Psí život (1997)

Volají na mě Punťo, čokle, pejsku, hafane, nebo proste jenom pse. Záleží na okolnostech. Když potkám děti v parku, jsem právě pejsek. S dětmi je to prostě fajn. Chtěly by se se mnou mazlit, hrát si a skotačit. Stačí na ně zavrtět ocáskem a krátce štěknout. A je vyhráno. Daly by jednomu všechny dobroty, které u sebe mají. Ale musím si dávat pozor na Pepíčka, který mě vždy rád tahá za ocásek, a to tuze bolí. To pak musím zaštěkat hlasitěji, nebo i zavrčet. Na obranu pak vystoupí ta velká dospělá osoba, které říkají maminka. Z pejska je rázem pes, nebo dokonce i psisko. Ale posuďte, taková nespravedlnost. Kdybych já tak tahal Pepíčka za ucho. To by bylo křiku a jekotu. Ze psa by byl rázem čokl.
Proto raději uteču za Petříkem. Chodí do první třídy a je na mě moc hodný. Říká mi Punťo a má pro mě vždy něco schovaného od svačiny. Doprovázím ho ze školy domů a je nám spolu dobře. Je to můj velký kamarád. Pořádáme spolu dobrodružné výpravy do přírody, hrajeme si na indiány a na pravěké lovce. Čas nám uplyne, ani nevíme jak. "Petříku, domů," ozve se. To zase ta dospělá osoba zvaná maminka přeruší naše dovádění. Domov Petříka je pro mě nepřátelské území, do kterého nemohu vstoupit. Péťa utíká domů a já zůstávám sám.
Naštěstí je tady děda Patočka, který je ti na večerní procházce. Ze mě je opět hafan, ale hafan dobrák, kterého má děda Patočka rád. I psí život je někdy prostě fajn...