Osudové místo

Vidím ten obraz jako dnes. Vítr vráží do hladiny a způsobuje na ní nepravidelné vlny. Na hladině se pohybuje obrovský stín starého dubu. Někdy přemýšlím jak dlouho ještě dub vydrží na podemletých kořenech. Přesto se jeho majestátnost nedá přehlédnout. Má vysoký mohutný kmen, který mi vždy dodává tolik energie. Dlouhé větve se poddávají náporům větru a pěkně tvarované listy se jako vlasy čechrají v bohaté koruně. I když se na něm podepsaly šrámy z minulosti, stále vypadá dobře. Kolik záplav již zažil, kolik období sucha nebo zamilovaných párů, které do něj chtěly vrývat své iniciály.
Někdy k němu chodívám horem. Pěšina je osázená statnými smrky, které ji dělají více tajemnou a nepropouští sem sluneční paprsky. Podél cesty roste také mech. Jeho měkkost jakoby lákala k posezení. Nikoho to ale nenapadlo a lesík je stále prázdný a tichý. Cesta ústí na rozlehlou planinu z které vede ještě užší cestička k dubu. Planě rostoucí obilí smetanové barvy mě polechtá na pažích. Nikdy nezapomenu na ten nepřekonatelný pohled. Jako kdyby byl dub v rovině s horizontem. U kmene se povalují menší i větší plody a mě se vybaví vzpomínka jak jsme jimi po sobě házeli a smáli se. Je tak jednoduché posadit se na čerstvou trávu, pozorovat Nechranickou přehradu, přemýšlet, co je tam, kam už nedohlédnu a v tu chvíli hodit vše za hlavu. Tady je to tak snadné. Je tu jiný svět. Jen elektrárna na druhém konci přehrady kazí celkový dojem. Ve svých myšlenkách ji mohu vymazat. Je jen to, co chci vidět já.
Druhá cesta vede spodem přes pláž. V létě je tu mnoho lidí, kteří chtějí nachytat sluneční paprsky a já se musím složitě vyhýbat jejich rozloženým dekám. Velké kameny, menší kamínky a někdy i sklo od neposlušných obyvatel kempu štípou do chodidel a je skoro nemožné procházet se tu bez obuvi. To vše stojí za procházku kolem vody. Nic se nevyrovná pocitu volnosti, který pocítím vždy, když stojím na břehu a hledím na rozlehlou hladinu. U břehu se odrážejí vlny od kamenů a menší kamínky s sebou berou zpátky do hlubin. Nad hladinu vyskakují drobné rybky, které jsou loveny vytrvalými dravci nebo trpělivými rybáři, kterým poslouží jako nástraha. Ani ony to nemají lehké. Surfaři využívají větru a prohánějí se po vodě, jakoby létali. Skoro se vyrovnávají ptákům hledajícím u hladiny drobnou kořist. Závidím jim.
Nejkrásnější je to tu večer nebo v noci. Nejprve sluneční paprsky září na hladinu a vytváří na ní lesklé pruhy. Někdy se skoro přiblíží k břehu a když se jich chci dotknout, zase se vzdálí. Slunce pomalu zapadá a jeho světle žlutý odstín se mění na tmavě oranžový. Odstín žhavého tělesa. Chvíli se ještě pohupuje nad obzorem a pak bezpodmínečně zmizí. V tu chvíli se už těším na noc. Kdy jdu k molu vedoucímu až do vody. Po cestě z kempu je to k němu blízko. Pláže se vyprázdnily a je slyšet jen cvrkot cvrčků a hukot elektrárny. Teď už elektrárna vůbec nekazí dojem jako ve dne. Oranžová světla lemují každý komín a vypadá to zajímavě. Položím se na molo, které je ještě teplé od slunečného dne. Na obloze svítí všechny hvězdy. Když natočím hlavu vpravo, je vidět souhvězdí Raka. A už padá. Jeden meteor za druhým. Nebo jsou to komety? Naposledy jsem jich napočítala jedenáct. Místo Slunce teď Měsíc osvětlil černou hladinu. Nevidím ho, protože je za mou hlavou, ale jeho záře se nedá přehlédnout. Rukou okusím teplotu vody. Trochu se až bojím její temnoty. Už žádné malé rybky, žádné kamínky. Ať se snažím jakkoliv, nedohlédnu na dno ani na mělčině. Noc se mě snaží vystrašit, nikde ani člověka. Voda je ale příjemně teplá a to mě uklidní. Kdo by odolal noční koupeli…