Chybami se člověk učí

,,Takže, minulou hodinu jsme začali hovořit o významném představiteli proletářské poezie, jehož jméno zní…“ ozýval se hrubý hlas našeho češtináře. Jeho oči nyní brouzdaly po třídě hledajíc potencionální oběť pro zkoušení pozornosti v minulé látce. Všichni vesměs klopili zrak do učebnic či se tvářili nesmírně zaneprázdnění hledáním čehosi v tašce. Já jsem byla v klidu. Neměla jsem ten pocit, že bych se měla něčeho obávat.
,,On se kouká na tebe!“ upozornila mě šeptem Monika. Opravdu. Zkoumavý pohled se vpíjel do mě. Neodvrátila jsem se. Čekala jsem, jak se zachová.
,,No, Hájková?“ promluvil ke mně tiše.
,,Jiří Wolker.“
,,Správně.“
Nyní mě konečně přestal prohlížet jako rentgenem a pokračoval ve svém proslovu.
,,Za domácí úkol jste měli – nepletu-li se – naučit se zpaměti epitaf, který si Jiří Wolker napsal. Cože to je ten epitaf, Hájková?“
Zase se na mě otočil. Bylo mi to už trochu divné, nenechala jsem se ale vyvést z míry a klidně jsem splnila jeho požadavek.
,,Epitaf je nápis na náhrobním kameni, pane učiteli.“
,,Velice kostrbatě řečeno, Hájková, ale v podstatě správně.“
Zamračila jsem se jeho směrem. Co se mu dneska sakra stalo?! Nic jsem přece neprovedla, tedy, alespoň jsem o ničem nevěděla.
,,Tedy nám jej můžeš přednést.“ Poručil mi.
Už nemůžu říct, že by mě jeho povel překvapil. Civěl mi do čí tak, že jsem ani nic jiného nečekala. Budu se muset smířit s faktem, že si na mě zasedl.
Zhluboka jsem se nadechla…
,,Vstaň!“ zavelel přísně.
Vztekle vstanu a spustím tu zpropadenou básničku:
,,Zde leží Jiří Wolker, básník, jenž miloval svět a pro spravedlnost jeho šel se bít. Dřív, než mohl srdce k boji vytasit, zemřel mlád – 24 let.“
Pohlédnu na učitele. Na jeho tváři hrál jízlivý úšklebek:
,,Moh, Hájková, moh!“ řekne posměšně a vychutnává si přitom můj nechápavý výraz.
,,Prosím, pane učiteli?“
,,V té básni není mohl, nýbrž moh.“
Chtěla jsem mu už něco jedovatého říci, na poslední chvíli jsem však to nutkání zapudila. Za to mi přece nestojí!
,,Jinak to bylo v pořádku, takže ti dám dvojku.“
,,Ale…“
,,Máš snad nějaké námitky?“ zeptal se medově.
To vzpurné já mi začalo řvát do ucha: To není spravedlivé!
,,Nesouhlasím se svým hodnocením.“ Pronesu pevně. Vím, že jsem se tím výrokem předem odsoudila, ale v té chvíli mi to byl fuk. Našemu učiteli se ještě nikdo nikdy nevzepřel, takže se ve třídě rozhostilo totální ticho. Většina žáků těkala očima ze mě na kantora a obráceně. Nějakou dobu jenom mlčel a propaloval mě pohledem. Já mu jej statečně oplácela.
,,Mohla bys své rozhodnutí specifikovat?“ otázal se.
Třídou zašumělo vzrušené mumlání.
,,Ano, nechápu, proč bych měla dostat dvojku, když jsem spletla pouze jediné písmenko, které na významu slova nic nezměnilo.“
Zaslechnu tiché šeptání Moniky, ať toho honem rychle nechám. Učitel vypadal, že jenom silu vůle přemáhá, aby mi neskočil po krku. No co, horší už to nebude. Teď neustoupím, beztak nemám, co ztratit. Trest mě jistě nemine.
,,Hájková, když nejsi schopná naučit se ani krátkou básničku, jež svým rozsahem odpovídá možná první třídě, nevím, co v tom případě pohledáváš v devátém ročníku.“
,,Dělat chyby je lidské, pane učiteli.“
Zvýšila jsem hlas.
,,To jistě. A právě za ně se musí platit, takže mi přines žákovskou.“
Vzdávám se. Popadnu ten zpropadený záznamový dokument a třísknu jím o katedru. Poučení z dnešního dne? Chybami se člověk učí.