Zkrocení aktivního kapesního psa

Nadšení psa z procházky má několik fází. Aspoň u toho našeho blázna to tak je. Nevím, čím jsem si to vykoledovala, abych měla doma takového provokatéra, ale zase kdyby seděl, případně ležel, stále na polštáři a tvářil se jako pán světa (což se ostatně tváří, ale neleží při tom) nebyla by to ta správná švanda. Respektive ona to sranda není, alespoň pro mě ne. Doma mě mají za tyranku nevinného Maxíčka, venku za něco podobného, ale používají ostřejší slova. Někteří, ti většinou nemají psy. Ti zkušenější se podívají na psa, pak na mě a vědoucně pokývají hlavou. A proč tohle píšu? No tak k věci.

Fáze 1. – Těžká provokace
To Max běhá kolem gauče / postele/ křesla a tváří se, že na něj kašlu. Nekašlu! Jen se mi momentálně nechce házet ty jeho hračky, Kuliočkem počínaje, tenisákem konče. Když se mi po několikáté inkriminovaným tenisákem trefí do hlavy, tak už se naštvu a jdu do….
Do pokoje. Po schodech hopká radostně se mnou. Škrábe na dveře, jak se už oné místnosti nemůže dočkat. Já otevřu, on akčně skočí přes práh (akčně – když přimhouřím očko na jeho velikost) a né že by se hrnul k vodítku, abychom jako něco podnikli, to ne. On skočí na postel, vytahá mi všechny osobní věci (tzn. všechny plyšáky) a lehne si s nima, na některých spí, některé okusuje. Já se mezitím obleču s tím, že jdem VEN!

Fáze 2. – Proč?
Já se obleču a tak vůbec nachystám na prezentaci sama sebe po venku a zatočím s vodítkem nad hlavou, to má jako symbolizovat laso. Když se mi ovodítkování lasem na dálku asi třech metrů nedaří, tak většinou vzdychnu a otevřu dveře. Mezitím probíhá přemlouvání, aby laskavě Maximo skočil z postele a šel na chodbu. Po pěti minutách to pomalu provede a královsky si to projde až ke dveřím venkovního vchodu, kde mu chci dát vodítko a on nasadí výraz: „Proč já? Proč já musím mít takovou paničku tyranku? Co jsem komu udělal?“ A tenhle výraz si uchovává po dobu celé procházky, takže tím se vysvětluje, proč na mě lidi tak divně koukají.

Fáze 3. – Nééé, já nikam nejdu!
Já otevřu dveře, on vyběhne, takže ho nestihnu připásat a prchá přede mnou za jakýmkoliv živým tvorem, což je většinou máma nebo táta. Tomuto předmětu hupne na klín a snaží se být nejmenším na světě. Což se mu k mému úžasu i sem tam povede. Předmět se sice snaží Maxe uchránit, ale já na jeho nářky kašlu a „krutě“ (jak tvrdí předmět) ho donutím, aby slezl a šel se mnou. Krutě, je podle předmětu to, že ho chytnu za obojek, připásám ho, aby mi už nezdrhl a cuknu. S ním to většinou ani nehne. Tak cuknu víc. Taky nic. Potřetí se už naštvu a vezmu ho náruče a odnesu k brance, kde ho s výhružkami typu: „prosimtě neblbni“, pošlu do háje a za branku, která znamená ulici.

Fáze 4. – Lidi pomozte mi!
Jdeme. Konečně po hodině příprav, honění psa zahradě a „krutého zacházení“, konečně jdeme. Ale jak?! Jako zajíci, taky kličkujeme. On se mi totiž drahý Maxík mstí, už jsem to na něm vyzkoumala, né že by neuměl chodit na vodítku, on mi to prostě dělá naschvál. Nemluvě o stávkování. To normálně kluše u nohy, nevinnost sama a najednou se sekne. Je to jedno, kde je. Tráva, chodník, silnic, kanál. Tak já stojím, protože jsem taky tvrdohlavá a čekám, co bude. On si mezitím všechno občurá a mrkne se, co je na jakým patníku novýho. Když nic, tak jde dál, když je něco, tak no comment! A tak to probíhá po celou dobu procházky. Rozeběhne se až asi 300 m od našeho domu, asi aby tam byl hodně brzo. A dřív než já, to hlavně.

Fáze 5. – Podívejte na mě, co mi zas udělala!
Opět přiběhne upocen k předmětu, co ho bude litovat. Já po té snáším kritiku, co se snáší na mou hlavu, z níž vyjde maxík jako chudáček, co ho jen a jen škrtím. Pak většinou padne znaven k zemi, nebo prchá ke dveřím, že chce ale okamžitě domů! No tak jdeme tedy domů, abychom vychladli. Max si většinou lehne na kachličky v koupelně a já padnu na sedačku. Tak končí naše slavné tyranské procházky.

A za deset minut zase vidím ten jeho pohled a tlamu, co v ní trčí tenisák, ale ne….