Bláznivý příběh jednoho bikera

Jako každý den jsme se vydal na svou obvyklou projížďku na kole, které oslovuju, zdomácněle, bike. Poslední dobou jsem svoje kilometry trochu šidil, protože mě zdržoval jeden pes. Prostě jsem se zbláznil do jednoho jorkšírskýho teriéra a u toho jsem se vždycky na pár minutek stavil. On mi vždycky hupne na klín, pokud teda zrovna někdo nejde kolem a nerozptyluje mi ho, já mu foukám za ucho a drbu ho tam, kde to má rád.
Máme spolu hold vztah, kterej by nám kdejakej pár mohl závidět.

Ale dnes jsem se přemohl a domluvil se s kamošem, že si spolu trošku zatrénujeme na závod, kterej se bude konat v blízké době.

To že dneska budu mít celej den smůlu mi mělo už dojít, kdy jsem byl povolán do hodně vzdáleného města kvůli práci. Horko jak v peci. Lidi nervózní, já naštvanej, že by se těm uživatelům měly usekat ty jejich „šikovný“ ručičky. Ale nějak jsem to přežil a začal se těšit na tu sportovně – odpočinkovou trasu.

Byl jsem už připravenej a čekal, až kamoš přijede, když mi najednou volal, že mám ještě dvacet minut času, že jeho psisko nestíhá vykonávat potřebu, tak aby se pak nestala nějaká „nehoda“ u něj doma.

Konečně dorazil a já si myslel, že už si „dáchnu“. Pozdravil jsem se s ním, nasadil brýle a helmu a světácky nasedl na kolo á la podívejte se všichni na mě!
Pomaličku jsem se rozjížděl, dali jsme se do řeči a plánovali, kudy pojedeme, když v tom jsem škobrtl o patník. Stokrát proježděná trasa a já se tam natáhnu na silnic jak nějakej debil, co na biku sedí poprvé.. Mára se dusil smíchy, tím přivolal do oken všechen lid, co se jako děje. A já se tam zrovna zvedal ze země a přemýšlel, jestli se mám jít utopit, nebo radši ušlapat k smrti. Zvolil jsem druhou možnost..

Nastala hodina a něco vytrvalého šlapání. Prvních patnáct minut jsme se bavili o všem možným, došla řeč i na jeho drobka, rhodského ridgebacka. Sice jsem se dozvěděl, že matka té jeho fenky byla nějaká šlechtična a ona je hraběnka, ale došel jsem k závěru, že na Maxe, toho jorkšíra nikdo nemá. Copak můžu chtít po ridgebackovi, aby mi skočil na klín, aniž by mě zmrzačil? To asi ne. Prostě zůstanu u jorkšírů.

A tím naše konverzace skončila, přišla totiž fáze, kdy jsme jen funěli do rytmu.
Funění takového stylu, že by i prase v bukvicích zní proti tomu jako vrnící kočka. Ale moje čest mi říkala, že musím ukázat, co ve mně je. Dal jsem si do noh pořádnou rychlost a koukej kamaráde! A taky že jo, koukal, hlavně na moje záda. Skoro pořád jsem na něj musel čekat, což mi zase trošku zvedlo sebevědomí.
Lehce zadýchaní jsme dojeli na místo odpočinku. Já se nadechl čerstvého vzduchu a Mára kouře. Když jsem viděl, jak okamžitě šmátrá po žvárech, aby si zapálil, tak jsem se začal smát. Tehdy pronesl památnou větu: “Však on tě smích brzo přejde!“

Tehdy sám ještě asi nevěděl, že bude mít vlastně pravdu, i když né tak docela.

Moje vzduch-pauza a jeho cigár-pauza skončila, a tak jsme se rozhodli jet nazpátek.
Když jsme se rozjížděli, tak se mi zdálo, že něco nesedí. Kilometr jsem přemýšlel co.
Šlapu normálně, ruce mám obě, na hlavu mi fučí normálně. Ne! To nefučelo normálně, to fučelo „přímo“ na hlavu, já tam nechal helmu! Nedalo se nic dělat, zavelel jsem stop a domluvil jsem se s tím šnekem, ať jede napřed, že se musím vrátit pro helmu. Koukal na mě jako na jojo. No kdyby jel za mnou, tak bych to zjistil dřív! On za to může!
Vrátil jsem se na dočasné stanoviště mýho kokosu. Naštěstí tam teda byl. To jsem si oddychl.

Obrátil jsem se už zase na biku, tentokrát i s helmou a vyrazil, dnes už podruhé.
Jel jsem, když tu náhle jsem uviděl na pravé straně černou kočku. Prostě předpoklad pro smůlu, kterou jsem už dneska měl. Tak jsem si řekl, že to teda ne, ještě jednou jsem slezl z biku a začal na kočku řvát, aby zdrhla. Pomohlo to. Vrátila se nazpět. Zamnul jsem si ruce a znovu nasedl. Už jsem byl pár centimetrů u kritického místa kočky, když tu náhle se objevila znova, ta samá, asi se mě přestala bát nebo co. A samozřejmě – přeběhla mi přes cestu!
„A teď je to v pr….. úplně!“ A taky že jo..

Na silnici cosi opravovali a před tím stála jakási ohrádka, respektive kolem toho.
A já, jak jsem byl v zamyšlení, tak jsem si toho tak nějak nevšiml a že bych kvůli té mrše měl dávat pozor. Nedával. Trošku jsem do toho drcl, ale jel dál, zase tak moc se toho nestalo. Přiznávám, bylo mi divný, proč se mi najednou jede tak těžce, ale přičítal jsem to únavě. A taky mi bylo podezřelý, proč na mě čučí ti lidi. Po pár vteřinách jsem se podíval náhodou dolů a vytřeštil jsem na ten jev oči! Já tu ohrádku tlačil před sebou, v první chvíli jsem na to hleděl, ale pak jsem se začal smát. No, zastavil jsem, nenápadně jsem ohrádku nechal u okraje silnice a jel bez otáčení dál. Radši.

Naštěstí hned následoval kopec a já si to pomalu zrychloval do cíle, do domova, do té oázy klidu! Bez černých koček. Ještě pár kilometrů.
Když v tom rána a já se jal znovu políbení a pohlazení matičky země. Já narazil do jakési značka, ale pro svou obranu musím říct, že ta tam nikdy před tím nebyla. Posbíral jsem se ze země, zkontroloval škody na svém těle, no odřel jsem si ruku a kyčli vyřadil úplně. Ale jet se s tím dalo. Znova jsem nasedl a opřel se do pedálů (po kolikáté už dnes?). Ještě jsem se otočil, zdali značka stojí na svém místě a….. křach! Já narazil do druhé, co stála pár metrů od té první. Tentokrát jsem naštěstí rovnováhu jakž takž udržel, ale už toho bylo na mě moc, začal jsem se sám sobě smát.

A smál jsem až do té doby, co jsem přijel domů, naštěstí už bez nehod. Pro smích jsem snad žádné nehody ani nebyl schopen.

Ale co, nehody k biku prostě patří, nejsem první ani poslední…….
SNAD………