Poznání

Seděla schoulená do klubíčka opřená o zeď svého pokoje. Až teď si uvědomovala, že tenhle pokoj pro ni znamenal daleko víc, než by si kdy dokázala připustit. Byl to její svět, její ráj… Byl stejný jako ona – stejně zmatený a neuspořádaný, a přesto tak krásný. Měl svoje zvláštní kouzlo. Byl jiný než ostatní. Byl její. Odrážela se v něm její duše a její vzpomínky. Byly všude. Jak zvláštní, nikdy si jich nevšimla, nikdy si je neuvědomovala.. Až teď. I ten kýčovitý modrý medvěd, který seděl na skříni, i v něm byly vzpomínky. Její šesté narozeniny, dostala ho od babičky. „Velký krásný medvěd pro moji malou krásnou holčičku“, smála se tenkrát babička a houpala ji na kolenou. Jak dlouho ji neviděla? Šest let, možná víc.. Šedobílý pes s houpací hlavou, toho koupila před deseti lety kamarádce Martině k Vánocům. Proč jí ho nedala? Proč ho má u sebe? Už si vzpomíná. Ve škole se o tom moc nemluvilo, ale Martina před Vánocemi onemocněla. Chtěla jí ho dát až se vrátí, ale ona už se nevrátila. Proč? Rodiče jí namlouvali, že se odstěhovala a ona jim slepě věřila. Věřila i přes to, že denně potkávala Martininu sestru. Ona spíš nechtěla věřit… Byla moc malá a nechtěla si připouštět věci jako… Jako smrt. Až později se dozvěděla, že Martina zemřela na tuberkulózu. Proč se nikdy nebyla podívat u Martinina hrobu? Byla to její nejlepší kamarádka. Nejlepší a… jediná. Tak proč jí nikdy nedonesla květinu? Cožpak jí za to nestála? „Martinko, promiň prosím, mrzí mě to..“ špitla a její oči se zalily novými slzami a srdce novou bolestí a bezmocí. Tolik vzpomínek, tolik chyb, které nemůže napravit. Jak moc by chtěla ještě jednou vidět babičku, tu šedovlasou paní s dobrýma očima, která jí houpala na koleni a zpívala ukolébavky, chtěla by jí ještě jednou říct jak jí má ráda a jak moc pro ni v životě znamenala. Jak moc by chtěla položit květinu na hrob kamarádce. Jak moc by toho chtěla odčinit, aby se mohla jednou bez pocitu vinny postavit před Boha a pohlédnout mu do očí. Nešlo to. Věděla, že teď už je pozdě. Sledovala pramínky temně rudé krve, které jí vytékaly ze zápěstí a usmívala se. Smála se sobě, smála se životu. „Za čím se pachtíme? Pro co to žijeme? Pro titul, pro peníze, pro postavení… Ach jak jsme směšní.“ Smála se a z očí jí tekly slzy poznání. „Ne, smrt není vysvobození ze života, smrt je součástí života, je to jen jeho další kapitola a já z ní hloupě utíkám… Už chápu. Život a smrt jsou jako kniha, já jsem vynechala nejdůležitější část knihy, přeskočila jsem půl kapitoly… Byla na mě moc složitá, a proto jsem zbaběle nalistovala až kapitolu poslední. Jaká škoda, unikne mi pointa…“ V dálce se ozýval zvuk sanitky. Zavolala si ji sama. Chtěla, aby všichni věděli, jak hloupě skoncovala s darem, který jí byl dán. Nechtěla, aby jí zachránili, chtěla jen, aby to věděli, aby se poučili, a aby ji pochopili. Chtěla, aby se všichni dozvěděli její příběh. Pravda, nebyl veselý, ale nebyl ani smutný. Byl o smutku, byl o zradě, byl o samotě, ale byl především o poznání.