Posezení

Jo, to je přesně ono, co mě ještě v "bidýlku u oblak" chybělo. Jen tak na něm lenošit. Ne velké a rozměrné, spíše naopak. No prostě tak akorát.
A tak jsem hledala po obchodech to správné posezení, abych se mohla pohodlně usadit, abych se mohla i natáhnout, pod hlavu polštář a pod nohy nakonec také, proč ne.
Už ho mám!!! Tak se mě chtělo křičet radostí. Objevila jsem ho, zatím jen v katalogu v obchodu, ale je to to pravé. Zamluvila jsem si ho a už jsem jen netrpělivě čekala na telefon, že už je a já mohu říci "beru!".
Za dva dny paní prodavačka volala, že křeslo přivezli, tak ať se přijdu podívat, zda si ho vezmu nebo ne.
ANO..zněla moje odpověď a já druhý den po výplatě jsem utíkala rovnou od autobusu zaplatit moje posezení.
Domluvila jsem si i odvoz. Dle hlasu v telefonu to vypadalo na staršího pána, ale ubezpečil mě, že to moje posezení mě pomůže přestěhovat, ne jen dopravit na místo určení.
Posezení bylo zaplacené, peněženka se mě výrazně ztenčila, ale já při představě, že si budu moci pohodlně sednout, neřku-li i ty nohy natáhnout, jsem ani trochu dál nerozpočítávala, co budu mít k večeři, zda suchý chléb a nebo jen tak trochu máznutý ramou.
Posezení bylo naložené a my ujížděli směrem k mému "bidýlku u oblak". K výtahu jsem ho s panem "ochotným" dovlekla, dovnitř se nám ho však nepodařilo nikterak napasovat.
Protože moje radost byla veliká, převeliká, že posezení už mám, přikývla jsem panu "ochotnému", že ho dovlečem až k mému "bidýlku u oblak", tj. do čtvrtého patra.
První patro....pohoda, druhé patro...sil mě nějak moc rychle ubývalo, ale říkala jsem si, přece to nevzdám, fyzičku mám, kliky nadarmo netrénuji..tak nevzdychej a jdi do toho.
Půl třetího patra a pan "ochotný" z druhé strany posezení na mě jukl a povídá: "tak co?"
"Ještě můžu"..jsem jen slabě pípla, ale sama jsem si už moc nevěřila, nicméně jsem zapojila poslední zbytky mých sil...a...
Po třech schodech jsem najednou cítila, že moje poslední špetka sil se scvrkla do malíčku pravé ruky a to bych už musela být fakt kouzelník, abych si troufla i s touto špetkou sil, co mě zbyla, to těžké, zabalené do igelitu a tím pádem hrozně klouzavé, to posezení, to hrozné posezení, dostrkat až...až tam někam do oblak.
Hrozný popcit, když jsem tak moc chtěla a ono to opravdu nešlo. Najednou jsem se i bála, že to těžké posezení opravdu už neudržím a zavalí mě a já nebudu sedět na něm, ale ono na mě. Hrozná představa.
Jen jsem tedy špitla, že už nemůžu a že jdu hledat pomoc. Myslím si, že i pan "ochotný" si oddychl.
Našla jsem, sousedovic hocha. Postavou ne o moc vyšší než já, ale přeci jen už skoro chlap a sil měl evidentně více jak já a tak jsme si oddychla a snažila se nepřekážet a honem honem dveře otevřít a ukázat kam to posezení přijde.
Posezení, teď už opět moje pohodlné posezení, vévodí na místě, kde jsem si ho představovala, že bude.
A já už spokojeně usedám, odpočívám, uléhám i usínám...při knize či telce.
Pro příště si však budu pamatovat: "Síla bez rozumu se hroutí vlastní tíhou". To jsem neřekla já, ale Horatius a já jen pokyvuji a mlčky souhlasím, spokojeně uvelebená na mém pohodlném posezení.