Kde není Bůh, je vše dovoleno- Láska až za hrob?

Další ráno, další bezesná noc. „Jak dlouho myslíš, že to vydrží? Dávky pořád zvyšuje.“ „Nevím, nebýt její anděl strážný, tak už jsem ji dávno odepsal.“ „Je dost silná, nemyslíš? Myslíš, že se na nás alespoň jednou podívá?“ „ Kdo ví, třeba se ta nešťastná dívka jednou pokloní před křížem. Kdo ví, třeba jednou najde lásku v Bohu a ne jen v kokainu. Proč si myslí, že ji nevidí v té zapadlé uličce v New Yorku schoulenou pod kontejnerem na plasty? Proč jen nedodělala školu? Vždyť byla tak chytrá a talentovaná. Já vím, že krásně tančila a zpívala. Jak je možné, že její hlas teď připomíná zvuk rozvrzané židle, na které se houpe nepozorný žák?“ „Její rodiče ji prostě nedokázali ochránit, tak jako to nedokázala spousta rodičů v tomhle zatraceném městě.“

Jane, osmnáctiletá dívka žijící v New Yorku, má úspěšného a bohatého otce, hodnou matku a psa Boba. Tak proč není šťastná? Tak proč si bere deset dávek denně? Její příběh začal v malém městečku nedaleko San Francisca. Už jako malá měla neuvěřitelný hudební a pohybový talent a ráda tančila. Někdy se celý den jen točila a zpívala si. Její otec vlastnil pohřební službu a matka byla právnička. Jane měla skvělé kamarády - a to samé kluky. Nejraději měla malého arabského chlapce Ahmeda. Byli nerozluční. A jak šel čas, tak dospívali a trávili spolu až mnoho volného času. Když jim bylo třináct, začali spolu chodit. Ahmed byl slušný a její rodiče ho měli rádi. Jednou však přišel k Ahmedovi domů policista a zatkl jeho matku i otce. Janina matka se snažila dokázat jejich nevinu, ale nepodařilo se to. Byli obviněni z přípravy teroristického útoku a popraveni. Ahmed byl vyhoštěn do své země, kde žil zbytek jeho rodiny. Janina matka byla od té doby bez práce a s ostudou, kterou už ji nikdo nikdy nechtěl odpárat. Jane, její matka a její otec byli donuceni odjet do New Yorku a začít vše znovu. Jo, New York, tam je hodně vražd a nevysvětlených úmrtí. Janin otec tak rozhodně nebyl bez práce a Janina matka měla hodně případů. Pro svou dceru si mohli dovolit tu nejlepší školu, a tak Jane nastoupila v patnácti letech na taneční a hudební školu, z které bylo, jak známo, nemálo hvězd show-bussinesu. Vše by bylo v pořádku, kdyby pořád nemyslela na Ahmeda. Dřela každý den v tanečním sále a dřela každý den u klavíru. Jenom aby ji už nesvírala ta nesnesitelná bolest u srdce.
Jednoho dne jí přišel dopis a stálo v něm: „Má drahá Jane, moje vzdálená lásko. Kde jsi? Kde jsi, když na tebe myslím a brečím do polštáře v téhle zemi? Kde jsi? Proč nejsi se mnou, když naše dvě země jsou znepřátelené? Nevím, jestli tenhle dopis budeš někdy číst, nevím, jestli se cestou k tobě neztratí. Miluji tě. Navždy tvůj Ahmed.“ Jane tenkrát přísahala, že ho chce za každou cenu mít blízko sebe i kdyby už oba byli mrtví a nemohli si pohlédnout do očí. Jak to tak bývá, tak se její bolest, ač na první pohled zanedbatelná a dětinská, stala tak strašnou, že začala brát drogy.

