Smrt

Smrt

Tma jako v pytli, přesně jako v mojí duši, tak je to správně řečeno.
Stojím pod nedostavěným domem na kraji našeho města. Měsíc se schoval za obzorem a svit několika hvězd, není schopen zlomit temnotu. Jen odraz světel vzdáleného města poskytuje mým očím oporu v boji s tmou. Teď mi vzdálené lidské sídlo svítí na poslední cestu. Jen jeden poslední pohled nahoru. Šest nebo sedm pater to bude stačit.
Temná masa domu působí až hrozivě. Snad teď je ještě čas. Čas otočit se a jít za světlem města na obzoru, ale proč a kam se vracet.
Tam už nic není.
Za mnou je bolest a utrpení, přede mnou šest nebo sedm pater. Je to jasné.
Volba byla provedena!
Není cesta zpět!
Udělám krok ke schodišti a na místě, kde před chvílí byla má noha zeje propast hluboká, jako lidské zoufalství.
Pro mne už není cesta zpět.. Takovou hlubinu nelze zdolat. Celým mým tělem pulzuje obrovská úleva. To že volba byla provedena osvobodilo mojí duši.
Ta je teď klidná jako list nesený v jarním větříku.
První stupeň , druhý, třetí, …desátý. Je tu první patro. Zastavím na plošině schodiště a v tu chvíli cítím , že za mnou kdosi je.
Ohlédnu se a vidím , ale co to vlastně vidím. V polotmě rozestavěného domu stojí na plošině dvě postavy.
Ne to nejsou lidé, ale co to vlastně je?
Ten vlevo je celý v bílém. Vysoký jako já s kápí přetaženou přes tvář. Jeho svit je mdlí, jakoby znavený.
Ten vpravo je stejně vysoký se stejnou kápí, ale svit jeho těla je neuvěřitelný. Nikdy bych nevěřil, že něco ve tmě bude vyzařovat černým jasem. Ale u něho tomu , tak bylo. Nejsem schopen odtrhnout oči od toho černého. Čas se zastavil nebo zrychlil, vážně nevím, ale já se jen díval a díval.
Vteřinu, minutu , hodinu, celý den nebo rok snad století nebo celý věk. Ty dvě postavy z bílého a černého světla nebyli z tohoto světa, ale odkud přišli?
Z nebe, z pekla nebo z mého nitra. Řada otázek a ani jedna odpověď.
Je možné, že bych tak zůstal navěky , když tu postava v bílém mávla rukou a schodiště se rozzářilo jasným světlem.
Už tu není rozestavěný dům. Stojím v jakési kanceláři a vidím sám sebe jak telefonuji .
Jak je to dávno?
Mnoho let, nejšťastnější okamžik života.
Právě v té chvíli mi z porodnice oznámili: Váha 3,2 Kg a 49 cm délky.
Jak malý kousíček človíčka dokáže změnit celý život.
Ten v bílém jen přikývl a vše zmizelo. Opět stojím v mezipatře a civím do tmy. Nechápu co se děje ,ale já musím nahoru.
První schod, druhý a třetí … desátý a už stojím ve druhém podlaží.
Opět cítím , že tu nejsem sám. Otočím hlavu a vidím stejné postavy jako v prvním patře. Ten bíle zářící ukazuje rukou dolů.
Říká mi, že mám žít?
Má pravdu?
Nevím a už to nedomyslím. Nositel černého jasu mávl rukou a já stojím v kuchyni našeho bytu. Vidím sebe v divoké hádce s ženou. Třesk skla, kruté a ještě krutější urážky. Je to minulost, ale i budoucnost.

Vše je jasné. Obraz zmizel, zbylo jen schodiště zalité v temnotě. Jako ve snu vyjdu do třetího patra. Těch deset schodů bylo jako deset kroků k úlevě a vykoupení. Přítomnost mých průvodců byla čím dál zřetelnější, ale co se to děje. V prvním patře bylo světlo černé i bílé v rovnováze.
Ve druhém patře zářil černý o trochu více a zde už ten rozdíl bil do očí.
Světlo bílé postavy pohasínalo , zatímco ten černý zářil čím dál více.
Co to asi znamená?
Další otázka bez odpovědi. Pohasínající postava v bílém mávla rukou a já stojím v lese pod mohutnou skálou.
Vidím žebřík vedoucí na vrchol. Po příčkách krkolomně stoupám se svojí dcerou na ramenou. To už je taky dávno. Jak ho jen napadlo připomenout zrovna tento okamžik. Možná zrovna při zdolávání žebříku byla moje duše opravdu šťastná.
Nevím , je to moc dávno.
Už jsem to zapomněl.
Musím jít dál!
Les je pryč. Skála i žebřík tady.
Zbylo jen schodiště! Jeden, dva , tři, … deset. Celé čtvrté patro domu září jasem černé postavy. V tom temném jasu postava bíle zářící zaniká a mizí. Přesto mi ukazuje rukou dolů. Mám se snad zachránit?
Žádná odpověď jen ten černý mávl rukou a já stojím u svého auta.
Vidím sám sebe jak vystupuji. Zvoní telefon, hrůza se vrací. Lékařka mi oznamuje, že zemřel můj otec. I když je to dávno. Bolest, přetrvává. Je hrozná , vše zmizelo.
Tentokrát běžím ob schod: dva, čtyři, šest , osm , deset. Stojím v pátém patře, které doslova plane černým jasem.
Bílou postavu tak, tak vidím. Přesto jsem postřehl že mávl rukou a já vidím sám sebe v nedostavěném chrámu kousek od svého bydliště.
Zrovna tam chodím hledat boha.
Má to snad být varování?
Nechce vyšší moc, abych zde zůstal?
Vše je marné, už nemohu a ani nechci jít zpět. Deset schodů a jsem na samém vrcholu stavby. Dál už je jen nebe a právě do něho se zabodává jas černého průvodce. Mávne rukou a já vidím sám sebe opět s telefonem u ucha. Ne to není dávno.
Bolest je čerstvá , smrt ještě živá. Jaké divné spojení: Smrt je ještě živá! Vylézám na zídku oddělující hranu domu od prázdna.
Váhám!
Nositel temného jasu přistupuje až ke mne a odkrývá kápi z tváře.
Kdo to je?
Z temnoty na mne kouká můj vlastní obličej. Jako bych zíral do zrcadla.
Slyším v hlavě jeho slova vyslovená mým hlasem: ,,Nemusíš umět létat, stačí alespoň jednou letět.“
Ustupuji k hraně nebytí.
Ještě krok a bude vše rozřešeno.
Tu ke mne přistoupil pohasínající nositel bílého jasu.
Odkryl kápy. I on měl mojí tvář. I on mi chtěl něco říci.
Promluvil do mé hlavy mým hlasem: ,,Když už tě nemůžu přesvědčit , skočím místo tebe.“ Obrovská síla odervala utrpení z mého nitra a to dobré se přesunulo do zářícího světla mého bílého průvodce.
Co zbylo v těle na zídce , spadlo dolů a strhlo sebou černé světlo mého temného průvodce.
Ve chvíli kdy bezduché tělo plné bolesti dopadlo na zem.
Noc bolesti a utrpení skončila. Na východě vyšlo slunce a porazilo pro tuto chvíli temnotu.