Vůně levandule

Zvedla oči od rozečtené knihy a narovnala si brýle na nose. Podívala se na autobusovou zastávku. Autobus už přijel. Jako voda se z něj valili davy lidí, nakláněla hlavu, jestli ho nezahlédne mezi tím chaosem. Po chvíli z davu vyšel mladý muž. Vysoký, urostlý. Šel k ní.
Zastrčila knihu do velké brašny a usmála se na něj. Políbil jí.
„Ahoj lásko.“ usmál se. Chytl ji za ruku. Měl pevný stisk, měla ráda jeho dominantnost vůči sobě, její předešlí muži byli nudní, snesli by pro ní modré z nebe, ale takového ona nechtěla, byla zvyklá bojovat. Podívala se na jejich propletené ruce. Líbilo se jí pozorovat jeho pevnou ruku jak v sobě drží její drobnou dlaň.
„Jaká byla cesta.“ zeptala se.
„Dlouhá, ale vím, že stála za to.“ mrkl na ní. Sklopila oči a podívala se do země.

Probudila se, ale oči nechala zavřené. Vnímala jak jí hlava mírně stoupá a zase klesá.
Poslouchala tlukot jeho srdce a pravidelnost jeho dechu. Zhluboka se nadechla. Ucítila jeho vůni. Milovala ji. Vždycky, když odjel spala pak v jeho peřinách s obličejem zabořeným do polštáře, bylo to jako by tu byl s ní, pořád.
Zajel jí rukou do černých vlasů a políbil jí.
„Voníš jako levandule.“usmál se.
Pevně ho objala rukama. Otočil jí na záda a lehl si na ní. Měl zelené oči.
Zazvonil telefon.
„Budu to muset vzít.“řekl omluvně.
„To bude stejně ona. Nedá ti pokoj dokud jí to neřekneš do očí.“odsekla a převalila se na druhou půlku postele. Jeho bývalá. Nepochopila že on má teď jiný život s jinou. Otravovala ho a vydírala. Nebrala vážně jeho slova a jenom se mu vysmívala.
Chtěl přijmout hovor, ale ona mu položila ruku na telefon.
„Nikdy to neskončí.“řekla smutně. Zmáčkl tlačítko „přijmout.“

Čekala v kavárně. Vypila už druhé kafe, ale on stále nešel. Zvonu už asi po dvacáté se podívala na displej svého mobilu. Otevřeli se dveře. Vešla mladá žena. Něco okolo
pětadvaceti, rozhlížela se po kavárně a pak vyrazila k jejímu stolu.
„Dobrý den. Já jsem Irena.“ podával jí ruku.
„Katka.“ řekla a posadila se.
„Já se nezdržím. Mluvila jsem s ním a mám vám dát tohle.“ vyndala z kožené kabelky malou obálku a podala jí své sokyni.
Vzala si jí a roztrhala.
„Nezlob se, ale vím, že ona nám nikdy pokoj nedá bude to tak lepší. Líbám tě.“ Složila list papíru a podívala se na ní. Hlasitě kýchla.
„Probůh, někde tu je levandule, nesnáším jí sem na ní alergická.“vítězně se usmála a odešla