Známá tvář

„Makej makej!“, dvě slova, na které jsem byla docela alergická. Ale co jsem čekala? Bylo osm večer a můj volejbalový trénink se chýlil ke konci. Byla jsem úplně mrtvá. Chystali jsme se do sprch, když nás Marek zastavil. Marek je náš trenér, 30letý skvělý chlap. „Potřebuju s váma mluvit holky. Máte chvilku?“ Sedly jsme si a čekaly, co tak důležitého nám potřebuje sdělit. „Dneska jsem tady s váma byl naposled. Nastala situace, která se musela nutně řešit. Bohužel to znamená, že od vás musím odejít. Věřte mi, že tohle je pro mě jedna z nejtěžších věcí, které jsem kdy musel udělat!“, řekl Marek zlomeným hlasem.
Najednou jsem se cítila strašně. Marek pro mě moc znamenal, nejenom jako trenér. Když k nám před dvěma lety přišel, něco mě na něm uchvátilo. Ne ani tak vzhled jako spíš povaha. Když kdokoli cokoli potřeboval, byl tady. Nevím jestli jsem do něho byla zamilovaná, ale spíše jsem v něm měla určitou jistotu. Tenkrát jsem byla na dně kvůli rodinným problémům a on byl jeden z mála, který se mi snažil pomoct. Nedokázala jsem se prostě smířit s tím, že musí odejít.
Bohužel se tak stalo. Uspořádali jsme velkou oslavu na rozloučenou, ale hodně to bolelo. Pořád nám všem vrtalo hlavou, co ho donutilo odejít. Muselo to být něco moc špatného, ale u toho jsme taky skončily.
Uplynul asi rok, o Markovi jsme toho moc nevěděly, s novým trenérem jsme docela válčily. Z týmu se vytratila pohoda, všechno se změnilo.
„Máme nového učitele tělocviku!“, přiběhla mi oznámit moje spolužačka. Nový učitel měl být náhradou za učitelku, která odcházela na mateřskou. Všechny moje spolužačky začaly řešit takové ty velice „podstatné“ věci typu: jak vypadá, snad se před ním neztrapním... Neříkám, že jsem nebyla zvědavá, jaký bude, ale tyhle věci mě opravdu netankovaly.
Před první hodinou s novým učitelem se všechny holky pečlivě připravovaly. Lesk na rty, tuny řasenky... a já jsem vypadala stručně řečeno jako buran. A s čistým svědomím můžu říct, že mi to absolutně nevadilo. Tělocvik jsem nikdy nebrala jako módní přehlídku a svůj postoj jsem nezměnila ani při představě nového tělocvikáře.
Když jsme přišly do tělocvičny, všechny do jednoho jsme ztuhly. Moje spolužačky pohledem na mladého, krásného učitele, já pohledem na důvěrně známou tvář. Když mě Marek uviděl, šlo vidět, že byl zaražený stejně jako já. Nakonec se z toho oklepal a řekl: „Zdravím, jsem Marek Köhler, váš nový tělocvikář. Doufám, že spolu budeme bez problémů vycházet. Jsem bývalý hráč a trenér volejbalu, tak doufám, že máte volejbal rády“, řekl a podíval se na mě. První hodina proběhla relativně klidně, šetřil nás. Nikdo kromě mě nevěděl, jaký tyran Marek umí být, v dobrém slova smyslu samozřejmě.
Holky si zbytek vyučování nepovídaly o ničem jiném než o dnešním tělocviku, respektive o Markovi. „Co si o něm myslíš Eli?“, zeptaly se mě. „Já...ehm co si o něm myslím?“, zopakovala jsem zaraženě otázku. „No myslím, že bude v pohodě!“, odpověděla jsem.
V následujících hodinách začal Marek ukazovat svou pravou tvář a holky postupně opouštělo jejich nadšení. Když jsme jednou hrály nečekaně volejbal, po jednom smeči jsem špatně došlápla a udělala si něco s kotníkem. Třídě jsem prokázala velkou laskavost, protože už měly pomalu ale jistě volejbalu plné zuby. Marek mi pomohl do jeho kabinetu. Sedla jsem si na židli a Marek mi jako zkušený trenér ošetřoval nohu. „Proč si tenkrát odešel?“, zeptala jsem se. „To je nadlouho!“, snažil se to zahrát do outu. „Hodina končí za 25 minut, času je dost. Nemyslíš si, že máme s holkama právo vědět, proč si nás tak najednou opustil?“. Vím, že to znělo značně sobecky, ale musela jsem se zeptat. „Dobře, řeknu ti to. Obvinili mě z něčeho absurdního, určitá osoba chtěla dosáhnout toho, abych z týmu vypadl.“, popisoval posmutněle. „Denisa?“, zeptala jsem se. Denisa byla, teda vlastně je moje spoluhráčka. Marka nenáviděla od doby, co k nám přišel. Vlastně si nepadla do oka s nikým z týmu. Jsme dobrá parta, ale Denisa se k nám nikdy nepřidala. Vždycky chtěla být něco výjimečného. Je nechutně bohatá a její tatínek nechutně zámožný. A přesně tohle nám dávala dennodenně najevo. „Jo, Denisa. Obvinila mě z toho, že jsem se jí pokusil znásilnit.“, řekl Marek téměř neslyšně. „Cože?“, zarazila jsem se. Věděla jsem, že je schopná mnoha věcí, ale tohle bych do ní opravdu neřekla. Nevěděla jsem, co mám říct. Kvůli Denise jsme přišly o nejlepšího trenéra, jakého jsme kdy měly a navíc takovým sviňáckým způsobem. Všechno ve mě v tu chvíli vřelo. Zapomněla jsem i na vymknutý kotník a rázně jsem se postavila. Bolest ale byla dost silná a proto jsem si radši znova sedla. „Nechtěl jsem tohle ventilovat. Nic jsem neudělal, ale bál jsem se, že mi nikdo věřit nebude. Denisa dosáhla svého. Vyšachovala mě ze hry a já jsem prostě v tu chvíli neměl sílu na obranu. Zachoval jsem se jako zbabělec a opustil vás.“, pokračoval. „Tohle nemůže být pravda, taková svině to přece nemůže být.“, řekla jsem a pomalu se zvedala. „Tohle jí jen tak neprojde. Zatím se měj a díky za všechno.“, řekla jsem a odešla.