Gigolo

Gigolo
Pikolo, pikolo, Píkóóloó, zní ztichlou ulicí.
Hovím si v křesílku zahradní kavárny a řvu.
Nemám co dělat, tak buzeruji.
Skřet se plíží a staví pikolo.
Nechám ho poodejít a znova naň skřehotám. Musí to pro něj být k zbláznění.
Pikolo, pikolo, Píkóóloó, zní opět do toho ticha.
Co si přejete, ptá se servilně.
Chybí mi tu ubrousek zní hněvivá odpověď.
Utři se do košile, vole odsekává šmejd.
Jsi na to přeci zvyklý z práce.
Pikolík má tmavý oblek a přes pravou ruku ledabyle přehozenu bílou utěrku.
Jak to myslíš, šmejde.
Jak říkám pane.
K mému stolu míří pěkná postarší dáma.
Nabízím ji mé služby vyslyším pak její tužby.
Pak si nástroj do košile otírám a jdu do kavárny vopruzovat.
Důchodkyně po mě jedou
Pikolík jen závidí a to přitom nevidí.
Kdyby viděl jen, změnil by se jeho sen.
Takto má jen naděje možná, že i kurděje.
Daně jisto jistě neplatí, nějak se to ztratí.