Jak mám rád děti!

Bude to asi dáno velikostí, že mám tak rád děti.

Myslím, že kdyby mě panička nedržela na uzdě, ee teda na vodítku, tak bych hned za nějakým prckem zdrhl.

Stačí, abych někde v dálce slyšel plakat mimčo nebo něco už většího a hned mám uši a oči na šťopkách, co se jako děje.

Někdy si taky na to štěknu, panička si myslí, že to znamená: "Ticho už!!"

Ale mezi námi psy, já říkám: "Pojď mi říct, co se ti stalo!"

Jojo, děti jsou moje droga, narodil jsem se v rodině, kde měli taky takové prcky. Měl jsem je strašně rád a oni měli rádi mě, byl jsem jejich miláček. A pak si mě odvedli, no co, změna je život.

Myslel jsem, že panička nebude mít v dosahu žádné, ale spletl jsem se. V té době, kdy jsem k nim přišel, už byl na světě roční synoveček mojí paničky.

Jo ten se mě něco natrápil, to víte, já jsem křehoučká věc (ale nejsem žádnej srab, abyste si nemysleli), a když mě Davídek chňapl, tak to někdy dost zabolelo. Naštěstí jsem se už naučil, jak a kdy uhnout.

A tak si spolu poslední měsíce už pěkně hrajeme. Davídek mi hází můj tenisák, většinou o něco, třeba o kryt té modré věci, co v ní plavu. A já ho chytám, je to celkem bžunda, Davča se směje a já radostí poskakuju, že ten malý človíček je mi velikostně podobný.

Malá Leuška je velice zajímavá věc. Je skoro stejně velká jako já, ale nic s ní zatím není. Jen ji rád pozoruju, jak se hýbe na postýlce.

Ale moc mě k ní nechtějí pouštět, moje panička říká, že bych k ní mohl dát nějakej bacil. No představte si to! Já, očkovanej, odčervenej, bez blech a parazitů. Nedá se nic dělat, tak se můžu koukat jen zdálky.

Ale náhodou se mi jednou povedlo jí oblíznout hlavičku, zrovna když papala. A protože se zakřenila, tak vím, že se jí to líbilo a určitě to provedu znova.

Jen doufám, že ji někdy pozdějš nenapadne, aby mě tahala za můj dlouhý ocásek, to by mě zas bolelo.

No tak já zase zmizím, panička mi zase nadává, co tu tak zuřivě spisuju, zatím pac a oblíznutí!

Upravila (Max škrábe jako kočkopes) Hanička

Max a Hanička MAXOVI