Čočky (ne ty cukrové)

Čočky
Získal jsem dojem, že vše co vidím, vidím špatně.
Ten pocit není moc příjemný.
Jdu obchodní pasáží, vše se leskne a blyští.
Uprostřed je přesvětlený krám se spoustou obrouček.
Jdu dovnitř a sděluji mé pohnutky.
Slečna či paní nosí, doporučuje a přeměřuje.
Ptá se kolik, že hodlám do svého vidění investovat.
Odpovídám, že limit nemám pro dobré vidění.
Její úsměv i ochota tím gradují.
Nabízejí mi i kontaktní čočky.
Tuto nabídku včetně super periferního vidění taktéž přijímám.
Platím, odcházím.
Je večer, jdu domu.
Nasazuji si tu věc na nos a čekám co bude, co se změní.
Dcera doma není a kdoví kde je. Manželka ta tam je a jak tam je, zdá se pořád stejná.
Pouštím televizor, zprávy.
Hoří pneumatiky, dvě bomby v Anglii, Čunek má víc než by měl mít.
Ani tady brýle nezabrali.
Zkusím tedy čočky.
Beru si zrcátko a na padesátý pokus tam čočku dostávám.
Při této činnosti vidím jak jsem špatně oholen, počínající svoje vrásky, chlupy v nose, akné.
Tak tady ty čočky zabrali.
Jdu pokračovat v započaté činnosti a civím na bednu.
Usínám, spím.
Probouzím se raním řevem ptačím, rozlámaný jako obvykle.
Vstávám a vidím vše duhové, prolomené.
Nemůžu nic najít, přečíst.
Po zvyku jsem brýle předtím vzal a na nos posadil.
Manželka mne vede k dámě v optiku.
Ptá se zda ona je to.
Nevím, však ji nevidím.
Snad po hlase poznáš ji trumbero.
Přitakávám.
Zde se podepiš, přikazují.
Činím co požadováno, jsme rozvedeni.
Brečím tím, slzí proud vyplavuje čočky a já opět vidím jako předtím.
Krásně.

Pro méně chápavé mne odvedli a vlastně podvedli.