Sonin zkažený život...část 3. - Tady to všechno začalo, ale tady to neskončí. Tady ne...

Ale už ve svých dvanácti letech dokázala tak nějak hodit za hlavu problémy s rodiči, problémy sama se sebou…
Malá dívka s velkými sny. Soňa byla hodná dívka, ale bohužel zkušenosti s rodinou ji naučili mít ostré lokty. Naučila se nespoléhat na druhé, ale vždycky snila o partě kamarádů, věrných kamarádů s kterými by si měla co říct, s kterými by mohla zajít na čaj… Jednu dobu se k tomu snu upnula natolik, že když nic takového nepřišlo, okusila nahořklou chuť deprese. Nevěděla jak se tomu, co cítí říká, ale cítila to. Cítila to prázdno, viděla okolo sebe černé stěny, cítila své třesoucí se ruce. Nemohla usnout…
Nikdo si nevšiml že malá Soňa má nějaké problémy, a tak nezbývalo než aby si Soňa poradila sama. Časem přišla na to, jak depresi co nejrychleji zahnat, nejvíc jí pomáhala meditace. Hodně o relaxaci a meditaci četla a díky těm knížkám z knihovny se naučila, jak se naprosto uvolnit, a meditovala prakticky každý den.
Dá se říct, že chvílemi byla opravdu šťastná, ale problémy jako by nechtěly zůstat v pozadí…
Den po Soniných třináctých narozeninách jí bylo oznámeno, že rodiče se rozvádí. Ani jeden z rodičů s ní potom nemluvil. Mámu viděla jenom při balení posledních věcí, které ještě neměla u babičky. Jenom ji krátce a chladně objala. Nemohla tomu uvěřit.
Tátu neviděla vůbec.
„Proč mě najednou opustili?“, říkala si Soňa snad stokrát a smáčela slzami sbalené věci. Naposledy si prohlédla to místo, kde vyrůstala, to místo, které znala jen z matných vzpomínek. Přesto na něj vzpomínala s jistým náznakem radosti. Tady to všechno začínalo…
„Ale tady to neskončí… Tady ne…“ Byla z toho zmatená. Snažila se uklidnit, vnímat to ze všech stran. Snažila se být k rodičům spravedlivá, snažila se chápat, že láska někdy nedokáže vydržet navěky. Omlouvala jejich nedostatečnou pozornost prací, nechtěla si pořád připustit, že to je až tak zlé. Chtěla pořád věřit, že jednou bude všechno zase jako v pohádce…
Ale už to nešlo. Rozvod sice jen dokončil sérii rodičovských hádek, bylo to jen konečné podepsání verdiktu. Ale přesto to byla docela velká rána.
A tak Soňa dál bydlela u babičky, tentokrát už nastálo. Ale pořád myslela dopředu, dozadu nemělo cenu se ohlížet, ani se tam ohlížet nechtěla. Přemýšlela, jak dlouho tu ještě bude s babičkou, než jí pošlou do dětského domova.
O babičku se bála. Bála se, že už brzo odejde. Nechtěla to tu opustit. Už nechtěla nikam jít. Už ne.
Soňa dospívala a nacházela si kamarády mezi „pochybnými lidmi“ , jak řekla její babička.
„Soňo, tohle musí přestat. Už Tě nikdy nechci vidět s těmi opilci a flákači. Děvče, máš rozum? Takhle to dál nejde, chceš jednou dopadnout jako oni? Chceš skončit opilá na vlakovém nádraží?“, říkala babička zvýšeným hlasem a kroutila hlavou.
„Ne, Soňo, takhle ty nedopadneš! Slib mi, že se s nimi už nebudeš vídat.“, dorážela stále babička.
Soňa, jelikož byla vlastně ještě tak trochu dítě, docela tak nechápala, proč by se s kamarády neměla stýkat. Vždycky když potřebovala, tihle lidé ji pomohli. Starali se o ní. Na rozdíl od rodičů, na první pohled slušně vypadajících lidí. Čím byla starší, tím jí bylo jasnější, jak moc měla rodiče ráda. I přes všechno co jí udělali. MĚLA je ráda… ale už NEMÁ…
„Dobře babi, slibuju Ti to, nebudu se s nimi vídat.“, lhala Soňa a už si dopředu promýšlela, jak zařídí, aby se mohli scházet dál.
Babička se na ni usmála.
„Jsi hodná holka, nerada bych viděla že to s Tebou špatně dopadne. Pojď sem.“, naznačila Soně rukou a obejmula jí.
Soňa objala babičku. Se slzami v očích. Mrzelo jí, že takhle lže jediné osobě, která se o ni vždycky starala.
Nechtěla se však na druhou stranu vzdát přátel, lidí, o kterých si myslela, že jsou konečně ti praví… ti praví přátelé.
Taky už si svůj život nedokázala představit bez nich. Bez těch odpoledních srazů na lavičkách v parku. Parky jsou nádherná věc, pomyslela si Soňa. Zvlášť v dobré společnosti to tu bylo krásné. Když odcházela, vždy s úsměvem. Tyhle setkání jí dodávaly energii, novou naději.
Jednou se však v parku zapovídali tolik, přišla na řadu i vodní dýmka, že Soňa přišla domů až o půl desáté. Když se vracela domů, vracela se v pořád dobré náladě, kterou však uhryzávaly obavy z babiččiny reakce. Když vcházela domů, nejtišeji jak dokázala, seděla babička u telefonu v kuchyni. „A sakra, kde mám telefon..?“, došlo Soně, měla babičce aspoň zavolat že se zpozdí.
„Soňo!“, zašeptala babička, „konečně jsi zpátky! Kde jsi proboha byla? A ani jsi se neozvala! Bála jsem se, že se Ti něco stalo… Tohle mi už nedělej!“, řekla ustaraným tónem babička.
Soně se trochu uvolnily stahy v žaludku, babička byla vcelku v klidu.
„Promiň babi, byli jsme s kamarádkami na jednom představení divadla Moniky. Víš ne? Té, co se mnou chodila na základku.“, dopověděla Soňa a už si vybírala v lednici něco k večeři.
Babička na ni mírně podezíravě hleděla. Nic však neřekla.
„Tak aspoň už vím, že jsi doma, jdu spát. Dobrou Soňo.“
„Dobrou babi.“, odpověděla Soňa s pusou naplněnou jablkem.

Tu noc nemohla Soňa vůbec spát, a po celé té dlouhé době se k ní vrátila deprese.