Růže z maglonie

Růže z maglonie

Jedu vlakem tedy spíš dobytčákem na Sázavu.
Mašina se zvolna sune krajinou supí dýmá.
Kola klapou v rytmu pražců.
Sedím na dřevěné lavici spolu s trempy.
Mají maskáče mluví sprostě a pijí rum.
Alespoň něco se mi na nich líbí.
Přichází průvodce a tuším obvyklý průšvih.
Lístek mají jen ti poctiví u nás si jej tedy zakupují všichni, až když musí.
Druhá to věc co je se mnou společná.
Z toho plyne, že člověk nemá dát na první dojem.
Jeden z trempíků stahuje okno a obhlíží krajinu.
Po chvilce nabažení zvrací.
Není sám kdo z okna vyhlížel.
Ten co vyhlížel už nevyhlíží neboť obdržel to co trempík odložil.
Prstem škrábe hněte oční krajinu.
Oči jdou mu do ruda za trempem se vydává průvodčí ho udává.
Vlak stojí na mezi, kdeže jsi?
Vystup si.
Já nikam nepůjdu. To ty jdi.
Chvíle váhání a opět hvizd píšťalky zvednutá plácačka a jede se.
Nemám peníze a ani co dělat tak jdu za průvodčí.
Nabízím ji růže co jsem utrhl na mezi.
Je celá bez sebe.
Blůzu, kleště odkládá a mě se takto předkládá.
Neváhám a hledám růže květ.
Vidím celý svět.
Vlak si táhle zahouká tunelem se protlouká.
Za tunelem strom se sklátil přes cestu.
Vlakové spřežení se řítí přes tu překážku.
Strojvůdce větev sklátila a z mašiny jej shodila.
My teď jedem na páru v kom áru.
Háló, tady meziměsto? Kdo tam?!
Van Dam