý a oni to vědí. Karta se otočila.
„Foukněte nám sem pane“ natahuje ke mně ruku ten druhý policajt. To je poprvé co promluvil. Má takový hluboký hlas jako nějaký dědeček z pohádky. Toto je ale dost blbá pohádka, aspoň pro mě určitě. Dýchám, ale je mě jasné jak to dopadne. Ještě před hodinou jsem pil, takže musím něco nadýchat. A je to tam, necelé promile.
„Ale, ale co to tu máme“ říká samolibě policajt-dědeček
„To bude pokuta“ teď se přidal ten druhý.
Už jsem se nezmohl ani na slovo. Zaplatil jsem pokutu a šel spát. Dneska toho bylo tak akorát dost.
Jak jsem se později dozvěděl nechal jsem tam tehdy celý nárazník. Nevšiml jsem si toho a klidně jsem odjel. Policejní hlídka, kterou přivolal nějaký dědek, dorazila na místo a našla tam ten můj nárazník i s espézetkou. Pak si podle čísla dohledali moji adresu a dojeli na návštěvu…