Hrob lásky

Nad městem kralovalo léto. V ospalých ulicích slunce odhalovalo vrásky ve tvářích starých domů, které jen líně vrhaly matné cáry stínů na rozpálenou dlažbu. Kdo tudy musel jít,kráčel pomalu jako by si s námahou razil cestu žárem odpoledne a přemýšlel o chladivém doteku vody někde u řeky. Všude bylo vedro k zalknutí, jen tady na hřbitově pod korunami rozložitých líp a kaštanů byl chlad.Ale možná to bylo i tím místem samotným,hřbitovům sluší chlad,stín a smutek a snad ho i sami vytvářejí.Veselé a sluneční hřbitovy neexistují.

U vysoké zdi až na samém konci hřbitova byl hrob, jehož náhrobek upoutával pozornost lidí,kteří náhodou zabloudili až sem.Asi to bylo kvůli té fotografii. Krásná tvář mladé dívky na ní vypadala tak šťastně, jako by nikdy nepoznala nic jiného, než lásku.Před hrobem stál chlapec a smutně se díval na mramorový pomník, na němž bylo zlatým písmem napsáno ,,Kdekoliv budeš naslouchat, najdeš mě vedle sebe." Bylo to zvláštní, neboť to promlouvala ta mrtvá dívka a ne ti, co po ní zůstali.On mezi ně patřil.Mohlo mu být sotva sedmnáct.Stál tam sám, v ruce kytici kopretin.Pozorovala jsem ho už hodnou chvíli.Nemohla jsem si pomoci, třebaže jsem si připadala jako vetřelec, který je svědkem něčeho, co má být jiným lidem ukryto.Z toho, co jsem viděla, mi bylo smutno, ale přesto jsem se nedokázala přinutit k odchodu. Vím, je to hloupé, ale byla jsem zvědavá.Stál tam dlouho, moc dlouho.Za celou tu dobu neopustil oči z té fotografie.Zahleděla jsem se na jeho ústa.Byla dokonalá stvořena k líbání, stvořena k úsměvům.Viděla jsem, jak se jeho rty pomalu pohybují jako by s někým rozmlouval,ale kromě nás na hřbitově nikdo nebyl.Jen já a on.Pochopila jsem,že jeho slova nepatřila nikomu živému,že jsou určena té dívce z fotografie. Nerozuměla jsem jim, ale po chvíli jeho hlas zesílil jak ho znásobil hluboký smutek ,,Proč jsi mě opustila?Proč jsi mi odešla?Proč???" Nejraději bych se propadla. Měla jsem už dávno odejít… Vložil kytici do skleněné vázy, zapálil tenkou červenou svíčku, a pak se otočil.Když mě spatřil, musel mě nenávidět.Podíval se mi do očí - jeho pohled byl krutý, chladný a zlý, ale jeho hlas takový nebyl: ,,Ahoj,potřebuješ něco?" zeptal se, třebaže věděl, že nepotřebuju nic ,že jsem obyčejná zvědavá čumilka.Měl správně říct něco nelítostného, něco zavrhujícího nebo mě jen tak setřít tím pohledem a beze slova odejít,ale on mi dal šanci, abych z té nepříjemné situace vybruslila třeba tak, že hledám východ nebo že jsem ztratila naušnici, prostě cokoli.Jenomže já jsem se nezmohla ani na slovo.Zeptal se podruhé.Rozbrečela jsem se,vážně nevím proč. Půjčil mi kapesník a dovedl k lavičce. Posadili jsme se a on mi začal vyprávět svůj příběh:

