Pošťákovo ráno

5:00-Probudil jsem se a s hrůzou zjišťuji, že je ráno. Další šok je způsobem tím, že je pracovní den a já musím do práce. I když mám už vrávorání v rozespalosti po bytě nacvičené, tak narážím do křesla. Snídaně mi vůbec nechutná a panáčkujícím pískomilům v kleci dám drobečky ze své snídaně. V autobuse klimbám a za zívání vystupuji na zastávce před poštou. Ta budova je mi čím dál tím víc nesympatičtější.
6:00-Vcházím do haly. Už je na ní dost kolegů-bláznů, kteří jako já ignorují začátek pracovní doby v 7:00. Letmý pohled do klece, ve které se nachází moje pracoviště, mi prozrazuje přítomnost velkého počtu zásilek. Jsem naštvaný a jako obvykle si zanadávám. I ostatní jako tradičně nadávají. Kdybychom si ty naše nadávky nahrály, tak bychom si je mohly každé ráno v práci pouštět.
7:00-Začala oficiálně pracovní doba. Na hale však spousta pracovníku stále není přítomna. Typický jev, na něhož si museli zvyknout i vedoucí. Poté začíná velké očekávání jestli všichni, co mají přijít, dorazí. Mohla by to být zajímavá reality show s názvem-Možná přijdou zaměstnanci do práce. A někteří opravdu nedorazí. Naštvané tváře vedoucích v kanceláři jen dokreslují blbou atmosféru na poště. Každé zazvonění telefonu je k smrti vyděsí, protože se děsí toho, že uslyší někoho z pracovníku, jak jim oznamuje, že na jeho příchod nemají čekat. V několika případech se opravdu z telefonního sluchátka ozvaly hlasy zaměstnanců a v kanceláři už vedoucími cloumá nasranost. Brzo stejně naladění budou i ti, které čeká díky tomu rozebírání rajónů.
7:30-Zvoní mi mobil. Na display se mi objevuje jméno mého kolegy. Zmocní se mne zlé tušení a vzápětí slyším jeho hlas. Hned poznávám, že je v podnapilém stavu. Pořádně mu nerozumím. Přesto pochopím, že mi říká, že je totálně na šrot a že dneska nedorazí. A abych to sdělil vedoucím, a tak kráčím se zachmuřenou tváří do kanceláře vedoucích. Zní jsou slyšet hlasité a rozčílené hlasy. Ty patří těm, kterých se týká rozebírání rajónů. Při mém příchodu hádka vrcholí. Některým by se hodil kýbl na vyteklé nervy. Seřvaní vedoucí s protaženými obličeji sedí v cigaretovém dýmu u stolu a jen tupě zírají. Když jim sdělím, co mi kolega zavolal, tak to vypadá, že dostanou infarkt.
8:00-Na hale to vře. Někteří vztekle hází se zásilkami, jiní do nich kopou a nadávají jako špačci. I mne se týká rozebírání, a tak i moje ústa vypouštějí nadávky. Současně někteří zaměstnanci vykřikují, že zítra nepřijdou a hodí se marod. Říkají to pořád ti stejní a následující den jsou stejně k vidění na hale. V ní se mísí hluk, výkřiky a jiné podivné zvuky. Vedoucí radši nevycházejí z kanceláře.
8:30-Skládám a nebo spíše házím naštvaně jako všichni ostatní kolegové zásilky do úložního prostoru dodávky. Spoustu zásilek, jenž jsou adresované lidem do bytů, se ani nepokusím doručit. Mnozí tuhle skutečnost neustále nahlas opakují. Připadají mi jako kafemlejnky v lidské podobě.
9:00-Vyjíždím z dodávkou narvanou po střechu zásilkami. Bude to šílené hledat jednotlivé zásilky v tom obrovském množství. Dumám kolik stížností na mne v blízké době přijde kvůli nedoručování. Bylo jich už dost a ještě určitě bude. Hlavně, abych neměl extremní přesčas a přišel ještě za světla domu. Zároveň tuším, že zítřek bude velmi podobný dnešku.