Nový život!

„Prosím?“ vyštěknu nervózně do sluchátka, když telefon vyzvání alespoň půl hodiny. Nic, odpověď žádná.
„Jděte si otravovat někoho jiného!“ zavrčím a s telefonem seknu a stůl. Tyhle vtipálky vážně miluju a nejvíc, když zaspím a do práce se musím vypravit na poslední chvíli. Šéf mě zabije pokud zjistí, že jsem přišel pozdě zrovna v den, kdy je uzávěrka. A to já ještě ani netuším, který článek - z těch nejmíň padesáti – vyberu a nechám otisknout do svý rubriky. Sakra, kde jsou ty boty?
Jako blesk proletím chodbou a zastavím až v kanceláři. Udýchaně padnu do židle a spatřím na stole tu hromadu návrhů. Čeká mě hodně práce!
Bez vyzvání vtrhne do kanceláře Berenc. Ten chlap vážně nemá vychování. Už jsem mu chtěl začít dělat kázaní, když vyhrkl: „Šéf tě čeká za patnáct minut v restauraci naproti. Chce s tebou něco projednat.“ Koukám na něj jako na zjevení a jen v duchu hádám, co znamená ten jeho falešný úsměv.
„Co projednat?“
„Nejsem věštec, ale máš sebou vzít ten článek, co se dnes otiskne.“ Zasadí mi další bodnou ránu a začne couvat ze dveří.
„Patnáct minut!“ otočí se a s úšklebkem zmizí. Ještě chvíli přemýšlím jestli si mám sundat botu a hodit jí po něm, ale včas mi dojde, že mám málo času už i bez zavazování tkaniček a bos jít nemůžu. No bezva! Zase klesnu do židle. Nejen, že jsem stačil přečíst asi jen tři práce, ale navíc ani jedna z nich nebyla dost dobrá. Jsem totálně vyřízený! Můžu se začít loučit s pěknou, pohodlnou kanceláří, tutově dostanu padáka. Ale na druhou stranu: proč by mě šéf volal do tak luxusní restaurace, kdyby mě chtěl vyhodit? Na to by přece úplně stačila jeho kancelář, maximálně nějaký odepsaný bufet. To je jedno. Teď mám patnácti minutový shon. V rychlosti pročtu pár dalších prací, než mi konečně jedna padne do oka. Seberu článek ze stolu a uháním z kanceláře.
Před vchodem do restaurace zpomalím a pokusím se trochu upravit. Rychle očima prohlédnu pár stolků, než zahlédnu svého nadřízeného. Sedí si na rohové sedačce se skleničkou vína před sebou.
„Dobrý den!“ pokusím se o úsměv a pan Hopkins mi jen pokyne hlavou, abych se posadil naproti jemu.
„Tušíte proč jste tu?“ zeptá se ostře, jak je u něho zvykem.
„Chcete mě povýšit?“ tipnu žertem, ale v ten okamžik poznám, že to byla blbost. Pohled, který mi daroval, snad do smrti nezapomenu!
„Promiňte, netuším!“ odpovím již vážně a přemýšlím, jestli se tenhle chlap někdy směje.
„Ukažte mi ten váš článek.“ Vložím mu do ruky, co chtěl a pan Hopkins k článku sklopí oči. Nervózně se rozhlížím po restauraci. Vůbec nevím, jak se chovat a když ke mně přijde číšník s nápojovým lístkem, s díky ho odmítnu, i když mám v krku jako na poušti.
„To je docela dobré!“ zavrčí Hopkins a dál se článku nevěnuje. Nechá ho vedle sebe na sedačce.
„Děkuji!“ řeknu nesměle a raději se na svého spolustolovníka nepodívám. Alespoň, že jsem nevybral šílenou práci, kterou by dopodrobna zkritizoval.
„Takže teď k věci! Jste velmi dobrý novinář a já si vás vážím, ale nastal tu problém.“ Odmlčel se. Došlo mi, že čeká na moje vyjádření, ale já netušil, co chce slyšet.
„Problém?“ vykoktal jsem a podle jeho tváře poznal, že to tedy rozhodně slyšet nechtěl.
„Zdá se mi, že vám chybí něco, co dobrý novinář mít musí!“ zase ticho! Proč to dělá? Nemůže to prostě říct najednou?
„A o co jde přesně?“ zase trefa vedle. Nejspíš čeká, že se přiznám, ale nemám tušení k čemu.
