6 let (ne)života

Byl pátek večer a já jsem se jako obvykle snažil přeřvat své rodiče hlasitou hudbou. Bylo mi tehdy patnáct a už přes rok jsem doma neslyšel nic jiného než neustálý křik. Máma odmítala trpět otcovy věčné avantýry a dávala mu to hlasitě najevo. Jak se dalo očekávat, můj otec, velice zámožný člověk, podal žádost o rozvod. Následovalo několik měsíců neustálého: „Michale, s kým chceš být?“ Vždycky jsem chtěl být s mámou. Ta mi alespoň občas dávala najevo, že mě má ráda. I když si myslíte, že pro 15letého puberťáka to nic neznamená, pro mě to znamenalo hodně.
Otec, kterého jsem znal spíše z fotek, než z oslav mých narozenin, však zatahal za nitky a já jsem byl svěřen do péče jemu. Byl jsem tehdy absolutně na dně, ale kdybych tehdy věděl, co mě čeká, nechával bych si nějaké síly na později. Asi po dvou měsících mi otec oznámil, že se stěhujeme. Dobře, kdybychom se stěhovali o pár kilometrů jinam, neřekl bych ani půl slova. Ale na co být takoví troškaři, že? Proč se neodstěhovat rovnou do Ameriky... Tohle byla poslední kapka. Otce jsem nesnášel už když mě odtrhl od mámy, ale teď pohár hořkosti přetekl. Jediným řešením byl útěk z domova. Nevím, jestli jsem byl natolik zbabělý nebo natolik rozumný, že jsem to neudělal. A tak jsem se stěhoval do Washingtonu DC. Znamenalo to opustit mého nejlepšího kamaráda Lukáše, kterého jsem znal celý život. Byli jsme jako bráchové. Chodili jsme spolu do školky, do školy, hráli spolu hokej....A teď byl čas odejít. Lukáš se snažil vymyslet nějaký plán, jak se odjezdu vyhnout, ale stejně nebylo zbytí.
V Americe jsem byl svědkem otcových intrik, avantýr....Já jsem byl pro něho zcela nečekaně vzduch. V den mých 18narozenin jsem se chtěl sebrat a odjet zpátky, ale nastaly komplikace, které mé tam zdržely ještě 3 roky. Těch 6 let, co jsem prožil s otcem, pro mě byly roky nesmírného utrpení.
Pak jsem se ale konečně vrátil zpátky domů. Když letadlo přistávalo, cítil jsem, že začínám žít nový život. Máma mě čekala na letišti, vypadala neuvěřitelně šťastně. Celá zářila. Ale tohle nebylo tím, že jsem se vracel. Už dva roky byla vdaná za Petra. Petr byl obyčejný učitel angličtiny a byl na mámu nesmírně hodný. Dokonce čekají přírůstek do rodiny. Konečně se dočkám sourozence.
Nemohl jsem se dočkat až uvidím Lukáše. Bál jsem se, že už nebude nic jako dřív, ale mýlil jsem se. Lukáš byl pořád stejný, jako když jsem před 6 lety odjížděl. Uspořádal pro mě obrovskou oslavu, na kterou pozval všechny naše spoluhráče, se kterými jsem hráli hokej, ostatní kamarády a taky svoji sestru Lenku. Když jsem odjížděl, bylo jí něco kolem 11. Teď jí bylo 17 a já nevěřil vlastním očím. Byla nádherná...Je nádherná. „Ráda tě zase vidím!“, řekla když mě uviděla. „Já tebe taky........změnila si se!“, usmál jsem se. „V dobrém slova smyslu!“, dodal jsem v zápětí. „Díky, ty už taky nevypadáš na 15!“ Leňa měla úžasnou schopnost... dokázala na tváři vykouzlit úsměv každému. Povídali jsme si spolu dlouho do noci. Řekl jsem ji o životě s tátou, o Americe, o tom jak se mi po všech stýskalo. Ona zase o tom, jak byl Lukáš špatný z toho, že jsem odjel, o svém životě...Když mluvila, visel jsem ji na rtech a hltal každé její slovo. S touhle holkou se nemáte šanci nudit. Každou větu prokládala hláškama a když to sloučila se svým nenapodobitelným akcentem, nedala vám šanci se soustředit na něco jiného, než na ni. Leňa byla a je první holka, do které jsem se opravdu zamiloval a pro kterou má cenu žít.
Teď je mi skoro dvaadvacet, můj život se navrací do známých a skvělých kolejí, jako tomu bylo kdysi. Mám Leňu, Lukáše, mámu, nově Petra a neuvěřitelně skvělého brášku Tomáše. Až teďka jsem konečně šťastný.