„Vidíš, tak teď tady spolu sedíme a koukáme na naše dva svěřence. Proč se museli dočkat tak strašného osudu?“ „Na přání musíš být opatrný, anděli. Nemohli jsme jim více pomoci. Už bude brzy konec a oni se setkají, už za chvíli bude třičtvtě na devět.“

Tu cestu málem nepřežil. Ahmed letěl z Ameriky do své rodné země. Nikdy nezapomene na tu chvíli kdy mu mávala jeho milovaná na letišti. „Aláh mě vede na mé cestě a pomáhá mi“, myslel si. Nevěděl, jak bude vypadat jeho země, už si ji nepamatoval. Rodiče mu vždy vyprávěli, že tam je Aláh všudypřítomný a ne jen v jeho srdci. Chudák nemohl tušit co ho čeká, jen věřil, věřil, že vše dopadne dobře. První dojem měl dobrý, když pro něj přišla teta Yalabina. Druhý den mu však dali do ruky zbraň a řekli „to je teď tvá škola, to je tvůj život, tvá povinnost, uč se a zemři pro Aláha, neboť on tě jedině tak bude milovat, pomsti svoji rodinu.“ Ahmed cvičil střelbu, běh i jízdu na koni.
Jednoho dne večer, kdy se konala slavnost na rozloučení s muži, kteří šli do boje, psal Ahmed Jane svůj dopis a doufal, že po něm nebudou chtít, aby tam také šel. Ten samý večer si ho Yalabina zavolala a řekla „ Dnes jsi dospělý. Vyber si ženu a využij toho, že Aláh si tvé služby ještě nežádá a pij a vesel se.“ Tu noc se kolem jejich domu začali sbíhat lidé a zpívali a tančili. Nenáviděl to. Ta hořká chuť povinnosti, ta hořká chuť limonády s alkoholem, ta hořká chuť kterou cítil vždy, když před ním nějaká dívka tančila - nebyla to Jane, ta sladká, jemná a půvabná Jane. Dívčí boky se před ním zmítaly v jakémsi zvláštním rytmu a on cítil, jak ho to uspává. Nebo ho uspávalo pití? To nevěděl. Při změně rytmu sebou vždy škubl jako by chtěl tančit, ale byly to jen svaly, které se ještě snažily zabránit spánku. Dívka před ním se zrovna točila a prudce zvedala své boky v rytmu harémového tance. Když skončila, Ahmed už spal. Spal tak tvrdě, že ho ani bubeníci plácající do obřích bubnů nevzbudili. Když se ráno vzbudil zjistil, že je na cestě kamsi. Nevěděl, kdy a kam dojede, nevěděl, jestli se někdy vrátí, nevěděl, jestli je to trest nebo štěstí. Když ho konečně pustili ven z nákladního prostoru auta, zjistil, že je v Evropě. Vždy se sem toužil podívat s rodiči. Zatracení Američani! Proč mu je vzali? Řidiče auta, které ho přivezlo, neznal. Byl překvapený, když mu řekl „Tady teď budeš žít, učit se a až se pro tebe vrátím, poznáš, že tě Aláh potřebuje a volá. Neboj, dozvíš se kam a proč.“ Trvalo půl roku, než Ahmeda naučili vše, co potřeboval vědět. Dokonce ho někdo přihlásil do leteckého kroužku, kde se brzy naučil pilotovat malé letadlo. Za nějaký čas za ním zase přišel ten řidič a zeptal se: „Už jsi připraven? Aláh si tě žádá.“ „ A na co mám být připraven?“ chtěl vědět Ahmed. „No, připraven unést to letadlo, co dnes letí do New Yorku“ šokoval ho muž. Ahmed byl jako kdyby mu někdo zatloukl hřebík do srdce. Co mohl dělat? Zabijí ho když nepůjde. Proč by ale neměl jít? Dostane se do New Yorku, pojede za Jane. Ale co když ho v letadle zabijí, nebo pak zavřou? Nevěděl co má dělat, nevěděl jak se unáší letadlo. Sebral všechnu odvahu a odjel na letiště. Už tu byl zase ten řidič a strkal mu do ruky papír s instrukcemi. Takový docela malý papírek, mohlo tam být tak pět vět. Ahmed už se nestačil vrátit, už nestačil couvnout a musel nastoupit. Jeho život byl vždy jeden velký otazník, ale dnes věděl že zemře ať to dopadne jakkoliv. Věděl, že ho sleduje hodně očí a že některé dohlížejí na to aby si to nerozmyslel. V letadle se k němu připojil starší muž, který měl zajistit aby na poslední chvíli necouvl, a v nejhorším to dokonat za něj. Letadlo bylo nad oceánem - Ahmed musel do kabiny pilota, musel převzít řízení. Starší muž zastřelil piloty a pár lidí, kteří kladli odpor. Ahmedovi bušilo srdce. „Neuvidím tě, Jane. Pomstím vás tati a půjdu za vámi mami. Vidím ty dva mrakodrapy, vidím to vycházející slunce nad obzorem, vidím ty malá okénka ve kterých se odráží letadlo, vidím to letadlo a musím se s ním, srazit abych uspěl. Tolik lidí zemře. Ne Jane, já to takhle nechtěl!“