„Nejste dochvilný. Chodíte si do práce, kdy se vám zachce a vaše pracovní doba vám absolutně nic neříká! Pan Berenc byl tak laskav a upozornil mě na to!“ Ten mizera! Já vždycky tušil, že chce moje místo, ale že až tak moc … Alespoň už vím, co znamenal ten jeho škleb!
„Já, no je pravda, že jsem párkrát přišel pozdě, ale nebylo to o dýl jak deset minut! Pane Hopkinsi, ta práce pro mě strašně moc znamená. Potřebuju to místo! Já se polepším!“ koktám jako mimino a začínám se potit.
„Kromě pozdních příchodů jsou tu i další věci. Pan Berenc mi o vás sdělil i jiné informace, které prostě nemůžu jen tak překročit! Jste propuštěn!“
„Všechno si vymyslel! Nakecal vám samý blbosti. Ten chlap mě nenávidí a chce moje místo!“
„Uklidněte se a posaďte zpět!“ řekl tiše, ale ostře a mně až v tuhle chvíli došlo, že stojím a křičím na celou restauraci. Zraky všech lidí teď byly na mně. V klidu jsem si sedl.
„Na hodinu!“ řekl dvě slova, které mi v okamžiku zničily život!
„Cože? Vy mě opravdu …?“ pokouším se říct přiškrceným hlasem, ale pan Hopkána mě přeruší: „na shledanou!“
„Já … dejte mi ještě šanci!“ zaprosím, ale on mi jen rukou ukáže dveře, jako bych byl v jeho kanceláři. Nezbývá mi tedy než odejít!
Tak teď se půjdu zařadit do tý dlouhý fronty, která se vytvořila a stále tvoří před úřadem práce. Kruci! Co tomu řekne Andrea až se vrátí ze služebky v Řecku? Jazyk se mi lepí na patro a do očí se žene něco, co snad nikdy v životě. Slzy! Co teď budu dělat? Ta práce byla celý můj život, nechci jí ztratit! Nevěnuji pozornost okolí, nemám ani tušení kam a kudy jdu. Očima pečlivě studuji zem a donutí mě je zvednout až pronikavý výkřik nějaké ženy a vzápětí i troubení klaksonu. Poslední, co vnímám je auto, náraz a pak už jen černočerná tma!
Proberu se až v nemocnici. Zmateně a s námahou otevřu oči. Od ruky mi vede spousta hadiček a i pod nosem cítím neznámý předmět. Všude kolem přístroje a ticho, šílený mučivý ticho! Hlavou mi projede tupá bolest a pokračuje do celého těla. Jsem strašně unavený a nedokážu ani pootočit hlavu.
„Andreo!“ zasípu, když jí spatřím vedle sebe na židli. Je to jako sen.
„Jsi vzhůru!“ vypískne vesele a chvíli mám dojem, že mě chce obejmout. Zatracený přístroje!
„Vrátila ses dřív.“ Řeknu překvapeně, protože měla být ještě týden v Řecku. Nebo jsem tak dlouho spal?
„Všechno jsem zrušila, když mi zavolali, že tu ležíš v bezvědomí, protože tě srazilo auto. Vrátila jsem se hned!“ stiskla mi ruku - silně! S touhle větou se mi před oči vrátil obraz toho dne. Já uprostřed silnice, vyděšená tvář cizí ženy a modré nákladní auto, které roubilo o sto šest. Bohužel se mi vrátil i pan Hopkins. Jeho slova se prodrala skrz tucho a zněla mi v uších jako kletba. Viděl jsem i ten úlisný obličej toho parchanta, co mi zničil kariéru. Teď určitě sedí na mojí židli a je na svoje lži náležitě pyšný.
„Co mi je?“ zeptal jsem se jen proto, abych myslel na něco jiného.
„Měl jsi štěstí, že tě přivezli tak brzy. Prý stačila chvilka a …“ odvrátím hlavu a Andrea nepokračuje. Jsem jí za to vděčný.
„Přišel jsem o práci.“ Řeknu jí a stále nepohlídnu do očí.
„Já vím, ale seženeš hravě jinou! Ty ano! Hlavně že budeš v pořádku.“ Má pravdu. I přes to, že jsem bez práce a na přístrojích, jsem žil. Jsem s Andreou, ženou, kterou bych nevyměnil za nic na světě. Práce se sežene, jakmile mě pustí z nemocnice! Asi mě vážně potkalo štěstí, protože jsem dostal šanci žít novým životem. A tentokrát, ho už nepromarním!