První

Otevřela jsem skřínku se svou sbírkou románků. Slepé nahmátnutí jednoho z nich a měkká vazba mi hladce vklouzla do dlaní. Nezajímalo mě, který to je. Po únavném dni zbyla jediná touha. Umlčet vlastní mozek.
Cestou přes kuchyni jsem popadla hrnek kávy. V obývacím pokoji už bylo připraveno vše potřebné pro relaxační večer. Kávu a útlý svazek - poslední ingredience - jsem položila na stůl a pohodlně se zavrtala do teplé deky v křesle.
Tlačítko na dálkovém ovládání spustilo měkké tóny Měsíční sonáty. Pohltily skučení větru skrze netěsnící okna a odsoudily zimní bouři k zapomnění. První lok. Chuť teplého nápoje mě pohladila na jazyku i na duši.
První láska.
Nadpis na hřbetu přivolal úsměv. Upoutávka na zadní straně začínala otázkou. Která láska je opravdu první?
Ruka s knihou klesla do klína. Úsměv na rtech zhořkl při vzpomínce na poslední návštěvu jedné z kamarádek. Nebylo to dlouho, co jsme spolu seděly u kuchyňského stolu s lahví vína a filosoficky debatovaly nad životem všedním i vysněným.
Jako snad pokaždé se hovor stočil k mužům. Chvíle, které jsem se obávala od okamžiku, kdy telefonovala, že přijde. Téměř doslova bych mohla předříkávat ten dlouhý monolog. Skutečně nezklamala. Ale ani já. Jako pokaždé jsem ji vyslechla. Od začátku až do konce. Jiný posluchač neznalý předchozích hovorů by snad řekl, že svého manžela nesnáší. Opak byl pravdou.
Milovala ho, co ji znám. Ale - jak již kdosi jednou řekl: Ženy nevědí, co chtějí, ale nedají pokoj, dokud to nedostanou.
Dalo by se na toto téma polemizovat až do ztráty hlasu, a přesto i zde sídlí kus pravdy. Nekonečné diskuse o nemožných mužích to mohou potvrdit. Všechny stesky o nevšímavosti, nedostatku romantiky, sladkých vyznání, o nedostatku či přemíře vášně a mnoha … Mnoha dalších nedostatcích těch nedokonalých tvorů, samozvaných vládců vesmíru, co často nenajdou ani vlastní klíče bez asistence.
Nejsem o moc lepší. Snad jen kráčím životem s jinými iluzemi. Netoužím po opakování vět typu: Miluji tě. Jsi sluncem mého života. Netoužím ani po podobných nesmyslech. Já vím!
...
Vím, která z mých lásek byla první. První v mnoha ohledech. První láska. První milenec. A - první velké zklamání. Přitom měl vše, po čem tolik žen touží. Pozorný, romantický poeta, který nechodil pro sladká slůvka daleko. Nosil mi květiny, nezapomínal na výročí ani svátky.
Není člověk, kterého bych nesnášela víc.
Vše začalo nevinným nedorozuměním. Nejsem si jistá, jestli se vůbec někdy vysvětlilo, ale upoutalo jeho pozornost na mou osobu. Byla jsem shledána přijatelnou. Získal si pár informací, naplánoval setkání a dostavil se na místo. Pěkně „po staru“ mě sbalil na diskotéce.
Vztah, kterému někteří nemohli snad ani uvěřit, trval několik let. Přežil studia, vojnu a ztroskotal v průzračných mělčinách každodenního života. Ne snad proto, že by výrazně ubylo květin či vyznání. Jen růžové brýle pozbyly barev a za vytouženým pozlátkem se objevila pokrytecká snaha vypadat v očích druhých jako nejlepší.
Byly takové, co mi záviděly. Nevýrazná dívka s nadváhou ulovila hezouna z podnikatelské rodinky, který stále vypadá, že by líbal i zem po které chodí. Kolik z nich však poslouchalo ty dobře míněné rady pro mé dobro? Kolik jich nahlédlo pod povrch? Žádná, o které bych věděla. Včetně mé maličkosti.
Za upřeným pohledem do výstřihu či na odhalené nohy v minisukni a přáním změny oblečení, abych mu nenarušila sebeovládání, nebylo snadné vycítit hrozbu budoucích žárlivých výstupů. Scén, které se stupňovaly při každém trvání na původním výběru.
Srdceryvné výlevy o nepochopení a diskriminaci ze strany vlastní rodiny nezanechaly ani stín podezření o důvodech takového jednání lidí, kteří ho znali celý život.
V tom přemoudřelém věku sedmnácti let jsem k němu vzhlížela. V osmnácti jen občas skousla jazyk a zatnula zuby. Teprve v devatenácti letech jsem nalezla hlas s vlastním názorem.
Poslední hádka zakončená celonočním balením věcí k odstěhování mi ponechala jen poslední iluzi. Iluzi rychlého řezu oddělujícího naše životy. I té mě brzy zbavil.
Dvacetiny jsem slavila už jako svobodná, lehce cynická dívka, jež po večerech slepovala střípky sebevědomí a úcty k vlastní osobě. Skládala jsem je do jedinečné mozaiky s ponaučením z mnoha vlastních chyb.
…
Dnes už vím, že některé střípky jsem poztrácela a některé chyby opakovala. To už je však jiný příběh. Jedno z těch narozeninových předsevzetí mi však stále zní v mozku.
Nezatracuj muže, jež nemluví, nekvetou a nebásní. Jejich láska bývá upřímnější než ta, co se tolik staví na odiv.
Přehrávač ztichl a pokojem se znova rozezpívaly jen okenní tabule. Knížka ležela dál zapomenutá v klíně a káva dávno vystydla. Úsměv se rozšířil a odměnil ironii dnešního večera.
Večera mnoho let vzdáleného přivolaným vzpomínkám, který zakončil první den mého nového života bez bodající touhy po lásce…