Jiná noc!

K čertu! To byl zase den. Proč já jsem tak neuvěřitelně pitomá? Vždycky se nechám Martinem ukecat a udělám něco, co vůbec nechci! Mohlo mi dojít, že za pozváním na diskotéku nebude nic jiného, než jen jeho plán jak mě zase ponížit. Naletím vždycky! Tentokrát mě pozval pod záminkou usmíření a byl vážně přesvědčivý. No a nakonec na mě přede všema vytahal veškerou špínu, snad i věci, které jsem v životě neudělala! Vydržela jsem ty jeho řeči a pohrdavý úsměvy snášet asi jen patnáct minut a pak už jsem prostě musela odejít. Zbaběle zdrhnout, protože se mu nedokážu postavit! Všichni mě nechali v pohodě odejít a nenašel se ani jeden člověk, který by mě zkusil zastavit. Jo, jeden vlastně jo. Kluk v růžovým tričku na mě vyhrknul: „Hele, kam chceš chodit o půlnoci?“ Odpovědí mu byl jen vyčítavý pohled ostatních … i Martinův.
No a teď skoro v jednu ráno bloudím ulicemi a nevím kam jít. Rodičům jsem řekla, že přespím u kamarádky, protože Martin sliboval, že jeden jeho kámoš má k dispozici dům, a proto z diskotéky půjdeme pokračovat k němu. Takže mým dnešním noclehem se nejspíš stane nějaká lavička v parku. Budu spát po boku bezdomovců a opilců, které jejich manželky odmítli pustit na noc domů, protože v hospodě do sebe klopili jedno pivo za druhým.
Po další půl hodině chůze mám dojem, že noc rozhodně nemůžu přežít. Chvíli si pohrávám s myšlenkou jít vážně spát ke kamarádce, ale pak mi dojde, že jela na víkend pryč. Další plán jít prostě domů mi krachne v okamžiku, kdy zjistím, že nemám klíče. Rodiče budit nebudu. Přemluvím sama sebe, že taková noc strávená pod širákem může být vlastně úžasně dobrodružná. Až teď na mě padla nesmírná únava. Nechce se mi ulehnout na ztrouchnivělou lavičku, kde snad nocuje všechen hmyz světa. Ovšem správný dobrodruh si nevybírá. Tak jo! Do parku je to sotva pět minut a nepohodlných laviček tam bude určitě dost.
Když jsem vcházela do parku mírně se mi zvedl žaludek. Ta atmosféra v jednu ráno se ani trochu nepodobala romantice v poledne. Minula jsem tři lavičky, z toho pod jednou do deky zabaleného chlapa. Stejně neusnu, i kdybych tisíckrát chtěla. Jo, jedna volná lavička by tu byla. Okamžitě se mi při pohledu na ní rozpadne iluze nadšeného dobrodruha jak domeček z karet a vystřídá jí představa zoufalce. Jo, to jsem!
„Hej, Veroniko!“ zavolá na mě někdo v okamžiku, kdy seberu svojí odvahu a chystám se sednout.
„Co ty tu chceš?“ vyštěknu, když se mi do zorného úhlu dostane Martin.
„Celou dobu jdu za tebou. Že mě dovedeš až sem jsem nečekal!“
„Kam chodím je moje věc?“
„Slíbil jsem ti nocleh a dodržím to! Pojď!“
„Díky, nechci! Do další sviňárny se zatáhnou nenechám! Jestli mi chceš udělat radost, tak se otoč a vypadni!“ měla jsem ho plný zuby!
„Asi jsem to dneska přehnal.“
„Asi? Nakecal si toho dost, jak dlouho sis to vymejšlel? Vypadni!“ zařvala jsem a čekala, že třeba odejde a dá mi pokoj. Ve skutečnosti jsem nechtěla, aby šel pryč a nechal mě samotnou napospas tomu všemu.
Stáli jsme naproti sobě asi pět minut, když konečně řekl: „Veru, já … promiň!“ spíš vykoktal a natáhl ke mně ruku. Váhala jsem, ale stačil jediný pohled na lavičku a ruku jsem stiskla. Chytl mě a trhl. Doslova na sebe povalil. Stál a měl mě v náručí … nemohla jsem se bránit. A ani jsem nechtěla. Najednou jsem se cítila v bezpečí.
„Pusť mě!“ řekla jsem tiše, ale nic. Pak mě políbil, ale tak surově a majetnicky. Začala jsem se cukat a snažila se dostat z jeho sevření. Když se mi pokusil rukou zajet pod tričko, vykřikla jsem a začala se cukat o dost víc.
„Nebraň se! Vím, že mě chceš! Dlouho se mnou koketuješ, tak se teď nebraň!“ zařval víc jak já a znovu se ke mně sklonil. Sebrala jsem v sobě všechnu sílu, uvolnila si ruku a vlepila mu facku. Chvíli na mě zíral, ale pak do mě strčil a já přistála na lavičce. Praštila jsem se do nosu, z kterého mi okamžitě začal týct krev. Zase mě zvedl a podíval se na mě. Najednou to byl někdo jiný …
Nemohla jsem ani přemýšlet, jak se bránit. V hlavě jsem měla jen bolest a krev. Mozek si snad odešel dát dvacet. Martin mě k sobě přitiskl a já začala volat o pomoc. Dal mi ruku před pusu a pro jistotu přidal i celkem ostrou výhrůžku. Kousla jsem ho, kopla do citlivého místa a utíkala.
Běžela jsem dlouho než jsem se odvážila zpomalit, po chvíli zastavit úplně. Od parku jsem byla dostatečně daleko. Stála jsem na chodníku a na silnice vedle svištělo jedno auto za druhým. Postávala jsem tam do doby, než přede mnou jedno zastavilo. Vyděšeně jsem se dívala dovnitř a pozorovala okénko, které mířilo dolů. Vyklonil se z něj oplzlý obličej nějakého týpka, který měl v puse cigaretu a ve tváři výraz největšího borce.
„Za kolik?“ vyhrkl a hodil mě tím zpět do beznadějné situace. Zase jsem se rozeběhla.
Zastavila jsem a bezvládně padla k zemi. Do očí mi vhrkly slzy. Neudržela jsem se a rozbrečela na celý kolo. Uvědomila jsem si, že ležím ve dvě ráno uprostřed chodníku. S obličejem od krve a slušně umazaný sukni a tričku. Popadla mě snad ještě větší bezmoc. Rozhodla jsem se sebrat! Pomalu jsem vstala a vykročila domů. Je mi jedno, co se stane, ale chci být doma! Hned teď!