Vysvědčení

Je za pět půl osmé, já si nazouvám sandály a přes rameno natahuji kabelku. Jen napůl otevřu dveře do ložnice, abych rodiče pozdravila a už za sebou zavírám dveře a sbíhám těch několik schodů z prvního patra do přízemí.
Doufám, že nebudu muset dobíhat v sukni autobus, zároveň ale nechci přijít poslední den tohoto školního roku pozdě. Mám štěstí, MHD přijede přesně ve chvíli, kdy dojdu na zastávku.
Na zadní pětici sedaček vidím dvě nejlepší kámošky a hned se k nim přes přecpaný autobus malých školáčků i velkých pracovníků ženu. Lucka se nadzvedne, aby mě na přivítání objala, Klára jen lehce kývne hlavou. Pochválím Lucce novou červenou čelenku a sklidím kompliment na sukýnku.
Cestou do školy řešíme nepodstatné blbosti jako vždy. Akorát asi dvě zastávky před výstupem nás přepadne melancholická, trochu smutná nálada. Klárka totiž nenápadně nadhodí, že je to naše poslední cesta do školy v tomhle roce. Ale po chvíli nás to zase přejde, konečně nás přece čekají dva měsíce svobody, zážitků a nových pocitů.
Před naším milovaným ústavem potkáme ještě pár spolužáků a spolužaček a už zaplouváme lítacíma dveřma do útrob týhle stařičký budovy. V šatnách se v tomhle horku nikdo nepřezouvá, takže míříme přímo do naší kmenový třídy II. A, která sídlí ve třetím patře.
Dorazím ke své milované druhé lavici odzadu uprostřed a uvelebím se na židličce, u které je více než jasné, že patří mně. Pomalovaná a polepená opravdu vším možným, zejména obrázkama Metallicy. Lucka se usadí vedle mě a Klára si kecne na lavici a nohy si opře o nás. Sedí před náma ještě s Terkou, docela pohodovou holkou. Musím říct, že v prváku jsem jí moc nemusela, ale z Terezy vyrostla docela sympatická holka, se kterou se dá dobře poklábosit. Dokonce už ji někdy bereme na společný odpoledne, ale myslím, že do naší Trojky se stejně jen tak nedostane.
Klára nám vypráví, co jí na léto nasliboval bohatý tatíček a my slintáme. Klára si moc neváží toho, co pro ni táta dělá. Na druhou stranu musím uznat, že jsem mnohem radši, že s rodičema sice nejezdíme každý rok k moři, ale naši jsou spolu a jsou šťastný. Klářin táta je docela sukničkář a její mamka už to nezvládla, takže podala žádost o rozvod, takže Klára se teď s tátou vidí dost málo. Ale to jí rozhodně nevadí, vadí jí jeho chování.
Se zazvoněním vejde do třídy náš třídní profesor. Na to, jak se na naší škole střídají třídní máme fakt dost velký štěstí, že máme našeho Honzíka už od začátku a na devadesát devět procent nás dovede až k maturitám.
Milý ing. Jan Kučera klidně dojde ke katedře a počká, než se všichni uklidní a dostaví na svá místa. Následuje celkem stručný a výstižný proslov na téma uplynulý rok, bezpečnost při prázdninových radovánkách a víra v setkání se opět v lavicích příští rok.
Líbí se mi jeho styl. Nezdržuje, zároveň ale řekne všechno podstatný a je i vtipný. V půl devátý už začne rozdávat vysvědčení. Jsem zhruba v polovině, takže jsem dost dlouho napnutá jak struna, jen se přetrhnout... No je to tak, asi u tří známek si nakonec vůbec nejsem jistá, jak jsou uzavřené a nerada bych nezvládla vyznamenání.
Z naší Trojky si jde pro ten zdánlivě nedůležitý papír první Klára. Je trochu smutná, protože má jednu trojku. Ach ta matika. Ale tak co, jinak jen dvě dvojky a to je pěkný.
Druhá jde Lucka. Má na tváři zasloužený úsměv. Z nás tří je ve škole asi nejlepší a na vysvědčení je to vidět – nehyzdí ho žádná dvojka nebo snad něco horšího. Prostě samý. Ze srandy si s Klárou utahujem z naší lásky, že je to vysvědčení až příliš nudný, ale musím uznat, že přijít domů s něčím takovým, byla bych na sebe opravdu pyšná. Lucce to moc přeju.
