Něco mezitím

Tuhle denní dobu nesnáším.. je ještě noc? nebo už je ráno? je něco mezi..něco mezi tím, přesně tak se cítím, nějak mezi..tak jako pokaždý, když se stane něco, co se mi nelíbí, něco co nesnáším, něco s čím bojuji, uvnitř sebe, navenek podléhám, je to tak snažší, než...než to řešit, někdy to prostě nemá řešení, někdy je lepší zavřít oči................a přát si, něco, cokoliv................
a potom odcházím, v myšlenkách se mstím, ikdyž vím, že to nebudu realizovat, pomáhá to, pomáhá a jak..odcházím k sobě do pokoje, po špičkách, proč po špičkách? Já nevím...........asi proto, že mám strach, bojím se sama sebe, že jsem taková, ne sama sebe se nebojím, mám strach, že to nezmizí, že mi ten pocit hnusu zůstane, že ho nesmyji, že prostě............je mi špatně, ze mě, ze mě samotné, a brečím, jo jasně, brečím, že jsem byla tak pitomá, tenkrát..když jsem i myslela, jak jsem to nevyřešila...........tenkrát...vzpomínky, nemám ráda vzpomínky, nechci vzpomínat a pokaždé musím a vduchu v sobě všechno dusím, protože bych jinak musela řvát, né křičet, ale řvát "jak jsem mohla být tak pitomá"

Jak se to vlastně stalo, no to už je jedno, kdyby se ta situace z loňska opakovala, tak bych se rozhodla pravděpodobně jinak, pravděpodobně..já vážně nevím a děsím se toho, že bych se zachovala stejně, ikdyž....když v duchu přeletím všechno...všechno to co bylo díky mýmu rozhodnutí..tak nevěřím, že bych mohla zvolit stejnou možnost podruhé.

Některý věci by se měly zapomínat povinně. Prostě nemyslet, nevědět, zapomenout, nějak napořád, trvale. Proto chodím po špičkách, abych si nemohla vzpomenout na všechno, na všechny ty věci, za který si jak jinak, můžu sama. dělám si co chci, né doslova, ale vlastně ano, občas bych měla dát na dobrou radu přátel, jenže..to je vcelku u mě problém, já dneska už vím, že kdybych tenkrát..loni v září, kdybych se prostě vrátila domů, neřešila chování některých lidí, jmenovitě jedné paní, nemusela jsem ted být někde v lesích na Šumavě, v místě které je tak smutně prázdné, že snad tady ani ty lišky nejsou, ty co chodí dávat dobrou noc.

Venku už se rozednívá, za chvíli začne nový den, bude neděle, a já jen vím, že ještě týden, už jen 7 dní, jen sedm dní, co je to proti věčnosti? Jo snažím se to zlehčit, jak to jen jde, ale někdy to nejde, prostě .........tma a to je pak těžký, no nic, už jen sedm dní a pojedu pryč.

Upřímně Šumavu nebudu chtít nějakou dobu vidět, přitom, to tady mám tak ráda, né přímo tady, ale kousek dál, jsem byla každej rok na prázdinách, u babičky, léto v čechách, léto a kamarádky, léto a žádný starosti, myslím na to, jak to bylo fajn, babiččiny palačinky, moje zamilovaný jídlo, myslím na to pěkný ze Šumavy, když ted sedím v podkroví, venku už novej den začíná, ptáci samou radostí řvou, skřítek mi skočil do klína, ještě že tady mám toho pejska.
No nic končím, už žádný slzy, žádnej pláč, noc končí a taky.....................už jen sedm dní.

"na každém konci je krásné to, že něco nového začíná"

Ikdyby nic nového nezačalo, jakože věřím, že začne, ale ikdyby ne, tak by to bylo krásný, těším se na konec šumavy, ikdyby nic nezačalo, tak tohle skončí a to je krásný samo o sobě.
Těším se na každý nový den, prostě se těším.