Za výlohou

Sedím v kavárničce, na stolku vedle talíře se smetanovým dortíkem leží rozevřená kniha Na západní frontě klid, která mi v těchto uspěchaných dnech cele absurdně přináší milé odreagování. Konečně mi byly dopřány dvě hodiny klidu, a tak je trávím dle svých ideálů.

Občas nenápadně pomrkávám po manželském páru, jenž sedí u vedlejšího stolku, stejně jako já ihned u výlohy s výhledem na malé, nově vydlážděné náměstíčko. Oba za sebou musejí mít už minimálně sedmdesát let strávených na tomto světě, tudíž se vůbec nedivím, že za těch patnáct minut, co usedli ke kávě, žádný z nich nepromluvil ještě ani slovo.

V tom si za výlohou všímám mladíka v kvádru, pochodujícího po náměstí sem a tam. Neustále má nasazený nepřekonatelný úsměv dokonalosti a na rukou nese krabici s vyskládanými lahvemi a lahvičkami, tubami, skleničkami; no prostě spoustu kosmetických přípravků a nesmyslností. Neustále jakoby nervózně přešlapuje, nikdy se nezastaví, a jen co nablízku zmerčí potenciální zákaznici, už jí se zářivým úsměvem prezentuje své zboží. Chápe do rukou jednotlivé výrobky a významně s nimi gestikuluje před svou obětí, doposud se ovšem nesetkal byť se sebemenším zájmem.

Zabloudím očima zpátky k šedovlasému muži a jeho ženě. Všímám si, že oni také se zájmem pozorují snahu pouličního prodavače. Stále ovšem jen mlčí a na tvářích se jim neznačí byť jediná emoce. Usrkávají kávu a dívají se skrze výlohu jako na promítací plátno.

Nevycválaného pocestného šviháka mile odmítla již čtvrtá žena; on jen trpělivě přikyvuje. Celou dobu vidím pouze jeho pohybující se rty, vidím jeho slova, ale neslyším je; vidím jeho ticho.

Ukousnu si z dortíku. Mlčení může občas být tím nejvýmluvnějším způsobem dorozumívání, říkám si, když paní v bílém svetříku najednou pohladila staříkovu ruku ležící na stolku.

Zavírám knihu, už pěknou řádku minut jsem nepřečetl ani slovo. Pozoruji ticho.

Mladíka s kosmetikou muselo odříct už přes deset oslovených žen. On se však stále sveřepě usmívá a očividně se nenechává odradit. Je to jeho práce – vypadat sympaticky, chovat se za každou cenu mile a přátelsky; bohužel takováto práce je zřejmě absolutně bezvýsledná.

Byly to protiklady – jak jsem tam seděl a pozoroval ty dva výjevy. Pár, jenž dokázal vyjádřit všechno a ještě mnohem víc pouhým sevřením dlaní, a prodávající mladík s přetvářkou na každém kousku svého těla. Jako by to bylo až symbolické, když sebou cesťák po dalším neúspěšném výstupu odevzdaně plácl na lavičku a nad něčím dumal. Manželé se zatím pomalu zvedli od své dopité kávy a pomohli si do kabátů. Odcházeli spokojeně, bok po boku, z kavárny přes náměstíčko, až se zaujetím zastavili u mladíka. Ten hbitě popadl krabici, znovu nasadil úsměv a už přednášel svůj tradiční výklad k veškerému zboží. Paní si nakonec koupila tři různé výrobky a s manželem pak odcházeli pryč v dokonalém tichu. Alespoň já je tak stále vidím…