POST COITUM

Leželi jsme oba na zádech a oddychovali.

„Bylo to moc krásné, děkuju, miláčku," špitla Veronika a slabounce mne kousla do ušního lalůčku. Pak se ke mně přivinula, položila mi své měděné vlasy na hruď a skoro bych přísahal, že ji slyším příst, jako spokojeného kocoura.

„Nemáš žízeň? Nebo hlad? Nemám ti něco donést?“ přerušila po chvíli to vrnivé ticho.

„Díky, nechci,“ odpověděl jsem snad až příliš stroze.
Veronika se okamžitě posadila, zadívala se na mě a nešťastně řekla:
„Tobě se to nelíbilo, že.“
„Ale jo, to víš ,že se mi to líbilo.“
„Nelíbilo, já to poznám,“ řekla smutně a začala natahovat.
„Vždyť ti říkám, líbilo. Bylo to moc pěkné.“
„Tak co mám ještě udělat?! Vždyť jsem ti splnila všechna tvá přání.“

„Ježiši, co zas střečkuješ, vždyť ti říkám, že se mi to líbilo. Jsem příjemně unavený, zavírají se mi oči, je mi fajn, tak co zase vymýšlíš.“

„Nelíbilo se ti to. Já to poznám. Když se ti to líbí, hned usneš. A posaď se ,když s tebou mluvím. Chci ti vidět do očí.“
„A teď řekni, že se ti to líbilo.“

Pochopil jsem, že mi nebude dopřáno spánku a že ta pěkná chvilka je definitivně v čudu. Přesto jsem se posadil, jak chtěla, upřeně se zadíval do jejich hlubokých modrých očí a důrazně prohlásil:

„Veroniko, copak si neviděla, jak moc jsem byl dnes vzrušený? Copak to opravdu nepoznáš? Opravdu jsem si užil a fakt to bylo nádherné. Proč to musíš vždycky pokazit?"

Dívala se mi dlouho a upřeně do očí. Myslel jsem, že ji moje řeč přesvědčila.

„Já se ti už nelíbím. Jsem tlustá? Nebo si mám změnit účes? Nebo co ti vadí? Nebo mě už nemiluješ?"

Vylítl jsem z postele jak čert z krabičky a zařval:
„Všechno zkazíš! Všechno! Bylo mi opravdu fajn, příjemně jsem se unavil a bylo to skvělé milování. Proč to děláš? Proč to vždycky musíš pokazit?! To nemůžeme jen tak chvíli beze slov ležet?“

Veronice se po tváři začaly koulet slzy. Plakala a mlčela.
„A teď budeš bulet až do večera, že,“ už když jsem to říkal, zamrzelo mě to.
Veronika začala vzlykat hlasitě.
Přemohl jsem se, přestože nic nesnáším víc než brečící ženskou, přisedl si k ní na postel, objal ji rukou kolem ramen a již klidným a dokonce těšitelským hlasem jsem k ní promluvil:
„Verunko, no tak, nechej toho. Fakt to bylo nádherný. Tak pojď ke mně.“
Přitiskl jsem ji k sobě a políbil dlouze na ústa. Ucítil jsem slanou chuť jejich slziček a ještě něco navíc. Náhle jsem to pochopil. Cítil jsem na svém jazyku její neukojenou touhu.

„Ty ses neudělala, že?"

Vrhla se mi do náruče a vyhrklo z ní uplakanéé, néééé. Pohladil jsem ji po vlasech a zašeptal jí do ucha:

„Tak pojď , to musíme napravit.“