Hořkých šestnáct

Jedna, dvě, tři, čtyři, pět, cos to, Janku, cos to sněd....
Čísla jako by ti pobíhala po bílém papíře a kroutila se jako zmije, už pomalu nerozeznáš odmocninu od rovnítka.
...brambory, pečený....
Držíš se tužky jako záchranného kruhu a vyjeveně koukáš na zadání písemky, jako kdyby se před tebou naprosto nečekaně zjevilo kouzlem.
Křup!!
Jako propíchnutý tím zvukem sebou trhneš na židli a udiveně koukáš na dvě strakaté třísky, které bývaly tužkou.
Zřejmě sis neuvědomil, že ji tiskneš příliš pevně, a tak se tužka rozlomila vejpůl.
Smůla.
Zavřeš oči a poslepu otočíš papír zadáním dolů, aby ses nemusel dívat na moře příkladů, které by se ti za normálních okolností zdály docela jednoduché, nyní ti však dělá neuvěřitelný problém byť jen rozlišit čtyřku od pětky.
Ne, nejsi opilý ani zfetovaný, jen trochu....mimo? Ano, to bude ten nejlepší výraz, kterým by se dal popsat tvůj stav.
Mimo sebe a mimo tenhle svět.
To se zvládne, opakuješ si v duchu. Nenervi se. Teď otoč zadání a dej se do práce.
Jenomže se nic neděje, ruka ti stále leží nehybně na desce lavice.
Otoč to zasraný zadání, do hajzlu....!
Ale svaly v paži nereagují a odmítají vzít do ruky pero.
Zhluboka se nadechneš a chystáš se učinit druhý pokus, když v tom zazvoní a odporní slizcí šplhouni začnou aktivně sbírat písemky a odkládat je na učitelský stůl.
Když jeden z tvých spolužáků, takový mazánek s přitepleným hlasem a mastným hárem ulízaným dozadu, vezme tvůj test do rukou a uvidí jen prázdný bílý prostor na papíře, ušklíbne se a zase odplachtí pryč.
Vidíš to? Jsi po kolena ve sračkách, pomyslíš si, znechucený sám sebou. Tak už se konečně prober, sakra!!
Vždycky jsi k sobě hovořil tónem plným opovržení, používal ostrá slova., ale ne že by ti to dělalo dobře, nikdy jsi netrpěl výraznými sebeponižujícími nebo maniakálními sklony.
Ale brzo se u tebe takové slony začnou skutečně projevovat.
Je ti šestnáct, to je věk, kdy už víš, co je pro tebe dobré, a rozhoduješ se více- méně sám.
Jsi kluk v postpubertálním věku, elegantně proplouváš z ročníku do ročníku s ucházejícím prospěchem, máš dostatečné mnoství značkového oblečení, doma svůj vlastní pokoj oblepený plakáty Christiny Aguilery a obrovské množství cédéček, úhledně srovnaných na poličce.
V podstatě ti nic nechybí a žiješ si poměrně v pohodě...ale pak přijde rána.
Představ si, že tě máma pošle za tátou, který se před několika hodinami odebral se dvěma vychlazenými lahváči do garáže s tím, že jde umýt svoje milované auto, a řekl mu, že oběd je na stole.
A tak jdeš s lehkostí po cestičce, kterou chodíš už šestnáct let, občas si poskočíš, nic tě netíží, je přece krásná slunečná neděle, ptáčci zpívají a kytky smrděj.....
Jaké je to však překvapení, když zjistíš, že kovové dvěře, které otec poměrně nedávno natřel červenohnědou barvou, jsou zamčené zevnitř?
Tvůj táta je určite uvnitř.
Odemkneš si a rozevřeš dveře dokořán.
Vaše rodinné auto je uvnitř, jenomže vůbec není umyté a nablýskané, vypadá úplně stejně jako včera, když ho otec předchozího dne zaparkoval, špinavé a zapráskané od zaschlého bláta.
Navíc jsou z tobě naprosto nepochopitelného důvodu dveře kufru přelepené hnědou lepicí páskou.
V tom tě do nosu udeří odporný štiplavý pach a oči ti sklouznou k šedivé hadici, která netečně trčí z kufru a ze které všechen ten puch pochází.
V té chvíli ti nic nedochází, jenom přiblble hledíš na tu pitomou hadici, a myšlenky se ti honí hlavou neuvěřitelnou rychlostí.
Kde je táta?!
Ha!
Již prošedivělá hlava se opírá o opěrku předního sedadla.
Odkudsi se ozývá hudba. To hraje rádio, určitě ta jeho oblíbená stanice, kterou ty absolutně nesnášíš.
A tak se prodereš přes hromadu haraburdí dopředu, otevřeš dveře na straně spolujezdce a chystáš se tátovi říct, že se na něj čeká s obědem, když v tom jeho ruka sklouzne z klína podél těla a zůstane tam nehybně ležet jako veliký bílý pavouk.
Motor jemně vrčí a tobě ve zlomku sekundy dojde, odkud se bere všechen ten smrad.
A taky co je to vlastně s tátou....
A dál?
Dál si pamatuješ jen tři věci.
Hysterie. Houkající sanitka. Pach plynu.
A potom je několik dní hrobové ticho, v bytě je mrtvo a zdá se ti obrovský, ačkoli v něm trpíš záchvaty klaustrofobie.
Všichni sousedi se tváří nesmírně soucitně a přejí ti upřímnou soustrast, ale ty vlastně ani netušíš, co se okolo tebe děje.
Všichni chtějí vědět proč.
PROČ si otec dvou dětí a dobrý manžel jednoho dne jen tak pustí plyn?
Nikdo si na to nedokáže odpovědět, důvody znal jen on sám.
Ale ať je to jakkoli smutné, v ulici za rohem vůbec nikdo netuší, že v tom malém zeleném domečku u silnice si někdo dobrovolně vzal život.
A tohle je teď tvůj příběh.
Jmenuješ se John Grimm, ale to není důležité.
Je ti teprve šestnáct, do hajzlu, a jediné, co potřebuješ vědět, je, že se z tebe stal mrňavý bezcenný sráč.