„Už jsou spolu. Tak co? Splnil jsem jim přání?!“ „Nemohl jsi vědět, že se nepokloní v nouzi Bohu. Stačilo tak málo, ale oni byli slepí. Stačilo šlápnout o kousínek jinam a budoucnost by byla jiná.“ „Nevěříš na osud, anděli?“ „Věřím a od začátku jsem věděl, že to tak dopadne. Nemůžeme je přece celý život vést za ruku jako rodiče malé děti do školky. Pomůžeme jim a ukážeme cestu, ale jít s nimi nemůžeme.“
Proč jen si mysleli, že je Bůh nevidí? On je viděl, ale oni byli slepí.

Předsudky vůči různým náboženstvím přetrvávají dodnes. Otázka je : Proč?
Už za Římského císaře Nera byli pronásledováni křesťané. Za jeho vlády byli křesťané vražděni jen kvůli tehdejším předsudkům. Stejné to bylo před druhou světovou válkou pro Židy. Tehdy byli Židé napadáni a podezříváni z vraždění mladých dívek, promlouvání s ďáblem a z jiných nesmyslných věcí. Při druhé světové válce tato nenávist vůči Židům vyvrcholila. Tisíce z nich byli vyvražděni.
V dnešní době je hlavním tématem „nenávist vůči muslimům“. Každý muslim je terorista bez morálních zásad, blázen a nenávistný člověk – to jsou jen některé výkřiky lidí, kteří se drží fanatického davu. Ti lidé nevidí, že oni jsou na tom špatně a ne nějaký muslim, který věří ve svého boha a ve svou víru v něj. Proč si všichni myslí, že zrovna oni věří v to správné? Proč si nikdo nepřipustí více možností? Lidé by neměli být rozděleni do skupin, které se navzájem nenávidí a vraždí. Myslím, že člověk by se neměl držet názorů ostatních, i když to je těžké, protože člověk jako dítě byl nějak vychován a něčí názory jsou mu vštěpovány od malinka. Vlastní rozum a svědomí by měli člověka vést, a jestli je zrovna ten jejich bůh opravdový, měl by jim pomoci poznat to správné. A když tohle všichni udělají, dojdou k podobným názorům a bude se jim žít lépe a v lepší souhře. Bohužel nikdy nikdo neuzná svou chybu, a tak bude nenávist ve světě pokračovat, lidé se nedohodnou, vraždění bude pokračovat a každý si to bude vykládat jako správnou věc.
Je dovoleno muslimům hřešit proti křesťanskému Bohu? Je možné aby křesťané porušovali zákony muslimů? Pořád stejné otázky. Proč se všichni neřídí stejnými morálními zákony?