„Jmenovala se Nikola, ale všichni jí říkali Niki. Seznámili jsme se na diskotéce. Už od první chvíle se mi líbila,párkrát jsme si zatancovali a já jí nabídl,že jí doprovodím domů.Přijala to s úsměvem.A tak jsme spolu začali chodit.Myslím,že to byla láska na prví pohled,opravdová a pravá láska.Vždyť jsme jeden bez druhého nemohli být a všechny volné chvíle jsme trávili spolu. Každý den jsem na ni čekal před školou,doprovázel jí domů, učil se s ní, chodil s ní na procházky,do kina,na diskotéky. Kamarádi se nám smáli... Po pěti měsících jsme se spolu milovali. Pro oba to bylo poprvé.“ Michal seděl vedle mě a vyprávěl, z očí mu stékali slzy.Bylo mi trapně. Hlavně kvůli tomu,že jsem se proti své vůli ocitla v cizím příběhu a poznávala jeho i ty nejintimnější stránky. „Necelý rok potom, co jsme spolu začali chodit, slavila Niki své šestnácté narozeniny. Sešli jsme se na chatě s celou partou a udělali jsme si pěkný mejdan. Večer všichni odjeli a my jsme se pak milovali celou noc. Toho osudného dne bylo vedro jako dnes, celej den jsme se s partou povalovali u vody a večer šli na diskotéku. Bylo to jako vždycky, jen s Niki přišel její bratranec, kterého již dloho neviděla..Když jsme se chystali domů,nabídl jí že ji odveze na motorce. Až do toho dne jsem jí doprovázel vždycky já, ale protože jsme bydleli každý na opačném konci města,stávalo se často,že jsem se vrátil domů až dost pozdě a měl kvůli tomu nepříjemné diskuse s rodiči.Niki se na mě podívala, jestli souhlasím, a protože i mně během večera nabídl kamarád,že mě hodí domů, souhlasil jsem. Nikdy jsem to neměl dělat.Naposledy jsme se venku políbili a rozjeli se - každý jiným směrem.Nevím, jak dlouho jsem spal,když zazvonil telefon.Volali z nemocnice,že tam přivezli těžce raněnou dívku,která mě chce vidět.Celou cestu jsem utíkal.Hrůza mě hnala nočním městem.To není možné, říkal jsem si, to nemůže být pravda… Když jsem doběhl do nemocnice, lékař už na mě čekal,sestry mi otvíraly dveře a tvářily se tak smutně,že se můj strach neustále zvětšoval.U lůžka už byli její rodiče,když jsem k ní přistoupil a chytil jí za ruku, pootevřela oči a podívala se na mě.. Byl to pohled, na který nikdy nezapomenu. ,,Michale miluji Tě, já nechci umřít." Její chraptivý hlas se rozléhal tichým nemocničním pokojem, ještě dnes mi zní v uších. Dnes a každý den. ,,Až umřu, přines mi kopretiny a nikdy nenechávej můj hrob prázdnej." Chtěl jsem být statečný,ale nemohl jsem jsem to vydržet. Rozplakal jsem se .Niki nesmí zemřít. ,,Je to škoda," pokračovala vysíleným hlasem ,,že to trvalo tak krátce, mohli jsme toho spolu ještě tolik zažít." To jsem už nevydržel: ,,Neříkej to Niki", prosil jsem jí mezi slzami ,,miluji Tě, ty neumřeš, uvidíš, že nás čeká spousta krásných věcí." Usmála se na mě a vyčerpáním usnula. Museli jsme odejít z pokoje,ale zůstali jsme v nemocnici.A já se dozvěděl, co se vlastně stalo. Opilý řidič nezvládl řízení svého auta a narazil do motorky, na které vezl bratranec Niki domů.Kdybych Niki doprovodil domů jako vždy, tohle by se nikdy nestalo!!!Chodil jsem po chodbě jako zvíře v kleci.K ránu přišla sestra a nemusela nic říkat - viděl jsem jí na očích, co se stalo.Niki umřela.Moje Niki je mrtvá,nemohl jsem tomu uvěřit.Už jí nikdy neobejmu,nepolíbím už se spolu nikdy nebudeme držet za ruce. UŽ NIKDY!!!! Nervově jsem se zhroutil. Nejspíš jsem chtěl taky zemřít,když mě pustili z nemocnice, vykašlal jsem se na všechno.Na školu,na rodiče na kamarády.Chodím jenom sem a na dalších pár míst, kde jsme byli spolu a která mi teď připadají opuštěná.Nechci nikoho vidět, s nikým mluvit.Sem chodím každý den. Každý den s kyticí kopretin.“ Michal se odmlčel…Nevěděla jsem, co mu říct,bylo to strašně smutné a já neznala žádná slova, jimiž bych ho mohla utěšit ,,ani nevím, proč jsem Ti to vyprávěl," dodal nakonec ,,ale dík, žes´ mě vyslechla, ahoj." Zvedl se a odešel. Dívala jsem se za ním a bylo mi ho líto,ale už jsem byla rozhodnutá, že sem zítra přijdu znova. Věděla jsem,že Michal na Niki nikdy nezapomene,že jí pořád miluje. Nechtěla jsem mu to vymlouvat.Chtěla jsem mu pomoci.

Samozřejmě, že jsem se do něj zamilovala,ale neřekla jsem mu to a snažila jsem se, aby to na mě nebylo poznat. Jenže on to nejspíš poznal.Postupně jsme se opravdu sblížili, dokonce se zdálo,že spolu chodíme. Možná,že já jsem si to namlouvala.Několikrát jsme se milovali, asi proto, že já to chtěla … Věděla jsem,že při tom myslí na Niki,ale i tak jsem byla docela šťastná.Netrvalo to dlouho, v den, kdy uplynul rok od Nikoliny smrti, spáchal Michal sebevraždu.Nechal po sobě dopis s jedinou větou: ,,Nezlob se, já nemůžu." Vím,že byla určena mě. Spousta lidí ho za jeho čin odsuzovalo, spousta lidí ho nedokázalo pochopit.Já přes všechnu bolest,přes slzy a smutek, jsem ho chápala. Jsou s Niki zase spolu a nic už je nemůže rozdělit.
Chodím teď na hřbitov sama a nosím na oba hroby kopretiny. Krátce po Michalově smrti jsem se dozvěděla,že jsem těhotná.S ním.Bude to Nikolka nebo Michálek.

Na hřbitově fouká ledový vítr,prohání se mezi náhrobky,lomozí v holých větvích starých stromů.Všude leží bělostná peřina sněhu. A já tu stojím a povídám si s nimi. Každý den…