Slepý...

„Mami? Proč má ten pán bílou hůl a černé brýle?“ ptá se holčička a koulí své nevinné modré oči na pána sedícího vedle mě.
„Pšt, Markétko!“ sykne maminka holčičky, „pán je slepý…“
Koutkem oka zahlédnu, jak se můj nevidomý soused pobaveně pousměje. Markétka se s odpovědí zjevně spokojí a začne koukat z okna.
V kupé sedí ještě jedna paní, asi třicet – pětatřicet let. Minisukně, tílko spíše odhaluje než skrývá, make-up perfektní, nehty dlouhé, pěstěné…tvář podmračená. Očima mapuje své okolí. Zastaví se pohledem na pánovi s bílou holí a pohrdavě odfrkne. Holčička přestane hledět z okna a zmateně se podívá na „načančanou paní“.
„Tam-dam.. stanice Všetatky. Rychlík číslo 719 ze směru Ústí nad Labem západ přijel na druhou kolej…“ Všichni mí spolujedoucí vystupují. Perfektně nastrojená dáma s podmračeným výrazem nadhodí kabelku značky Hugo, nervózně odežene mouchu, zašlápne stonožku co se jí náhodou připletla do cesty a robotím pochodem se vydá k východu. Pán s holí ji celkem jistým krokem následuje, ale najednou se zastaví, zhluboka nadechne, nastaví svou tvář slunci a polohlasně řekne – „Dneska je ale krásně…“
Jako poslední vystoupí malá Markétka s maminkou. Doprovází pohledem „dokonalou lady“ i pána s holí.
„Mami? A co to vlastně znamená – slepý…“
Škoda, že odpověď už nezaslechnu…