Jenže co já? Jsem stále nervózní a nevím, co si počít. Ještě čtyři lidi přede mnou. Tři, dva, teď Tomáš a už říká Honzík moje jméno. Jako ve snách dojdu ke katedře a přijmu ten papír. Učitel mi gratuluje k vyznamenání, takže – Skutečně? Žádná trojka? A ne sedm, ale jen šest dvojek? To je ale úžasné! Cestou do lavice se nevěřícně dívám na známky z předmětů. Holky vědí, jak moc jsem chtěla dobré vysvědčení a je jim jasné, že jsem opravdu šťastná, že jsem to zvládla. Spiklenecky mrknu na Lucku: "Příští rok budu dobrá stejně jako ty!"
Ze školy vyběhneme skutečně nadšené, vysvědčení schovaná v deskách v taškách. Jdeme pěšky do Kremrolky, naší nejmilovanější cukrárny. Paní prodavačka už nás dobře zná. Hned jak vejdeme, ptá se na známky. Všechny jsme nadšené, jen Klára trochu smutná za tu trojku, ale na to se přece teď nesmí myslet, teď slavíme konec roku a hlavně, ta důležitější část – začátek prázdnin a jejich plánování.
Objednáme si velké poháry s horkým ovocem a vytýhneme diáře. Po zhruba půlhodinové skutečně živé diskusi dojdeme k volnému týdnu ke konci července a pak ještě posledních pět dní prázdnin.
Na červencový týden plánujeme malé holčičí blbnutí na Slapech. Klářin tatíček tam má chatku. Sice ho žádná z nás nemusí, Klára snad vyloženě nesnáší, ale proč nevyužít jeho služeb, když je nabízí. Zmrzlina se nám málem rozteče, jak živě rokujeme místo mlsání.
Po dvou hodinách se shodneme na tom, že posledních pět dní prázdnin můžeme plánovat na Slapech. Všechny už se těšíme s vysvědčením domů, takže zaplatíme útratu a jdeme na bus. Naštěstí nemusíme dlouho čekat.
Já vystupuju jako první, pak ještě dvě zastávky a vystoupí Lucka a Klára jede až skoro na konečnou. Těsně před tou mou zastávkou se s holkama loučím. Objímáme se a domlouváme, že ještě zítra někam zajdem, než odjedeme do nejrůznějších koutů České republiky.
Přijdu domů s dobrou náladou. Mám opravdu velkou radost z vysvědčení, na kterém je jen šest dvojek. Odemknu a slyším podezřelé ticho. To je trochu divný, v naší rodince věčně hraje televize nebo aspoň rádio. Dojdu do kuchyně. Nikde nikdo. Nakouknu do obýváku a ani tady nikoho neobjevím. Dojdu do svého pokoje, kde najdu na stole papír s narychlo načmáraným vzkazem od táty. Stojí na něm: "Máma se zhroutila, jsme v nemocnici, přijeď! Táta"
Přečtu lístek ještě asi sedmkrát, než mi dojde, že to co na něm stojí je skutečně pravda. Vyděsím se a letím opět na autobus. Tašku s vysvědčením jsem ani nestihla sundat, beru ji s sebou.
Dojedu do nemocnice a ptám se první sestřičky, kterou ve vestibulu potkám, na mámu. Po dlouhém dohadování s nejrůznějším personálem nemocnice se konečně dostanu k tátovi. Mámu museli nutně operovat, teď ještě spí, ale je mimo nebezpečí.
Jsem vyklepaná jak osika a říkám si, že ranní nervozita z vysvědčení byla nic oproti strachu o mámu. Při této myšlence si vzpomenu na vysvědčení a známky, které pro mě ještě před chvílí byly tak důležité, tátovi jen mimochodem podám.
Táta je taky nervózní, ovšem všimne si, že dokument nehyzdí jediná trojka a i dvojek je celkem dobrý počet. Obejme mě a pochválí.
Za chvíli za námi přijde doktor, že se máma probudila a na chvilku za ní můžeme. Nadšeně se hrnu do pokoje. Máma se na mě podívá vlídným pohledem plným mateřské lásky. Vypadá slabě, ale zároveň z ní čiší síla. Neovládnu se a skočím k ní, abych ji vroucně objala. Jsem tak ráda, že je v pořádku.
Po hodině jedeme domů. Lucce napíšu SMSku, že plány na prázdniny jsou asi v tahu, protože máma bude ještě minimálně tři týdny v nemocnici, ale to mi vůbec nevadí. Jsem ráda, že bude v pořádku a vypadá to, že ani nebudou žádné následky.
Lucka, když se dozví, co se stalo okamžitě přijede a společně s tátou hrajeme asi do jedenácti karty.
Tak plný událostí jsem ten dnešní den opravdu nečekala. Podívám se naposledy na vysvědčení a začnu se konečně těšit na léto jak má být.